BOB DYLAN - Praha, O2 Universum, 4.října 2024

Narodil jsem se jako tulák a jako tulák také zemřu. Věta, kterou kdysi Bob Dylan prohlásil a kterou se stále řídí. Jeho současná „Rough and Rowdy Ways World Wide Tour“ trvá už tři roky a zahrnuje přes 230 vystoupení v Americe, Asii a Evropě. Tři večery za sebou věnoval teď v září na začátku další „nohy“ turné také našemu hlavnímu městu. A pokud bychom současnou tour počítali – jak to mnohá média dělají – k Bobovu „Neverending Tour“ trvajícímu údajně už od roku 1988, tak bychom se dostali přes číslovku 3000. Robert Zimmerman byl prostě zrozen k tomu, aby prozkoumal „kolik cest musí muž prochodit, než se z něj stane muž“…

Dylan mě provází asi celý můj hudební život (a koho ne?). Poprvé jsem na něj narazil jako jedenáctiletý, když jsem slyšel coververzi „Knocking on Heaven´s Door“ od GUNS N´ ROSES, pak zažil na Strahově jeho „Like a Rolling Stone“ předělanou od Jaggera a spol. a poté nám „Highway 61 Revisited“ vtloukala do hlavy naše učitelka hudební výchovy a frontwomanka kapely BAST Hanka Friedlanderová. Dylan tak nějak proplouval mým životem a čas od času jsem se mu trochu pověnoval (a takováhle epizoda nastane zřejmě i teď po současném koncertě), aniž by se však kdykoliv stal jedním z mých nejoblíbenějších interpretů. Mám rád hodně jeho věcí, ale jiné mi toho tolik neříkají. Možná i proto, že jsem spíš hudební než textový fanatik, a slovům se většinou věnuju, jen když mě už zaujme hudba. Nikdy jsem tak neviděl mistra naživo… málem k tomu došlo při jeho posledních koncertech v Lucerně před pěti lety, ale nakonec jsem musel odjet mimo Česko, což mi bylo následně dost líto. Přijede ON ještě vůbec? Uvidím HO ještě? V červenci oznámený trojkoncert jsem tak přivítal s nadšením a na prvním ze tří večerů v O2 Universu jsem si tak užil svou dylanovskou premiéru.

Sice jsem na něm byl poprvé, ale zároveň šlo o nejstaršího interpreta, kterého jsem kdy viděl hrát naživo. Bobovi je třiaosmdesát a je starší než Paul McCartney i Mick Jagger, ale mladší než třeba Ringo Starr (Pokud se ale dívám správně, tak těmi vůbec největšími stále hrajícími metuzalémy jsou osmaosmdesátiletý Buddy Guy a jednadevadesátiletý Willie Nelson). Klidnost pražského koncertu nebyla ale daná jen věkem. Dylan byl vždy introvert a jeho vystoupení klidná a bez nějakého zbytečného pobíhání a pódiové show. V Libni v osm večer prostě přišla kapela včetně šéfa na pódium a spustila. Dylan se celou dobu zdržel jakéhokoliv kontaktu s publikem, chvílemi seděl a chvílemi stál za klavírem a mezi písněmi jen obracel listy, kterými si pomáhal při zpěvu textů. Pódium bylo lehce nasvětleno asi desítkou reflektorů, které vytvářely příjemnou atmosféru, ale jinak se na něm světelně nic nedělo. Žádné efekty, a dokonce ani vzadu plachta s názvem interpreta. Absence kamer a obrazovek pak způsobila, že jsme toho z principála příliš neviděli. Nebylo to ale úplně na škodu. Tahle neokázalost a civilnost jen podtrhávala intimitu koncertu, který se tím vším zdál být v mnohem menším sále, než je 02 Universum s kapacitou 4 500 diváků. Používání mobilů bylo zakázáno, přístroje se musely vložit do speciálního pouzdra, ve kterém byly po celý koncert, a jelikož jsem seděl vzadu, tak jsem viděl, že to opravdu všichni dodrželi. Já rád mobilem na koncertech i kvůli Crazy Diamond fotím a také si dělám videa do „rodinného alba“ navštívených vystoupení. Tentokrát tedy ne. V tomhle reportu se tak žádné aktuální fotky neobjeví (jen jedna ilustrační pozn.Stray), ale vlastně jsem rád telefónek nechal doma a užil si pár hodin svobody bez tohoto svítícího tyrana. Opět – podpořilo to intimitu a podtrhlo celkovou old-school atmosféru vystoupení. Tomu pomohlo i to, že byl páteční pražský koncert vůbec prvním z podzimního evropského turné, takže jsem nevěděl, co se bude hrát. Moment očekávání střídal moment zklamání/nadšení a bylo to jako za starých dobrých časů…

V osm prostě napochodovali na pódium a spustili „All Along the Watchtower“, což byl vynikající nástup, který publikum bouřlivě ocenilo, následovaný dalším známým hitem „It Ain´t Me Babe“. Začátek ale maskoval tělem, protože vystoupení se neslo spíš v duchu méně známých a klidnějších písní. Devět skladeb – takže až na jednu všechny – zaznělo z poslední plnohodnotné desky „Rough and Rowdy Ways“ (2020), která obsahuje hlavně delší a pomalé nebo bluesové kusy. Nejvýraznější z nich mi přijdou něžné balady „I´ve Made My Mind to Give Myself to You“ a „My Own Version of You“, což asi ale nebyl názor umělce a vydavatelství, protože žádná z nich nebyla považována za natolik silnou, aby se stala singlem. Obě každopádně obstály dobře naživo, stejně jako třeba bluesovky „Goodby Jimmy Road“ a „False Prophet“. Naopak pomalosti „Key West (Philosopher Stone)“ a „Crossing the Rubicon“ podle mě nebyly nutné a vystoupení podobnými rozvláčnělostmi ztrácelo na dechu. Publikum tak vždy ocenilo koření v podobě rychlejších a známějších věcí jako „Desolation Row“ nebo „It´s All Over Now Baby Blue“, i když jak je u Dylana zvykem, tak bylo občas až z refrénu definitivně poznat, o jakou skladbu se jedná. Dylan je mistr uvolněnosti, rád si na pódiu dělá, co chce – tu upraví slova, tu změní melodii. Hlasově se jeho vystoupení blíží spíš recitování než zpěvu, což naštěstí do jeho bardského stylu a celkové koncepce sedí. Jen jsem měl trochu pocit, že kapela musí celou dobu šéfa sledovat, aby se přizpůsobila cestičce, kterou se zrovna rozhodl vydat. Přišlo mi, že hlavně bubeník, který to měl celé držet, občas různě testoval, co jako bude a jestli se sem hodí to, či ono… ale těžko říct, třeba to tak bylo celé myšleno. Z těch známějších věcí zazněly ještě (pomalé 😊) „When I Paint My Masterpiece“ o tom co jako hudební star zažívá Dylan na turné nebo spirituální a osobní „Every Grain of Sand“, po které Dylan poprvé a naposled předstoupil před publikum a společně s kapelou se uklonil a byli fuč. Celkem sedmnáct skladeb, které Praze myslím ukázalo to, co chtěla vidět – největšího hudebního filozofa posledních desetiletí, který koncertně i hudebně stárne důstojně a stylově. Osobně bych volil vícero rychlejších skladeb a na závírák nějakou tu vypalovačku, ale to je jen vlhké snění pisálka, který si přišel splnit svůj sen. Při východu z haly k nám zvenku doléhaly tóny jakéhosi pouličního umělce, který tam hrál dylanovky a vybíral do klobouku. Byl velmi dobrý a brzy se okolo něj vytvořil slušný dav. Jeho „The Times They Are A-Changing“ tak pro mě i pro mnoho dalších možná přinesla tu správnou tečku za koncertem, kterou jsme potřebovali.

08.10.2024	Diskuse (4)	Gazďa