BLUES PILLS - Lady In Gold

80%

Když člověk zavadí o tuhle supernovu, hned jej musí napadnout, že snaha největšího metalového vydavatelství o to, udělat konečně z nějaké retro partičky opravdu velkou kapelu, je zde po všech stránkách stvrzena, konkrétně masáží probíhající na podporu druhého alba švédských BLUES PILLS. Něco jako, když to nevyšlo před čtyřmi lety u krajanů GRAVEYARD, byl stanoven nový plán, který zní: Co kdybychom tam dopředu postavili nějakou hezkou holku? To by bylo, aby se nikdo z těch křupanů nechytil. Ne, asi to tak úplně nebylo, i když možná kdo ví, záhadou pro mne zůstává, podle jakého vzorce si ta firma vybírá ze svého katalogu mladou nedotčenou kapelu, kterou neváhá propagovat až je to potenciálnímu odběrateli trapné. Je fakt, že podobné podpory se zatím nedostalo absolutně žádné kapele oslavující hippie věk a hudbu konce šedesátých let, takže někdo musel být první. Dvěma mladičkým Švédům, jednomu Američanovi a jednomu Francouzovi však slouží ke cti, že na své druhé desce vybrousili výtečně znějící materiál, který nejenže přenáší atmosféru a nálady dávného věku, kdy na amerických pódiích řádila Janis Joplin a kulturní revoluci značně poznamenalo i prolnutí tradic a proudů bělošské a černošské hudby, ale i hlasovou a muzikantskou kvalitu. Původně jsem si totiž myslel, že BLUES PILLS budou další bůhví odkud vycucanou kapelkou, která díky dobře známému skandinávskému blahobytu jen tak mimochodem předloží nějakou formu vyjádření (zde konkrétně konec šedesátek) a bez nějakého výraznějšího zaujetí a hlavně nápadů zaujme se svým programem jenom jakousi roli, jenomže když tak album po několikáté poslouchám, nezní to vůbec špatně, vlastně to celé má vzrůstající potenciál a songy se dokáží posluchači dostávat pod kůži. BLUES PILLS totiž nejenom že mají ve svém středu skvělou zpěvačku Elin Larsson, která zní hodně autenticky, ale jejich skladby nepostrádají kromě dobové atmosféry ani jistou hravost, barvitost (hlavně hlasovou) a vrstevnatost, navíc v sobě kloubí řadu vlivů, ať už z oblasti soulu nebo rhytm ´n´blues. Výsledkem je znamenitě znějící  a dobrodružná nahrávka vysílající posluchače na výpravu o téměř padesát let zpět.

Za pozitivum považuji skvěle zvládnutou produkci Dona Alsterberga včetně vyváženého přístupu k jednotlivým skladbám. Tento člověk, který v minulosti spolupracovat již s GRAVEYARD, si zkrátka všechno pečlivě ohlídal a tak v útrobách göteborském studia vznikla analogově nahraná deska mimořádného kouzla. Když bych měl nějak skladby strukturálně charakterizovat. Nástrojová složka působí opravdu pouze jako chutný doprovod hlasu hlavní aktérky a spolu se všemi ostatními doprovodnými hlasy a hlásky vytváří jakési emoční a neustále se vlnící a pohybující moře dávných hudebních věků. Skladbám však nechybí nápady a zaujetí a pomáhá jim rovněž umné sloubení prvků z řady žánrů do jednoho pestrého avšak semknutého celku. Kytarista Dorrian Pierre Sorriaux ví přesně kdy nehrát, kdy hrát s citem a tak není tím, kdo by se tlačil do popředí. Spolu s rytmikou Zack Anderson/ André Kvarnström je jeho nástroj bytelným podložím všech songů, stavebním materiálem dále proaranžovaným všemožnými klávesovými ozdobami, hammondy a již výše zmíněnými podpůrnými hlasy, v několika případech dokonce gospelovým sborem. Hlavní roli zastává jednoznačně srdnatý hlas Elin Larsson dodávající skladbám charakter. Její hlasová barva, rozsah nebo atmosféra, kterou svým zpěvem rozněcuje, jsou přesně tím, na čem se dá hodně stavět, když se k tomu přidá krásný vzhled, rázem se musí uznat, že tahle kapela má do budoucna velký potenciál (hlavně neustrnout na jedné dokola opakované formě). A tak se vlastně onomu nadšenému tlačení tohoto artiklu ani nedivím. Každopádně jde o hodně povedenou nahrávku přinášející hudební feeling doby květinové vzpoury a psychedelických tripů do současnosti a to těm nejširším vrstvám spektra rockových a metalových fans.

Titulní skladbu „Lady In Gold“ je možné brát jako flagboat desky a song s určitým hitovým potenciálem, pro mne však to pravé dobrodružství začíná až posléze, konkrétně hned od druhé jízdy „Little Boy Preacher“, od songu natolik emočně vygradovaného a hlasově pestrého (vlivy nejen rhytm´n´blues a soulu, ale v jednom momentě tam na nás vyskočí dokonce Bob Marley), že každý kdo jej kdy uslyší, zůstane s plnou soustředěností i u těch následných. BLUES PILLS platí někdy za nosiče komornější atmosféry („I Felt A Change“), k čemuž Elin dopomáhá piáno, jinde taneční hravosti („Bad Talkers“), nebo se naopak snaží nostalgicky vítat blížící se úsvit („Gone So Long“) případně rozněcovat vášně zvýšenou energií a výpravností, tak jako je tomu u posledních položek „Rejection“ a „Elements And Things“ (skvěle zakomponovaný riff z „I Wanna Be Your Dog“ od THE STOOGES). Určitě povedená deska (téměř lahůdka) přinášející časy JEFFERSON AIRPLANE a mnohých dalších do současnosti. 

Album zakoupeno v obchodě Music Records.

18.08.2016	Diskuse (17)	Stray janpibal@crazydiamond.cz