BORKNAGAR - Winter Thrice

80%

Je opravdu velmi dobře, že si prostřednictvím svým posledních desek tito romanticky znějící Norové upevnili směr, který jde jednoznačně naproti košatému pojetí skladeb a výrazných melodií. S vystupováním obou jejich pěvců, jmenovitě muzikantů skrývajících se po pseudonymy ICS Vortex a Vintersorg, jejich současná tvorba prakticky stojí a padá. Když se navíc ona bohatost týká i instrumentální složky, která posiluje velmi chytlavý a poměrně lehce poslouchatelný ráz nového materiálu, nikoliv aby necitlivě navyšovala jeho strukturální složitost, mám z onoho epického pojetí opravdovou radost.

Tvrdím, že Simenova barvitého žalozpěvu není nikdy dost, díky čemuž BORKNAGAR často působící jako družina elfů stojících na úpatí Roklinky a naslouchající donekonečna libozvučnému hlasu jejich hlavního slavíka. Jenže není vše tak jednoznačné, jak by se mohlo na první poslech zdát. Jsou zde motivy, které zbavují jejich hudbu topornosti a BORKNAGAR stále umí pořádně sešlápnout pedály. Jestliže první dvě skladby „The Rhymes Of Mountain“ a titulní „Winter Thrice“ spadají ještě do kategorie košatě melodických, pak s třetí „Cold Runs The River“ dostáváme první smrtící výplach. Jenže znovu, není všechno tak snadno definovatelné. Dnes je to tak, že každá ze skladeb obsahuje spíše trochu z každé polohy. Skladbami se prolínají, jak pomalejší akustické fáze a košaté vyhrávky, tak se dočkáme i rychlejších bouří. Zkrátka je zde užita ona připitomnělá škatulka - progressive black metal - zcela v souladu s barvitostí a nejednoznačností tvorby.

Když se vrátím k vokálům, musím znovu potvrdit, že naproti Simenovu hlasu působí projev Vintersorga mnohem agresivněji a představuje onu temnou složku, která je pro dobrý a vyvážený poslech materiálu rovněž důležitá. Mám tedy za to, že se letos podařilo velmi obstojně navázat na předchozí desku „URD“. V melodiích jsou nové skladby snad ještě vynalézavější, v rovině energetické však dle mého nemají onen drive předchůdce. Nový materiál dost možná potřebuje větší čas na strávení, protože jde o hostinu, která prakticky na ničem nešetří, což stvrzují i další výstavní kousky jako „Panorama“ , „When Chaos Calls“ nebo „Erodent“.

Zatímco skladby na „URD“ zapůsobily okamžitě a s ničím se příliš nerozpakovaly, zde je potřeba mnohem soustředěnějšího poslechu na odhalování všech nabízených krás. Rozdíly mezi oběma alby však nejsou ve stylu hudby ani ve formě jejího provedení, v tomto obě díla působí vcelku sestersky, nejpodstatnější různost tak slyším ve větší míře pozvolných pasáží, zde až esotericky malebných, jenž jsou do skladeb na novince zapasovány. Jestliže kytarista, hlavní skladatel a šéf BORKNAGAR Oystein G.Brun zastává dnes ještě úlohu producenta, musí si rozhodně pořádně máknout, protože vyvážit v takto pestré hudební skládance všechny složky a prokázat se podobně zdařilým výsledkem, to chce opravdový cit pro detaily, přesnou vizi a velké zkušenosti. Líbí se mi rovněž skutečnost, že obě kytary jsou absolutně nejdůležitějšími nástroji a klávesy působí pouze jako koření, které nikdy nepřebírá úlohu větší než nezbytně nutnou k dochucení poslechu.

Nikdy jsem nebyl fanouškem starých alb BORKNAGAR z konce devadesátých let, alb jako „The Olden Domain“ nebo „The Archaic Course“, vždy jsem je ignoroval a kouzlo kapely jsem tudíž objevil až o mnoho let později, právě díky předchozí desce „URD“. A zatímco „Quintessence“ a „Empiricism“ zpětně poslouchám naprosto bez problému, poslechový návrat až do oněch devadesátek se mi nikdy nepodařilo s úspěšností dokončit. Jakási družina lesních bojovníků prezentujících se black metalem s pohanskými symboly, tohle mne vážně nikdy neimponovalo. Ano, to je to správné slovo – staří BORKNAGAR mne nikdy neimponovali. To jenom, aby jste věděli z jaké perspektivy tenhle článek vznikal. Současnost je mnohem lepší a hudebnější. Tak pravil Crazy Diamond!

Nové album BORKNAGAR zakoupeno v obchodě Music Records. 

10.02.2016	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz