BRING ME THE HORIZON - That´s The Spirit

90%

Původně metalcoreová pětice BRING ME THE HORIZON z oblasti Yorkshiru se vlastně příklonem k mainstreamové produkci netajila už na svém minulém albu „Sempiternal“, nicméně až letos jsou Britové u cíle svého snažení, nabízejí totiž ani ne tak umělecky dokonale vyšlechtěné dílo, jako spíše dokonalou sadu moderně ošetřených chytlavých songů, které mají šanci oslovit velmi široká pole mladých fanoušků. Kapela je již definitivně oproštěna od metalcoreových kořenů a hledí zde do dálav duhové budoucnosti, která je vymalována na pozadí nabytých optimistických zkušeností právě končícího léta. Tihle kluci si prostě mohou dovolit šermovat s chytlavostí a vykazovat se vším, co by mohlo navýšit zájem nastupující generace teenagerů, protože si jsou schopni držet vysokou laťku skladatelské kvality. Na světě sice existuje spousta kapel, co se o něco podobného snaží, ale jen velmi málo z nich své snažení opatří podobně vkusnou, aktuální podobou a řekl bych dlouholetou trvanlivostí. Kdysi se jednalo o několik po sobě následujících módních vln trendy kapel, ať už šlo o celou řadu neo-punkových, nu-metalových nebo dokonce emo-rockových souborů, ale jak dobře víme, trendy se každou pětiletku mění a to co je přežije, jsou pouze některé výborné kapely, které umí připravit natolik charismatické skladby, že těžiště zájmu posluchačů už neleží ani tak na onom stylu hudby, ani na formě provedení, ale právě hlavně na skladbách samotných. BRING ME THE HORIZON mne letos přesvědčili, že patří k těm několika málo skupinám, u kterých má smysl zapomenout na vše nepodstatné a stačí prostě jenom poslouchat jejich songy, které si nehrají ani na bůhvíjaké umění, ani nejsou prvoplánově podbízivé, jednoduché a hloupé. Zkrátka album působí jako ve všech směrech vyvážená, hitová a optimistická záležitost, zhotovená takřka bez slabých míst. Berličku tudíž není třeba využít ani prostřednictvím obtížněji uchopitelného zvukového balastu, dramatických riffů, ani prostřednictvím nějakého rozeřvaného metalcoreového zpěvu, na všechno tohle bylo potřeba zapomenout, aby vzniklo svěží dílko s generační hodnotou.

Autorova vsuvka: Mám za to, že existence BRING ME THE HORIZON je důležitá pro celkovou životaschopnost metalové hudby, hlavně díky schopnosti této kapely přilákat na své songy děcka a nepůsobit u toho blbě, lacině, zastarale nebo nepřirozeně. Osobně mě totiž přijde mnohem přirozenější, když patnáctiletá omladina bude uctívat právě tuhle, tak trochu módní kapelu, než když hopsá po vizovické stráni v tričkách Bukovinských čtyřicátníků z POWERWOLF. Ono totiž právě na druhé možnosti, vlastní tuzemským metalovým luhům a hájům, mi přijde cosi hodně divného. 

Zpět k albu, z mého pohledu je novinka „That´s The Spirit“ tím nejlepším rockovým albem dobývajícím anglo-americké hitparády za několik posledních let, prostě si poslech všech těch songů a jejich zpracování plně užívám a zdá se mi, že přesně tohle je ono. Produkce v rukách dvou členů kapely, jmenovitě zpěváka Olivera Sykese a klávesáka Jordana Fishe, je bravurní a v každé skladbě je docíleno onoho plného propojení zvuku a jeho vrstevnatosti se základní melodickou linií skladeb, navíc přesně tak, aby to podstatné stálo v popředí, zatímco všechny aranžérské zajímavosti působily jen jako koření. Nejde tedy o žádný nenápaditý a producentem nadmýchaný koktejl pseudo-hitových blbostí, tyhle songy totiž dýchají životní silou a spalujícím sluncem řeckého ostrova Santorini, kde vznikaly a byly nahrány.

Klávesy Jordana Fishe jdou (oproti minulosti) na úkor kytar do popředí, což je vlastně logické, když kapela touží po velkolepém zvuku a zaoblenějších hranách. Oliver Sykes patří už nějaký ten rok k nejlepším frontmanům dnešní generace dvacátníků a jeho projev je hodně barvitý a emočně angažovaný. Chvíli si nic nezadá s takovým Chesterem Benningtonem z LINKIN´PARK v době jejich začátků, ale je autentičtější, živelnější a ze své podstaty pestřejší, takže dokáže jak krvelačně zařvat, tak vyšlehnout jímavý popěvek a nikomu to nepřijde nepřístojné. Celá deska je narvaná hitovkami, takže je těžké nějaký song vypíchnout. Pozastavím se tedy mezi několika osobními tipy. Groove druhé položky „Happy Song“ by patrně svou dravostí rozpohyboval i novozélandský tým rugby během předzápasové předváděčky, skladba však ještě vygraduje do skvostného chorálu. Pavučinou futuristických klávesových tónů prostoupená „Throne“ patří i díky mnohohlasým chórům k nejchytlavějším momentům alba. Stejně jako následná „True Friends“, která rovněž obsahuje vstupy jakéhosi školního sboru. O něco výše než tyto však řadím trochu ospalý, trochu rozněžnělý, plážově bezproblémový holiday hit „Follow You“ nebo třeba streetovku „Run“ s mnoha naprogramovanými scratchemi a umělými zvuky, jinak používanými spíše u hip-hopové sféry. 

BRING ME THE HORIZON se letos podařilo nahrát chytlavé a pestré album  bez výrazných stylových bariér, desku, jejíž poslech potěší bez toho, aby člověk přemýšlel nad tím, jestli se mu to zdá ještě dostatečně tvrdé, nebo zdali už moc ne, nebo jestli se posluchač počítá mezi citlivě založené jedince, nebo naopak bezskrupulózní hrubiány. Prostě sada skvělých a zvukově skvěle ošetřených skladeb. Moderní mainstreamové album v metalové hudbě, jakých není nikdy dost. Bravo!

05.10.2015	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz