BLUE VELVET - Hnus co vábí i paralyzuje

Dnes se spolu vydáme do míst, kde krajina hýří sytě temnými barvami a kde se pokroucené vize hlubokého spánku mísí s realitou. Podíváme se na jedno konkrétní filmové dílo, za nímž stojí člověk, kterého si s tvorbou kohokoliv jiného nemůžete splést. Člověk s naprosto jedinečným citem pro obrazotvornost a osobité vyjadřovací prvky, které lze vnímat stejně, jako podpis mistra pod originálním obrazem.

Úsvit na konci tunelu

Ve druhé polovině 80tých let toho měl za sebou režisér, scénograf, střihač, malíř a vůbec renesanční člověk David Lynch více než dost. Tedy rozhodně víc než leckterý jiný mladý režisér, jehož kariéra se stále ještě nacházela v prvních kilometrech za startovní čarou.

Po dokončení studií na Akademii umění v Pennsylvánii roku 1969, začal postupně tvořit sérii krátkých filmů, ve kterých kombinoval animaci s živým hraním. Během tohoto období žil s trochou nadsázky, na hranici chudoby. Nic než umění, navzdory všemu a všem. Přesto si v mezidobí našel známost, oženil se, a dokonce zplodil dítě. Z této ranné éry jmenujme třeba půlhodinovou haluz The Grandmother (1970). Kvůli finančním problémům tvořil svůj první regulérní celovečerní debut Eraserhead tedy Mazací hlava (1977) dlouhých pět let. Ano, je pravdou, že Americký filmový institut (AFI) Lynche finančně příliš nepodporoval a také je pravdou, že se během vleklých prací na projektu Lynch rozvedl se svou ženou Peggy. Ovšem sám mistr na toto zásadní období života vzpomíná velice rád. Jak sám jednou řekl : „Bylo to pět let absolutní tvůrčí svobody, která mi dovolila prosadit svou vizi přesně dle mých představ.“ Z Mazací hlavy se stal krátce po vypuštění kult a Lynch na sebe v jistých kruzích poprvé výrazněji upozornil. Po solidním komerčním úspěchu jeho druhého filmu Sloní muž (The Elephant Man)  z roku 1980, na který navíc kritika nešetřila chválou, si Lynche začala všímat velká filmová studia a mocní hráči na poli filmového průmyslu.

Osudným se mu stalo setkání se slavným producentem Dinem de Laurentiisem, výraznou italskou osobností, která si za velkou louží splnila americký sen a v závěru své kariéry dokonce dobyla Hollywood. Svérázný producent mu nabídl rozpracovaný scénář k projektu Duna (1984), podle stejnojmenné knižní předlohy spisovatele Franka Herberta a smlouvu na dalších pět filmů. Shodou okolností však v té době Lynch řešil ještě jednu, neméně zajímavou nabídku, a sice režírování filmu Návrat Jediho (1983). Možnost podílet se na vzniku dalšího dílu vesmírné franšízy Star Wars mu nabídl sám George Lucas. Nakonec si však David zvolil Dunu. Projekt, který mu byl pocitově blíže, a kde mohl prosadit více své invence a tvůrčích schopností.

Lynch byl v pořadí již čtvrtým režisérem, který byl k projektu přizván, neboť ostatní kolegové z branže si na něm tvrdě vylámali zuby. Zcela ponořen do práce, postupně projekt dotáhl ke zdárnému konci. Stálo ho to nemálo úsilí, psychického vypětí, a dokonce se mu během natáčení rozpadlo další manželství. Scénář, který si David nakonec sám výrazně upravil, mu nadšeně posvětil i samotný Frank Herbert. Očekávání tedy byla logicky vysoká. Výsledkem však nakonec bylo absolutní komerční fiasko a odmítnutí valnou většinou diváků. Lynch byl znechucen a už nikdy v životě se nepodílel na tak obřím projektu. Brány Hollywoodu se mu navždy uzavřely. Dnes můžeme pouze spekulovat, jakou cestou by se kariéra Davida Lynche ubírala, pokud by Duna zaznamenala velký komerční úspěch.

Zářivá modrá na hnilobné černé

V roce 1986 vzniká film Modrý samet (Blue Velvet). Ten produkoval, díky výše zmiňované smlouvě, opět Dino de Laurentiis. Legendární film, kde měl Lynch již vše pod kontrolou, včetně autorského scénáře, a kde poprvé spřáhl síly se svým budoucím dvorním skladatelem Angelem Badalamentim. Blue Velvet zaujímá ve filmografii Lynche zajímavé postavení. Je výrazově rozkročen mezi surreálnou tvorbou režiséra a tou… řekněme „normální“, kterou může v poklidu konzumovat i mainstreamově naladěné publikum. Tedy něco mezi Mulholland Drive (2001) a třeba již zmiňovaným filmem The Elephant Man (1980). Celkový narativní rámec je tedy u Blue Velvet lehce čitelný a divák nemá nejmenší problém se v ději orientovat. Ten sleduje osud zvláštního mladíka Jeffreyho, který během ranní procházky okolím amerického města Lumberton, narazí na uříznuté lidské ucho. Nález ohlásí a záhy započne vyšetřování. Díky známosti s dcerou místního policejního inspektora, se mladík o případu dozví další skutečnosti, jenž odstartují vskutku bizarní dobrodružství, plné zvráceného sexu a násilí.

Lynch si velice dobře uvědomuje, že sebevíce slušní lidé jsou přitahováni tím, co neznají, tím, čeho se podvědomě bojí a právě z této skutečnosti scénář mnohé čerpá. Hlavní hrdina Jeffrey Beaumont (Kyle MacLachlan) tu zastupuje čistotu, naivitu a zvědavost. Diváci jsou do určité míry jeho očima, a Jeffreyho touha po nových zážitcích nás z krásného a naleštěného prostředí městské zástavby, vtahují pozvolna do špinavé noční můry, kterou s ním, se zatajeným dechem, prožíváme, neboť zvědavost je lidem odpradávna vlastní. Lynch zde mistrně kombinuje dvě diametrálně odlišné polohy. Slunečné dny, plné pastelových barev a svěžest krásného města, se tu záměrně mísí s temnotou a hororovou atmosférou špinavých nocí, ze kterých vystupuje čiré zlo. To v tomto případě zastupuje šílený psychopat Frank Booth (Dennis Hopper), jenž fyzicky i psychicky týrá barovou zpěvačku Dorothy Valensovou (Isabella Rosellini), kterou je Jeffrey fascinován. Dorothy tu představuje jakýsi předěl mezi dobrým a zkaženým. Je nám jasné, že to kdysi bývala normální žena, která se však, vlivem extrémních zkušeností a několika chybám, sklouzla po příslovečné spirále až k samotným branám pekla. Jeffrey tu s Frankem vlastně svádí boj a společně se přetahují o duši Dorothy. Asi jako rytíř v běloskvoucí zbroji se zlým černokněžníkem. Jedinou otázkou tak zůstává, zdali už pro Dorothy není příliš pozdě.

Zde se hodí zmínit, že film je v jádru i přes všechen hnus a temnotu, jakýmsi ekvivalentem klasických příběhů a pohádek, kde dobro vítězí nad zlem, a to musí být po zásluze potrestáno. Skvělé je, že film si užijí i relativně nenároční diváci, kteří mohou jen klouzat po povrchu a vnímat jej jako mysteriózní a napínavý thriller. Na druhé straně se do této kultovní postmoderní fresky můžete ponořit a hledat všechny skryté významy a indicie, které Lynch na ploše stodvaceti minut porůznu rozházel. Jde jen o jednu velkou noční můru hlavního hrdiny? Má být vše, co vidíme pouhým nastaveným zrcadlem dnešní společnosti, z pod které vyvěrá zlo a zkaženost? Nebo jde o zevrubnou analýzu oidipovského komplexu, zasazenou do temných kulis? Kdo má zájem, ten si může film interpretovat a rozklíčovat po svém, což je aspekt, který vám běžná filmová produkce jen tak nenabídne.

Liga podivných

Závěrem ještě pár poznámek k hereckému obsazení, neboť na rozdíl od některých jiných filmů Davida Lynche, jsou zde postavy nesmírně důležité. Je jasné, že největší pozornost na sebe strhává ujetý psychopat Frank v bezchybné kreaci Dennise Hoppera. Jeho posedlost násilím, sexem a také neustálé inhalování kyslíku, je vskutku pamětihodné. Údajně o roli stál především proto, že mu byla postava Franka osobnostně velice podobná. No… vzhledem k turbulentnímu životnímu stylu, kterým byl herec proslulý, bych se možná ani nedivil. Kylea MacLachlana Lynch sám objevil a poprvé ho obsadil již do svého předchozího filmu Duna. V osmdesátých letech Kyle působil jako zjevení a zazářil v nejednom filmovém projektu. Nejvíce ale bude vždy spojován právě s Davidem Lynchem a kultovním seriálem Twin Peaks (1990), jenž z něj učinil legendu. Jeho Jeffrey Beaumont je výborným průvodcem a jedním ze vztyčných pilířů, na kterých Blue Velvet stojí. Isabella Rosellini svou rolí tehdy doslova ťala do živého. V té době se totiž velice slušná Isabella živila příležitostným modelingem a role ženy, která si libuje v perverzním sexu a sado – maso praktikách, se jaksi neslučovala s jejím uhlazeným zevnějškem a spořádaným životem, kterým byla veřejně známá. Nicméně jak se říká: Špatná reklama, také reklama. Za zmínku stojí ještě Laura Dern, která zde hraje naivní Sandy, tedy onu dceru policejního inspektora. Právě ta zde symbolizuje čistou lásku a jasné světlo, jenž se Jeffreyho snaží vytáhnou z tenat zla. Ovšem na koho opravdu nemohu zapomenout je Dean Stockwell. Ten si tu střihl naprosto dokonalou roličku Bena, majitele nočního baru, který nám předvede vskutku nezapomenutelné hudební číslo.

Vypuštění filmu do světa s sebou přineslo velkou vlnu kontroverze, ostatně jak už to u podobných děl, nejen filmového průmyslu, bývá. Nejhůře to asi odnesla Isabella Rosellini. Tiskem na její adresu létaly odsuzující a nenávistné komentáře jako jedové šípy, vypouštěné luky mýtických dryád: Isabella Rosellini hraje v pornu, Isabella svou rolí schvaluje glorifikaci násilí, Isabella špiní dobré jméno své matky Ingrid Bergman, nebo, že kazí pověst kosmetické značky Lancôme, se kterou herečka tehdy i dnes úzce spolupracuje. Ředitel benátského filmového festivalu Gian Luigi Rondi, film pro změnu zase odmítnul s tím, že špiní odkaz Roberta Roselliniho. Buď jak buď, odborná kritika nešetřila chválou a film získával jedno ocenění za druhým. Jmenujme například Cenu Národní společnosti filmových kritiků pro nejlepšího režiséra Davida Lynche. Blue Velvet, nebo chcete-li Modrý samet, je opravdu unikátním filmovým dílem, které bude mít vždy co nabídnout a jeho opakované projekce vás nikdy neomrzí. Navíc si myslím, že jde o ideální start pro všechny, kterým se doposud tvorba Davida Lynche z nějakého důvodu vyhýbala.

Hodnocení: 100%

24.03.2021	Diskuse (9)	J.Rose DeathVale@seznam.cz