BLUES PILLS - Holy Moly!

60%

I přes výstavní, do značné míry soulově zabarvený hlas Elin Larsson mám pocit, že se před čtyřmi lety Nuclear Blast odhodlali dělat ze švédských BLUES PILLS až příliš velkou senzaci, naprosto neúměrnou k skutečnému skladatelskému potenciálu této mladé kapely. Vydavatelství zkrátka čtveřici věřilo a stále věří, neboť i po odchodu kytaristy Doriana Sorriauxe, jediného neskandinávce tehdejší sestavy, vrhají BLUES PILLS na trh další, v pořadí již třetí řadové album „Holy Moly!“. Novinka sice nemá obdobný hype jako svého času předchozí dílko „Lady In Gold“, ale v podstatě čerpá z těch samých stylových látek. Zavádí tedy posluchače do časů, kdy v rockové hudbě rezonovaly výrazné bluesové a soulové prvky. 

Duch svobodomyslnosti sklonku šedesátých a počátku sedmdesátých let se zkrátka odráží v retro zvuku BLUES PILLS i nadále a pro příznivce podobně stylizovaných replik budou Švédové opět lahodným zvukovým soustem. Nicméně bych vypíchl právě ne náhodou zmíněné slovo „replika“. Mám totiž dojem, že přínosnost BLUES PILLS ubíjí jejich velmi malá potřeba osobitosti a rovněž ne zrovna nápadná skladatelská stránka. Kapela s vynikající zpěvačkou v čele tak působí pouze jako špičkový revival určité etapy historie rocku. A to si je mohou hudební média velebit jak chtějí, neslyším na nich nic neobyčejného. Pokud bych rozebral jejich písně na jednotlivé složky, samozřejmě bych se neubránil pochvale na sytý a pevný vokál Elin, který nepostrádá živelnost i noblesu, nicméně i přes hlasovou kvalitu zůstává pouze napodobeninou skvělých pěvkyň minulosti - počínaje Arethou Franklin, konče třeba u Grace Slick z JEFFERSON AIRPLANE.

Zack Andersson se po Sorriauxově odchodu přesunul od baskytary ke kytaře a spolu s Elin Larsson je dnes hlavním strůjcem nápadů písní BLUES PILLS. Jeho místo u čtyřstrunky obsadil nováček Kristoffer Schander a u bicích stále sedí André Kvarnström. Čtveřice sice připravovala novou kolekci na jaro 2020, ale díky pandemii Covid 19 bylo její vydání odloženo až na konec léta. Už pilotní singl „Proud Woman“ však více než nápadně upozornil, že se kapela nehodlá známé formy provedení vzdávat a prakticky navazuje na předchozí zápis bez výraznějšího vývoje. Nebylo to však jediné zjištění, skladatelská stránka u švédské senzace má totiž pevné mantinely. Nejdůležitější složkou soundu BLUES PILLS je opět hlas Elin Larsson, který se mocně pne prostorem a je doprovázen lehkým závojem hammondů a stabilní rockovou vozbou - kytara, baskytara, bicí. Hlavní poslání BLUES PILLS vězí v navození atmosféry věku hippies a pokud jde jen o tohle, mám za to, že se jim věc daří. Výsledek je opět poutavě nastylizován, ale na druhou stranu mu chybí větší míra autenticity. Ryčný otvírák „Proud Woman“ platí sice za srdnatou hymnu, ale nemám pocit, že jde o skladbu, kterou bych si potřeboval opakovaně pouštět. Při faktu, že se nakonec jedná o jednu z nejvýraznějšíh položek celku, je to vlastně spíše problém.

Netvrdím, že vše ostatní je na albu průměrné, ale přeci jen jsem čekal trochu více odvahy. Asi nejdivočejší je následující stoner-rockový mazec „Low Road“, kde se kapela vybíjí z přebytků nahromaděného hněvu. Song měl být původně titulkou celého alba, neboť kapela těsně před vydáním změnila název celé kolekce. Mrzutý je hlavně fakt, že s druhou skladbou prakticky na desce končí ona nespoutanější část a dál už se posluchač noří v pocitověji laděných skladbách s línější stavbou a vznosnější kytarovou výstavbou. Možná někoho potěší zasněná „California“, případně ponurá „Dust“ plná patosu, která má rovněž určité vnitřní kouzlo, ale tyto skladby jsou ve výsledku vyváženy méně výraznými. Pro mne osobně je nejlepším kusem „Bye Bye Birdy“, ta má sice potenciál vás svým refrénem a jeho gradací strhnout, ale je jí vlastní i nezanedbatelná vášnivost.

Většina skladeb se drží průměrnějších motivů a jsou jen jakousi proklamací obvyklou pro jistý kulturní věk, který před půlstoletím minul, jakkoliv měl pro řadu lidí neopakovatelné revoluční kouzlo. Mohu mluvit o talentu mladých hudebníků, řemeslné práci producenta, stejně tak o studiové perfekci, ale co je to platné, když jsem přesvědčen, že nepřehlédnutelnými nositeli odkazů na zašlou éru „květin“ budou BLUES PILLS jen stěží. Na to jim chybí ona neviditelná, ale pro kladné vnímání kapely přirozená a nutná složka autenticity a práce dlouhodobějšího tvoření, koncertování a pozvolného růstu. Dostat se po dvou letech na obálky hudebních magazínů je zkrátka podezřelé. Závěrem zbývá dodat, že v košaté písni „Song From a Mourning Dove“ se čtveřice nadechla k tomu nejhodnotnějšímu, co letošní kolekce nabízí.

11.09.2020	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz