BODY COUNT - Merciless

70%

Přiznávám. Krvavá flákota „Merciless“ je vážně prvním albem od BODY COUNT, kterému jsem dal šanci na domácí poslech. Tečka. 

O metalové kapele drsňácky se tvářícího Tracy Marrowa (užívajícího v hudebním průmyslu přezdívku Ice-T) jsem samozřejmě v devadesátých letech věděl, jenže jsem si jejich hudbu tehdy nepustil k tělu a vyhodnotil jako něco, co patří mezi hybné síly destrukce mých Hard N´Heavy oblíbenců. Tehdy čerstvě nastoupivší BODY COUNT nehráli v razantní proměně scény až tak klíčovou roli, ale prostě jen patřili k sortě nových uskupení, zdárně svým nezanedbatelným úspěchem přispívajících k upevnění nových pořádků. Na to, abych je tehdy začal poslouchat, by pravděpodobně nestačilo, ani kdyby mne přivedli v poutech na parkoviště na periferii nějakého amerického města a za neustálého pokřikování na mne mířili bouchačkou, nedej bože sáhli k ostříhání kudrnatých loken. Zkrátka a dobře, BODY COUNT stáli vždy na zcela opačné straně barikády.

Dnes, cca po více než třiceti letech, jsem posluchačsky radikálně otevřenější a tak jsem neměl problém s tím, si na jejich novou desku udělat čas. V rámci jejich tvorby to bylo poprvé. V proudu současné hudební přesycenosti je tedy doslova zázrak, že tak člověk činí u seskupení, které vždy považoval za bandu nesympatických individuí a gangsterů. Vždyť i ten jejich kytarista Ernie C. tehdy v roce 1995 producentsky vyloženě zazdil album mých oblíbenců BLACK SABBATH, což se ukázalo být poslední kapkou k tomu, BODY COUNT důvodně ignorovat. Nyní však dozrál čas zjistit, co tedy doopravdy ti BODY COUNT hrají. K poslechu desky nakonec přispěl i docela kontroverzní videoklip k titulní písni, ve kterém se Ice-T herecky vyblbnul nad nějakým spoutaným americkým bělošským politikem či obchodníkem. Po pravdě, nechtěl bych, aby mi někdo podobně vyhlížející šermoval mačetou před ksichtem.

Už ze singlu bylo patrné, že po zvukové stránce jde o obstojné řemeslo a že kapela převážně těží z crossoverového výrazu devadesátých let a ze spojení rapových deklamací, bytelného groovu a úderných metalových riffů, které mají paradoxně nejblíže k žánru thrash, respektive k jeho grooveovější devadesátkové podobě, a může tak prostřednictvím svého nastavení dodat nejednu bouřlivou hymnu. BODY COUNT sází na přímočarost a jednodušší struktury skladeb, které jsou jako dělány pro živou i živelnou prezentaci - v prvé řadě, tuhle desku si asi nebudu opakovaně pouštět, přesto jsem na ní dedukoval nejeden chytlavý vál. Už titulní „Merciless“ zaujala táhlým pochmurným riffem, který se k posluchači plížil zpoza ostrých, skoro až nasraných deklamací hlavního aktéra. Bylo však dobré postupem časomíry zjišťovat, že těch výrazných vypalovaček je zde poněkud víc, ať už mám na mysli výraznou skandovačku „Fuck What You Heard“ nebo nějaký jiný jedovatý štěk - např. se mi jeví zapamatovatelně třeba „Do Or Die“ se samplem výstřelů z pušky. Poznávacím znamením kapely samozřejmě vždy byl raper Ice T, ale skladatelskou práci mají kromě  něho na bedrech i ostatní - baskytarista, příležitostný klávesák a současně i producent tohoto alba Vincent Price, znamenitý bubeník Will Dorsey jr., nebo třeba kytaristé Ernie C a Juan Garcia (ex-AGENT STEEL, EVILDEAD). Současná týmovost BODY COUNT nemůže být podceněna.

K současnému stylu. Většina skladeb se opírá o nosný riffový proud a vrcholí v úderném vyřvávacím refrénu, což je vlastně recept na úspěch. Deska je v rámci možností pestrá, ať už to myslím žánrově, vyzněním jednotlivých skladeb, nebo třeba i tím, že je v ní zastoupeno hned několik vokálních hostů (třeba Max Cavalera, Corpsegrinder, Howard Jones, nebo dokonce David Gilmour, sampl s jehož hlasem se objevuje v několika úsecích kuriózní předělávky „Comfortably Numb“). O chytlavosti a nasazení díla svědčí, že kapela přesně ví, co chce v rámci mapy tvrdého metalu reprezentovat a svým fanouškům nabídnout. Zaujme divokost mordy „The Purge“ s vokální podporou Corpsegrindera, kde je ve veřejném prostoru vyobrazen dystopický horor s legalizací pouličního zabíjení, dále pak zvuk motorové pily a dívčí vřískot v rámci skladby „Psychopath“ s účastí Joe Bada, nebo třeba melodický chorál Howarda Jonese v „Live Forever“, povyšující tuto skladbu mezi nejlepší položky kolekce. Špinavý pouliční metal s patinou devadesátých let, kterému nechybí náboj a vygradovanější fáze okořeněné drsným rapovým feelem, to jsou i v roce 2024 BODY COUNT, kapela, která kdysi, podobně jako HELMET, RATM, BIOHAZARD a mnozí další, stála na zcela opačné straně barikády.

24.01.2025	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz