BON JOVI - Dekáda vlasatých miláčků Ameriky (profil)

Jasně že BON JOVI jsou snad nejznámějším pojmem mezi kapelami spojenými s onou vlnou stadiónového hair-metalu osmdesátých let. Jsou rovněž kapelou nejúspěšnější, o čemž svědčí jejich široký komerční záběr, který však v jejich případě přetrvává do současnosti už od oné éry hymnického Hard´N´Heavy. Mě osobně však jejich přerod v civilní rockový band pro všechny, ke kterému došlo v průběhu následující desetiletky, vůbec neoslovuje. Dalo by se říct, že mám k jejich hudbě tudíž vztah při nejmenším nevyvážený. Jednoduše řečeno: Líbí se mi jenom alba z prvních deseti let jejich existence, tedy ona alba, která stále ještě trochu souvisí s oním pop-metalovým zvukem a bombastickou produkcí, díky které se kapela stala v druhé polovině osmdesátých let magnetem na peníze. Považuji totiž právě onu mladickou etapu BON JOVI za podstatně intenzivnější, zajímavější a dokonce i upřímnější než vše co se u nich dělo později, neboť pětice muzikantů z New Jersey, podporovaná mocným managementem Douga McGheeho, tehdy jela nadoraz a nápady na chytlavé hymny z nich proudily jakoby samo sebou, kdežto v pozdější době už se více nad vším přemýšlelo a celkově už skladbám scházela ona lehkost a čerstvost. Byť mnozí v souvislosti s pozdní etapou mluví o vyzrávání, dospělosti a jiných pojmech, na mne tohle v případě BON JOVI vůbec nefunguje.

Frontman Jon Bon Jovi (příjmení si hned zkraje kariéry upravil z původního Bongiovi) to v hudební branži zkoušel už od konce sedmdesátých let, neboť se u něj již v útlém věku projevilo nadání. Skutečnost, že pocházel ze známé muzikantské famílie, jej v jeho úsilí pouze podněcovala. Bratranec Tony byl ostatně už od poloviny sedmdesátých let studiovým fachmanem a producentem, jenž stál u vzniku některých zásadních desek punkové a new-wave vlny (RAMONES, TALKING HEADS …) a později na sklonku roku 1983 byl rovněž u nahrávání debutové desky právě BON JOVI. Po několika neúspěšných pokusech o sestavení dlouhodobého bandu se Jon potkává s klávesákem Davidem Bryanem, který jej seznamuje s dalšími dvěma muzikanty, kterými jsou Alec John Such (baskytara) a Tico Torres (bicí), za krátko se k nim připojuje i poslední článek klasické pětičlenné sestavy, kytarista Richie Sambora, jenž chvíli působil dokonce v koncertní sestavě Joe Cockera a ještě se stačil ucházet o roli sólového kytaristy u KISS. Z těchto eskapád však po nástupu k BON JOVI logicky sešlo, neboť se kapela zdála být velmi semknutá a chemie mezi muzikanty dokonale zafungovala.

Samozřejmě, že se na počátku osmdesátých let okolo Jona vystřídalo mnohem větší množství muzikantů a že jeho krátkodeché hudební projekty nesly úplně jiné názvy než BON JOVI. Jenže nic z toho v tomto článku nemá význam uvádět, neboť nejde o historii, ale především o letmý profil stěžejních alb BON JOVI z éry glam-metalu. Kompletní band, v sestavě která mu vydrží celých deset let, už v průběhu roku 1983 skládá velké množství chytlavých songů, jenž se o rok později objeví na debutové desce. Dalo by se říct, že jejich typicky osmdesátkový zvuk, vášnivá atmosféra a neuvěřitelný hitový potenciál přispěl, stejně jako jejich bezproblémový a pro dívky sympatický vzhled, ke zpřístupnění rockové potažmo melodické metalové hudby nejširším posluchačským vrstvám. Ovšem kapelou pro masy se BON JOVI definitivně stali, jak známo, až s vydáním svého třetího alba „Slippery When Wet“, neboť se první dvě desky nepodařilo obstojně propagovat. Zde je tedy rozbor alb z první desetiletky existence kapely.

Bon Jovi    (1984)

Debutovou desku mám vlastně ze všech alb BON JOVI nejradši, neboť z ní cítím ohromné nadšení, hitový potenciál a lehkost. Přestože se nakonec celosvětově prosadila jen úvodní singlová skladba „Runaway“, mám za to, že je album napěchováno od začátku do konce vypalovačkami a je jedno, jestli zde zmíním songy „She Don´t Know Me“, „Shot Through The Heart“ nebo třeba „Burning For Love“. Jak názvy skladeb napovídají, texty se točí převážně kolem témat lásky a vztahů. Nicméně skladby vlastní onu nepojmenovanou nadstavbu v podobě dobové pozitivní nálady, noční atmosféry a aury mladického ošálení. Je to právě jedna z těch desek, kterou si můžete pustit naprosto kdykoliv a bude vás vždy bavit, a zároveň, u které si člověk při poslechu přijde znovu na sedmnáct, což je dle mého její ohromná devíza. Celkově hodně přímočarý a nespoutaný materiál mířil především na ženské publikum, ale byl zhotoven se špičkovou produkcí, přesně tak, že skoro každá skladba se ve své době mohla stát jasným hitem. Proč se tak nestalo, je samozřejmě otázka cílená spíše pro dobové pamětníky z oblasti hudební branže. Každopádně vynikající debut, na kterém kvintet ukázal veškerý svůj potenciál do budoucna. Nebýt slabé poslední skladby, dal bych plnou palbu.

(90%)

7800° Fahrenheit   (1985)

Pod produkcí Lance Quinna vzniklo ve Filadelfii druhé album, které se snažilo navázat na bezejmenný debut, ale z mého pohledu jde o mírný úkrok z pozic, neboť podobně silných skladeb se zde nacházelo jen opravdu několik. Kapela se tou dobou pevně stmeluje, ale pozice příslibu stále neopouští. Z Jona se stává skutečný frontman a lídr, nicméně komerční dopad alba není ani zdaleka tak velký, jak si původně vydavatelství slibovalo. Upoutala hymnická „In And Out Of Love“ a další dvě vypalovačky „Only Lonely“ a „The Hardest Part Is The Night“ (nebo snad ještě balada „Silent Night“), nicméně u zbytku materiálu se mladé kapele nepodařilo zakrýt jistou těžkopádnost. Z toho důvodu se domnívám, že někdy v té době došly BON JOVI skladby napsané už na začátku kariéry a slušná polovina druhého alba tak byla doplněna o výplň. Na skladatelském procesu se kromě Jona podílí zejména kytarista Richie Sambora a klávesák David Bryan. Jde o desku, která ukazuje BON JOVI jako jednu z řady mladých dobových dlouhovlasých kapel cílících na ženské publikum, jako kapelu, která však na svůj průlom stále čeká. Ten se v gigantické podobě dostaví až o rok později.

(70%)

Slippery When Wet   (1986)

Album ověnčené dvanácti platinovými deskami a patřící mezi stovku nejúspěšnějších děl historie hudebního průmyslu bylo ve své době neskutečnou bombou a katapultovalo BON JOVI na vrchol tehdejšího světa populární hudby. Vše se začalo v Little Mountain studiích ve Vancouveru, kde pod dohledem producenta Bruce Fairbairna a za asistence studiového technika Boba Rocka vznikla deska, která se stala signifikantní sbírkou pro celá osmdesátá léta. Vše rázem působilo velkolepěji a bombastičtěji. Zvuk odpovídal příčkám, na které se tehdy BON JOVI vyhoupli, tedy kapele vyprodávající ty největší arény ve Spojených státech. Ten rok po vydání „Slippery When Wet“ se stal pro kapelu okolo Jona Bon Jovino doslova vítězným tažením, o čemž svědčila záplava světově proslulých generačních hitů jako „Livin´On A Prayer“, „You Give Love A Bad Name“ (u obou asistoval Desmond Child) nebo atmosféru divokého západu evakuující (díky velkolepě nazvučené akustické kytaře Richieho Sambory) „Wanted Dead Or Alive“. Miláčci dívek a žen však tehdy nenabízeli jen sympaticky se usmívající tváře ozdobené střapatými háry, ale potvrdili role vůdčí kapely celého hnutí osmdesátých let i koncertně. Z BON JOVI se právě tehdy stala jedna z největších kapel světa.

(90%)

New Jersey   (1988)

Album reprezentující počátek muzikantského vyzrávání a vrcholné éry BON JOVI. Sice nevlastní podobně velký hitový potenciál co předchozí „Slippery When Wet“, ale ve zkoušce času obstojí jako ukázka špičkového pop-metalu své doby, znamenitě složeného a studiově ošetřeného. Vždyť „New Jersey“ vznikalo na totožném místě co předchozí deska a navíc s totožným týmem spolupracovníků (Fairbairn/ Rock). Skladby jsou tentokrát mohutnější a dostávají se pod kůži poněkud pomaleji, nicméně jejich dopad je stejně silný. Komerční úspěch se dostavuje téměř okamžitě. Znovu je využito služeb Desmonda Childa, takže i zde se nachází velkolepé hity jako „Bad Medicine“, „Born To Be My Baby“ nebo „I´ll Be There For You“. Album vyšlo nejen ve vrcholné době amerického Hard´N ´Heavy, ale zachytilo kapelu na svém absolutním vrcholu popularity, takže ihned po absolvování více než rok trvajícího koncertního tažení uvažuje Jon Bon Jovi o sólové desce a jeho „Blaze Of Glory“ (vydaná v roce 1990) jej ukazuje coby opěvovatele akustické kytary a divoké americké krajiny. Poprvé se mluví i o rozpadu, ke kterému však nedochází.

(90%)

Keep the Faith   (1992)

První krok k celkovému zcivilnění. Jakoby se kapela s čerstvě ostříhaným frontmanem zkraje devadesátých let honem rychle snažila vyvázat z tehdy zastaralého trendu stadiónového Hard N´Heavy a zaměřila se na mnohem méně prvoplánové rockové skladby. V době vydání se o „Keep the Faith“ mluvilo jako o těžkém zklamání a deska se brala jako ta, která nedokázala napodobit obě předchozí, ať už skladatelským vkladem, tak komerčním dopadem, což tedy byla asi pravda, nicméně z dnešního pohledu je nutné dodat, že své nemalé kvality rovněž má. BON JOVI se prostřednictvím alba nejenže dokázali bezbolestně vyvázat z hair-metalového trendu, jenž by značil jejich brzkou smrt, ale nabídly i promyšlenější skladby, za kterými stálo opravdu dobré řemeslo. Ať už jde o mohutné vály „I Believe“, „Dry Country“, dojemnou „Bed Of Roses“ nebo titulní hymnu, je třeba upozornit, že se populární kapela z New Jersey vypořádala s nejtěžším obdobím své dosavadní kariéry s přehledem a k úspěšnému přežívání v mainstreamu jí v éře neúprosného vymlacování princátek minulosti dopomohl také zručný Bob Rock. Zde se však definitivně skončila etapa, jenž BON JOVI alespoň částečně řadila k oné velkolepé scéně osmdesátých let.

(80%)

20.12.2016	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz