BRUCE DICKINSON - The Chemical Wedding

90%

Jak už jsem zmiňoval u předchozího článku, nově nabytou chuť do práce i přednosti vycházející ze vzájemného muzikantského respektu Bruce Dickinson i jeho spoluhráči využili v roce 1997 pro zpěvákův velký comeback. Prostřednictvím čtvrtého sólového alba „Accident Of Birth“ se jim povedlo oslovit novou generaci metalových fans a u té staré snad i zažehnat chmury v časech devadesátkové nepřízně čehokoliv, co souviselo s klasickým pojetím Hard N´Heavy. V zcela totožné sestavě, po roce od posledního studiového nahrávání, byly všechny dobré vlastnosti zužitkovány i ve prospěch tvorby následujícího alba „The Chemical Wedding“. Uznávaný zpěvák se totiž tehdy nacházel nejen v dobré pěvecké formě a spolu s kytaristou Adrianem Smithem (kolegou ještě z časů nejslavnější etapy IRON MAIDEN) a rovněž s producentem Royem Z. přesvědčil sledovače dění, také co se týče tvůrčí a skladatelskou stránkou věci. Návrat do heavymetalového prostředí umožnil vzniknout řadě pozoruhodných skladeb, kterými Dickinson potvrdil svou výsadnost v této žánrové oblasti. Materiál z roku 1998 oplýval i větší tematickou semknutostí než jakékoliv album, na kterém v devadesátých letech Bruce pracoval. Roy Z. nahrávce vetknul moderně podlazený zvuk a na svou dobu aktuální ráz. Nápady na nové písně naskakovaly zcela přirozeně. V hlavě zpěváka se tehdy totiž odvíjel volný koncept s filosofickým backgroundem, vycházejícím ze zájmu o oblasti esoterismu, hermétismu a alchymie. Filosofický náboj díla stavěl na učení rosicruciánů a dotýkal se i otázek existencionalismu, povahy člověka a naplnění jeho úlohy v životě.

Svými myšlenkami nelaciné a sebevědomě pojaté album dostalo název „The Chemical Wedding“ a jeho titulní skladba byla věnována odkazu anglického mága, okultisty a dobrodruha počátku 20.století, sira Aleistera Crowleyho. Nebyl to však jen mocný titulní song, co tuto záhadnou postavu připomínalo. Zpěvák v průběhu let dokonce sepsal scénář k filmu, který coby režisér dokonce o pár let později realizoval a to s několika známými britskými herci v hlavních rolích. Film se jmenoval totožně jako album a jeho námět vycházel z tématu reinkarnace onoho legendárního mága. Teď se však vraťme k albu, které od první chvíle upoutalo nejen svou komplexností, ale i hutným moderním zvukem, nad kterým se do výšky pnul dobře známý hlas hlavního aktéra, tou dobou připraveného slézt i tu největší horu výzev.

Název alba byl skutečně převzat z rosicruciánského literárního díla raného novověku (počátek 17.století) – Chymical Wedding Of Christian Rosenkreutz. Jeho grafická složka a jeho myšlenková podstata byly však inspirované osobou a dílem Williama Blakea, anglického filosofa, pisatele a malíře z přelomu 18.a 19.století. Kdo vlastně byl onen William Blake, jehož zaznamenané úvahy a vize, stejně jako děsivé kresby, fascinují a inspirují řadu umělců i v časech mnohem pozdějších (ovlivnil např. generaci amerických Beatníků z poválečného období)? Odpověď je stručná - za svého života zcela neznámý londýnský volnomyšlenkář. Ostatně i pro obal nahrávky byl využit jeden z Blakeových obrazů „The Ghost Of a Flea“ (Duch blechy).

Deska byla v Británii na rozdíl od předchozího alba vydána na Bruceově malém soukromém labelu Air Raid Rec., kdežto v USA distribuci převzali opět CMC International, tak jako tak své tvorbě zpěvák zachoval všechny atributy moderního metalového díla a prakticky ještě sevřeněji navázal na úspěch „Accident Of Birth“. Všechny skladby jakoby tvořily souvislý koncept, nepostrádaly energii a oplývaly výtečnými vokálními i instrumentálními party. Vypjaté refrény se pnuly nad kytarovou masou a rytmika učarovala nesmlouvavým groovem konce milénia. Natlakovaný heavy metal byl předložen s potřebným vkusem, což se odráží na odezvě ještě dnes. Album totiž vůbec nezestárlo a stále si získává nadšené obdivovatele.

