BLUE ÖYSTER CULT - The Symbol Remains

90%

Na překvapivé novince BLUE ÖYSTER CULT je nejzajímavější její skladatelská bezstarostnost a celková lehkost, s jakou kapela po dvou dekádách studiové nečinnosti předesílá, že je stále schopna znít svěže a navíc dodat spoustu perfektních rockových skladeb. Ty nevypovídají nic o stařecké úpornosti ani o vyprahlém potenciálu hardrockerů, kteří zažívali své nejslavnější časy ve Spojených státech druhé poloviny sedmdesátých let. Vzhledem k tomu, že novinka „The Symbol Remains“ je prvním albem BLUE ÖYSTER CULT od devatenáct let staré řadovky „Curse Of The Hidden Mirror“, materiál vyznívá neuvěřitelně kompaktně a je plný nemalého množství silných skladeb, přesně takových, jaké jsou hodné opravdu velké kapely historie.

Vůdčí duo zpívajících kytaristů, jmenovitě Eric Bloom a Donald „Buck Dharma“ Roeser, cítilo již před časem optimální vibrace k zažehnutí nových aktivit. Své před několika lety udělalo rovněž angažování Richieho Castellana na post dalšího kytaristy, klávesáka a třetího skladatele do party a to na místo uvolněné po v roce 2013 zesnulém spoluhráči Allenu Lanierovi. Rovněž je třeba dodat, že v roce 1980 narozený Castellano (sakra v té době měla tahle kapela již své nejslavnější nahrávky za sebou) nejenže také výtečně zpívá a patří mu hlavní vokální part u stěžejního fláku letošní desky („Tainted Blood“), ale rovněž se s oběma bossy dělí i o producentské povinnosti a zároveň má také značný podíl na skladatelských kreditech. Zkrátka klíčový muzikant, díky kterému měli hlavní dva, o dvě generace starší původní členové znovu chuť do nových aktivit. Zmíněnou trojici ve výsledku doplňuje relativně nová rytmická sekce Danny Miranda (baskytara) a Jules Radino (bicí). O tom, že kapela chystá nový materiál nebylo dlouho nikde slyšet, z toho důvodu je podzimní emise nebývale silné desky překvapující. Hudebníci, stranou mediálního humbuku, již v loňském roce ladily nové skladby, kterých v celkovém výčtu na desce nakonec skončilo čtrnáct. Smlouva s Frontiers Records vzhledem ke kvalitě písní byla ostatně jen papírovou formalitou.

Osobně si myslím, že nejen díky hitovce „Don´t Fear (The Reaper)“ a nejslavnějšímu albu „Agents Of Fortune“ z roku 1976, na kterém se zmíněná skladba nachází, stojí starší tvorba BLUE ÖYSTER CULT za povšimnutí. V USA šlo v sedmdesátých letech o velkou záležitost, ve své době srovnatelnou s titány jakými byli BOSTON, AEROSMITH nebo TED NUGENT, naproti tomu se kvintetu na Starém kontinentě nikdy nepodařilo zcela prorazit a jejich dopad zde není ani zdaleka tak velký jako v USA. Kariéra kapely, proslulé kytarovým trojzápřahem a velmi hlasitými koncerty, začala upadat pozvolna, v první polovině osmdesátých let, a nikdy později již nezaznamenala vzestupnou tendenci, z tohoto důvodu byla očekávání comebacku, ať už toho uskutečněného v devadesátých letech nebo toho současného, nepříliš velká. O to více nyní potěší, že deska nepůsobí ani náhodou vyčpěle, ale naopak představuje zapomenutou instituci amerického rocku let sedmdesátých v zajímavém světle.

Jak už jsem výše zmínil, hlavní devízou je kvalita skladeb samotných a jejich perfekcionistické zpracování. Komplet tak vyznívá velmi pestře a každý si zde může najít svoji výrazovou parketu, neboť se skladatelsky i pěvecky střídají v písních všichni hudebníci z výše zmíněné ústřední trojice. Stejně jako si opět můžeme připomenout chlapáčtější rukopis Erica Blooma, dostáváme i ony poutavě teskné písničky, ve kterých hlasově úřaduje Buck Dharma. A je to právě druhý zmíněný z obou původních členů, jenž stojí za tím nejlepším co novinka BLUE ÖYSTER CULT nabízí. Rich Castellano s oběma zkušenými bardy vytvořil velmi silný skladatelský tým a sám se chopil hlavního vokálního partu v bombastické rockové suitě „Tainted Blood“ vygradované mocnými refrénovými vícehlasy a velmi důstojným vyzněním, které je možné přisoudit jen skladbám s generačním dopadem.

Songy se dělí na hřmotnější a metalově hutnější a pak ty spíše odlehčené s výraznější melodickou zdobností. Osobně jsem příznivcem (v případě této kapely) spíše těch druhých. Jestliže ony tvrdší a nahuštěnější vály reprezentuje hned úvodní (mimochodem typická Bloomovka) „That Was Me“, potemnělá a na rozmáchlejší notičce postavená „The Alchemist“ nebo repetetivním riffem poznamenaná neurvalost ze světa metalu „Stand And Fight“, pak vězte, že právě mezi nimi se to poutavější z desky nenachází. Ano, jsem příznivcem skladatelského rukopisu Bucka Dharmy, takže si velmi užívám brebentící ráz odlehčené hitůvky „Box In My Head“, bezstarostně swingující jízdu „Nightmare Epiphany“ nebo šedesátými lety a hippie atmosférou krásně provzdušnělou píseň „Florida Man“. Spolu s nimi mě uchvacují znělé kytarové party v „Secret Road“ nechávající vzpomenout na někdejší zvuk anglických DIRE STRAITS Marka Knopflera. 

Vedle naprosto skvostné „Blood Tainted“, na které během skládání Castellano spolupracoval s Ericem Bloomem, patří do povedeného portfolia tohoto nováčka i skladba s Floydovskou patinou „Edge Of the World“ (ta ve své lyrické složce vypovídá cosi o invazi mimozemšťanů pomalu ovládajících naši planetu) nebo futurističtější zápis přispívající k pestrosti díla - „The Machine“. Až na několik průměrnějších věcí (třeba „Stand And Fight“ nebo „There´s a Crime“) je album „The Symbol Remains“ velmi pestrou a skladatelsky vyváženou sbírkou vyspělých rockových písní a takových dnes nevychází mnoho. Vzhledem k nevalným aktivitám právě BLUE ÖYSTER CULT v posledních mnoha letech, je nanejvýš překvapivé, že podobně kompaktní materiál vzešel právě od nich.

02.11.2020	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz