BLUT AUS NORD - Hallucinogen

100%

Vindsvalovy BLUT AUS NORD řadím mezi kapely, které hrají svou vlastní ligu. Jejich tvorba si mě našla až prostřednictvím alba „Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars“, na kterém zvítězily neotřelé, ale o to krásnější melodie. Zpětně jsem se pak seznámil s celou diskografií. Obrovský dojem ve mě zanechal debut „Ultima Thulée“, který dal Vindsval dohromady v pouhých patnácti letech. Považuju ho za závažné dílo a jednu z nejlepších metalových desek vůbec. Zpětně jsem docenil i dnes již klasická disonantní alba. Ve střehu se nicméně vyplatí být především tehdy, pokud si chce zmíněný normandský umělec odpočinout od šílených světů chladné beznaděje a vyrazit na dovolenou; nejlépe na nějakou severskou riviéru, aby se zde poklonil kráse přírody (lesy, led, polární záře atd.). Nevím, možná že „spojené nádoby“ jeho duše fungují obráceně. Třeba chce natáčet jen samá harmonická díla, a právě až delší konfrontace s realitou ho nakonec vždy donutí k disonantní katarzi, resp. k potřebě odfiltrování naakumulované temnoty a strachu prostřednictvím hudby. Nevadí, podstatné je, že se tento nesmírně kreativní metalista čas od času nachází v rozpoložení, v němž dokáže nahrát hudbu, která mi odkrývá podivuhodně krásné obrazy poněkud vstřícnějších dimenzí. Nový opus „Hallucinogen“ evidentně v takové fázi vznikl.

Už z obalu je ovšem zřejmé, že teleport na sever se tentokrát tak úplně konat nebude, resp. že Vindsval tentokrát složil více fantaskní soundtrack, přesněji řečeno, houbičkové oratorium oslavující mezihvězdný či exoplanetární outdoor. Ano, i „na Pandoře“ se dá rozvíjet původní avantgardně-black metalový ultima Thúlé-koncept s dominujícími kytarami, vokálně-ambientními prvky a jedinečnou atmosférou evokující propojení BATHORY, BURZUM, DISSECTION s gotizující kytarovkou, shoegazem a ještě něčím avantgardnějším, kupř. hudbou českého skladatele Zdeňka Lišky, jak ji známe z filmů typu Markéta Lazarová či Čest a sláva. Jednota metalové ostrosti a temnoty, posunutá mimo tento svět a zasazená do vějíře kytar, představuje každopádně ideální podklad pro meditaci a pomalý duchovní restart. Vindsval servíruje kvalitní („halucinogenní“) materiál. Neposílá člověka na dno, ale jen do jiných sfér. Žádné noční můry, žádný děs, žádná smrt. Dominuje zprostředkování účasti na něčem, co nás přesahuje. Nejde přímo o poznání, spíše o mytické obsáhnutí přírody (kosmu), včetně akceptace fakticky bezvýznamného zla jako součásti přirozeného řádu, a tím pádem i o dosažení klidu duše. Duchovní potenciál nového alba je skutečně obrovský a v podstatě má terapeutický, zklidňující rozměr. Není divu, po předchozí, obzvlášť zdrcující desce „Deus Salutis Meæ“ – bože, to byl hnus!:-) – bylo nutné zatáhnout za záchrannou brzdu a citlivě naservírovat dávku silných antidepresiv. S vedlejšími účinky na bázi halušek se, jak bylo již naznačeno, počítá.

Letmý poslech několika prvních ukázek, pravda, sváděl k úvahám o jakémsi zvláštním vyklidněném bigbítu. První tři skladby mohou podobný dojem určitě vyvolat. Pokud si libujete v melodiích, tremolech, repetetivnosti a poklidném tempu třeba ukrajinských blackmetalistů YGG, uhrane vás hned první kompozice „Nomos Nebuleam“. Přes určitou podobnost je zřejmé, že podrážky si stepní zelení neumažete. Nastupuje fantazijní svět hvězdných mlhovin a nekonečného prostoru jak z National Geographic. S pomocí několika nádherných motivů splétá Vindsval kolem posluchačova vědomí, otupělého konvenčním vnímáním, síť vazeb a jemně ho začne táhnout dál (výše). Po cca čtyřech a půl minutách nepatrně přiloží pod kotel. Přechod působí velmi nenuceně a nenápadně, probouzíte se a vstupujete do jiného světa, světa BLUT AUS NORD. Šok nehrozí, nastupuje konejšivé vybrnkávání, navozující meditativní stav. Kdo podobné ambice nemá, může se nechat unášet další a další krásnou hudbou. Tepající „Nebeleste“ lehce zneklidňuje, kombinace klasického rockového rytmu a riffu s mocnými vlnami tremol a sólovými záblesky bere dech.

Návrat k živým, zvukově nepřešlechtěným bicím potěšil. V opačném případě mě Vindsval opravdu dostal. Jestli se o ně opět postaral Thorns, odvedl skvělou práci, takhle to mám rád. Baskytaru jsem nezaslechl. Jediné dunění, nesoucí se hudbou, zajišťují kopáky. Vokální složka, ať už se jedná o sbory šamanské, rituální či heroické, jako kupř. právě v třetí skladbě „Sybelius“, celek ještě více humanizuje. Během „Anthosmos“, a hlavně ortodoxnější blackové vichřice „Mahagma“, album kulminuje. Pět minut v kuse se mě husí kůže už dlouho nedržela. Při letmé vzpomínce na začátek alba prožívám závrať. Je až neuvěřitelné, kolik toho Vindsval dokázal narvat do předchozích třiceti minut. A pořád mu na to stačí bubeník, kytarové efekty, nějaký ten podmaz, pár zpěvů a normální zvuk. Jenže kytara v jeho rukou vydá alespoň ve studiu – živé hraní ho naprosto nezajímá a nehledejte v tom pózu – za solidní komorní orchestr. Závěrečnou třetinu odstartuje hypnotická „Haallucinählia“. Už poněkolikáté mi vytanula vzpomínka na BLACK SABBATH a TYPE O NEGATIVE, k nimž se asi budu muset po delším čase vrátit. Přílišné nostalgii učinilo přítrž krátké blackové tornádo, které pečlivě vystavěnou náladu rozmetá napadrť. Decentní závěr poté obstarává „Cosma Procyiris“. Další cestu postupně zahaluje mlhou, a umožňuje tak o něco méně bolestný návrat do reálu; na druhou stranu, vstupní bránu zanechává otevřenou dokořán. Kdykoliv se tedy podívám na hvězdnou oblohu, můžu letět, objevovat a objevovat se znovu a znovu. Až se vrátím zpět, budu vděčný (komukoliv, nebo nikomu; tuhle záhadu jsem nerozřešil ani s BLUT AUS NORD) za to, že umělec formátu Vindsvala našel svou největší inspiraci v metalu a jeho klišé. Že ho prohání mlýnkem francouzské dekadence tam i zpátky a má nás přitom všechny kolosálně na háku, absolutně nevadí. Moje album roku právě vyšlo.

30.10.2019	Diskuse (3)	Pekárek hackl@volny.cz