Bruce Dickinson svou sólovou tvorbu většinou stavěl vzdálen mainstreamové lacinosti a netvořil tak, jak mohl od něj (jako od bývalého frontmana IRON MAIDEN) kde kdo chtít a očekávat. V pěvecké formě byl stále a psaní textů mu šlo snad ještě lépe než kdy před tím. I zde překvapil myšlenkovým konceptem, kde každá jedna skladba zmiňuje nějaký emotivní aspekt lidského bytí – např. úvodní „King In Crimson“, plná kytarového vyšívání, se věnuje strachu, kdežto stěžejní vypalovačka „The Tower“ je o víře v jednotu, naopak středobodem titulního songu je pro změnu tragédie neotřelého jedince, a tak by se dalo pokračovat skladbu po skladbě až k písni poslední.

Říká se, že vítězná sestava se nemění, i Bruce si rád ponechal své spoluhráče z předchozího období. Jak už jsem zmínil, kytarista Roy Z. zaštítil desku i produkčně, ve studiu však nemohlo chybět ani osvědčené rytmické duo Eddie Casillas/ Dave Ingraham. Tentokrát se o něco více ve skladatelské rovině projevil i kytarista Adrian Smith, který okouzloval nemalým množstvím sólových partů a zajímavých fines. Spolupráce s ním se Bruceovi znovu velice osvědčila a Adrian desku náramně oživil. „The Chemical Wedding“ je tak mnohými považována za vrcholné dílo zpěvákova sólového portfolia. 

Modernější nastavení produkce umožnilo, že se Bruce Dickinson měl šanci na albu pěvecky předvést v širším výrazovém spektru. V některých skladbách přitvrdil a dostal do nich drásavější emoce, byť ve většině se svého klasického pojetí nevzdal. Na jednu stranu se zde řítí na vlně hněvu nejtvrdšími kusy jako „Killing Floor“ nebo „Book Of Thel“, na stranu druhou dominuje melodickým linkám parádní balady „Gates Of Urizen“, čarokrásné a zimomriavky navozující písni začínající v akustickém módu a postupně gradující. Všechny tyto skladby patří k ozdobám zpěvákova skladatelského portfolia. I díky tvrdším kusům měla deska šanci oslovit i mladší posluchačstvo, zatímco u těch starých potvrdila stávající. Zuřivá „Killing Floor“ vypovídá o přímém setkání se zlem. Posluchače s otevřenější myslí však mohla jen obohatit. Za stěžejní se jeví titulní kus „The Chemical Wedding“ s parádním vznosně heroickým refrénem, kytarovou výzdobou a bytelným groovem. Motivy z titulní skladby se posléze prolínají i overturou závěrečné písně „The Alchemist“, jenž platí za mocné finále.

Za důležitý song považuji vypalovačku „The Tower“, skladbu hozenou do vyššího tempa, kterou zdobí takřka Maidenovské kejkle - pohánějí ji fantastické kytarové riffy s vyvrcholením v reji kytarových sól. Jde jednoznačně o vynikající položku, na které mne baví zkrátka všechno – od zpěvových linek, přes energii a tempo, až po moderně pojatý instrumentální masív s celou řadou ozdob a bytelným groovem. Klenotem alba je „Jerusalem“, romanticky znějící kousek s dominantní akustickou složkou, navíc hozený do staroanglické nálady umocněné bezchybným zpěvem Bruce, který zde pěje doslova a do písmene jako bůh. Že album nemá vlastně slabšího místa potvrzují i přímočařejší písně jako „Trumpets Of Jericho“ nebo „Machine Men“. Téma první z obou zmíněných vychází ze Starého zákona a jeho ústředním prvkem je selhání. Když izraelité obklíčili Jericho, jak známo svými trumpetami způsobili pád zdí obléhaného města, ale Bruce staví situaci do jiné roviny a táže se, co když ke zboření zdí nedojde?

Tohle dílo nejenom že platí za master-piece heavymetalové hudby konce milénia, ale je ukázkou dokonalé práce neuvěřitelně nadaného zpěváka, ale přemýšlivého a všestranného člověka, který má celou řadu dalších aktivit a zájmů. Ve spolupráci se skvělým hudebním doprovodem Dickinson oslňuje nejen vokální složkou, ale i ve skladatelské rovině a myšlenkovým základem díla. Pro člověka, jehož nejdůležitější složkou existence je aktivní žití dle svých nejniternějších přání, mají textové indicie skladeb skutečný osobní význam. Je poznat, že Bruce při nahrávání prožíval každé slovo a dílo tak pro něho bylo velmi emotivním zážitkem. Jde tak pravděpodobně o jeho nejlepší sólovku, kterou lze měřit i se slavnými alby IRON MAIDEN z osmdesátých let.

02.08.2021	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz