BRUCE DICKINSON - Skunkworks

90%

Jestli nějaké album z Dickinsonova portfolia bezezbytku naplňuje smysl sólové dráhy, je to rozhodně „Skunkworks“. Skvělá záležitost v době vydání, která si udržela své nadčasové kouzlo ještě v současnosti, čtvrtstoletí od vydání. Z pohledu fanouška IRON MAIDEN jde bezpečně o tu nejméně typickou nahrávku, na které se kdy hlasově a autorsky podílel právě jejich legendární zpěvák. A přitom je zde zachycen „pouze“ přímočarý a nekašírovaný dobový rock. Tehdy bývalý frontman velmi slavné heavymetalové kapely se zde vyloženě nořil ve vírech grunge a alternativy a stavěl nahrávku bez okázalých aranží, aby měla co říci v konfrontaci s tehdy aktuálním děním. Předešlá deska „Balls To Picasso“ byla nahrána natřikrát, s třemi různými sestavami hudebníků, s třemi producenty a její realizace trvala více než rok a nebýt Roye Z., asi by nikdy nedošla úspěšného konce. Něčemu podobnému chtěl Bruce předejít, a tak se zaměřil na cíl udělat poctivou rockovou věc, která by měla v dané době svou formou co říct a reprezentovala by jej v co nejpřirozenějším rozpoložení. Album „Skunkworks“ odhaluje Bruce Dickinsona jako specifického zpěváka s velkým charismatem, ale také jako všestranně nadaného skladatele, který je schopen tvořit kvalitní skladby v zcela odlišném stylovém terénu, než v jakém se pohyboval dlouhá léta před tím.

Prvotní zpěvákovou výhrou byla již v letech 1994 a 1995 nová sestava, která s ním absolvovala světové turné, včetně památného výletu do bosenského Sarajeva. Talentovaný kytarista Alex Dickson, který pár let před tím sbíral ostruhy v řadách skotských street-rockerů GUN, italský bubeník Alessandro Elena a baskytarista Chris Dale setrvali i na následující období alba „Skunkworks“. I díky jejich vlivu se Dickinson vydal zkoumat nové přístupy v rocku a snažil se napsat skladby, které by zněly podstatně aktuálněji a přitom by nepůsobily pouze módně a prázdně. I díky americkému producentovi Jacku Endinovi, pod jehož dozorem materiál v seattleských studiích Great Linford Manor na konci roku 1995 vznikal, se deska velmi podařila. Ze zvuku bylo ovlivnění Seattlem poznat, ale Bruce dával svým projevem tvorbě vlastní názor a určitý nádech volnomyšlenkářství. Materiál se vykazoval vyšší mírou přirozenosti, prostý klávesových aranží, postaven jen na kytarách a rytmice. Skladby kladly důraz na prožitek a opravdové emoce. Ovlivnění tvorbou PEARL JAM i SOUNDGARDEN nešlo jednoznačně popřít, ale velmi pravděpodobně se zde daly najít společné body i s dobovým zvukem jižanských nebojsů KING´S X či kanadských prog-rockových matadorů RUSH.

Výsledek zněl už od úvodní hymny „Space Race“, kde Alex sázel jeden grungeový akord za druhým a Bruce se vyzpívával ze setkání z bytostmi z jiného světa , naprosto úchvatně. Velmi osvěžující dojem si však držela celá 13ti skladbová sbírka. Ze skladeb bylo poznat, že vznikaly spontánně a ve velmi krátkém časovém úseku, nicméně i to nezabránilo vzniku naprosto skvělých věcí s potenciálem chytlavosti. Vždyť stačí vzpomenout hned dva do klipové podoby zaznamenané singly „Back From The Edge“ a „Inertia“. První z nich je skutečnou rockovou hitovkou a jízdou s větrem o závod, kde Bruceův znamenitý hlas nadnáší song do míst, kam se ani SOUNDGARDEN či STONE TEMPLE PILOTS neodvážili, druhý je pak niternou a pozvolna gradující polo-baladou, která z komornějšího akustického úvodu graduje k velkému refrénu. Za zpěvákovým vkladem tak byla znovu poznat prvotřídní kvalita. 

Mě osobně bylo již tehdy úplně jedno, že nová stylizace (a z ní vyplývající zvuk Bruceovy sólové kapely) absolutně v ničem nepřipomíná jeho minulost, ani co se týče předchozích sólovek, natož pak heavymetalovou oblast IRON MAIDEN, podstatné bylo, že se mně ty skladby líbily. Přímočarost albu náramně svědčila. Zvuk byl každopádně vzdálen onomu dusně podladěnému Hard N´Heavy nastavení z předchozí nahrávky „Balls To Picasso“. Co se týče aranží, tentokrát se s tím nikdo ve studiu příliš nepáral. Jenže co kapela ušetřila ohledně menší propracovanosti, získala ohledně energie a drajvu. Album „Skunkworks“ působilo ryze a zcela neoposlouchaným dojmem. Značilo vstup na nové území a vládlo svěžím kouzlem a skladatelskou neotřelostí. 

Když album poslouchám v dnešní době, je z něho jasně patrné, v jakých letech bylo natočeno, což je dle mého stále jeho velkou devízou. Nápady se ještě dnes vykazují stejnou neotřelostí a kvalitou jako onehdy v polovině devadesátých let. Posluchač si zde může oblíbit mocné a dobře poslouchatelné hitovky „Solar Confinement“, „Inside The Machine“ a „Innerspace“, kde vynikne Bruceův talent pro vystavění obloukové zpěvové linky. Naproti tomu vášnivá „Dreamstate“ má v sobě potenciál určité zatvrzelosti, stejně jako delší suity, kde se mísí vliv blues-rocku s alternativou - „I Will Not Accept The Truth“ a „Strange Death In Paradise“. Zkreslení zpěvákova hlasu mašinkami a podladěný kytarový zvuk je posléze náplní svižnější písně „Headswitch“, která je svého druhu rovněž ojedinělou položkou. 

Jack Endino vetkl nahrávce feeling poplatný spíše americkému cítění, neboť jako guru grunge byl pár let před tím zodpovědný za stěžejní desky takových jmen jako SCREAMING TREES, HOLE, MUDHONEY nebo NIRVANA. Výčet kapel, se kterými v první polovině devadesátých let dělal, je však mnohem větší. Z Bruceovy desky dýchá opravdovost a touha jít si za svým, bez ohledu na to, co všechno umělce charakterizovalo v minulosti. Jako mimořádně schopný hudebník opět dodal prvotřídní kvalitu, ať už v rovině pěvecké či skladatelské. Jeho metaloví fanoušci se sice mohli ošívat, a to i při zjištění, že si jejich idol odhodlal zrovna ostříhat vlasy, ale nikdo nahrávce nemohl upřít poctivost a moderní přístup. Zajímavostí se ukázal být i hypnotizující obal, který pocházel z dílny legendárního Storma Thorgersona

Materiál ovlivnila i všudypřítomná a poněkud neučesaná kytarová práce Alexe Dicksona. Tím nejdůležitějším však byly skladby samotné, které sice nepůsobily prvoplánově, ale měly v sobě dlouhověké trvanlivé charisma, jejich návykovost tudíž s každým poslechem rostla. Specificky rozostřený zvuk kytary Alexe Dicksona, spontánně nastavená rytmika a songy únosně jednolitého charakteru do sebe nasály onen odér grunge éry. Nešlo však o nějaké samoúčelné zabednění ve vírech deprese, kde by nebylo možné nalézt nic navíc, právě naopak, písně byly velmi chytlavé a překypovaly vitalitou a vnitřní silou. Fungovaly bez ohledu na trendy. Mám zkrátka tohle Bruceovo krátké období velmi v oblibě. Dokonce jsem zavítal do německého Hofu v květnu 1996 na společný koncert Bruceových SKUNKWORKS (jak svou kapelu tehdy nazval) s HELLOWEEN („Time Of The Oath“), který se stal pro mne velkým zážitkem, neboť nevelké příhraniční město (asi 20km od Aše) hostilo velká metalová jména ve své házenkářské hale a to v časech, kdy na podobné akce opravdu příliš lidí nechodilo. Poloprázdný sál tak byl svědkem velkých historických událostí, škoda že zpěvákovo zaujetí pro SKUNKWORKS velmi brzy vyprchalo.

07.07.2021	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz