BRUCE DICKINSON - The Mandrake Project

90%

Nebylo to pro Bruce Dickinsona lehkých devatenáct let od posledního sólového alba „Tyranny Of Souls“. Mám především na mysli jeho prozatím úspěšný boj se zákeřným nádorovým onemocněním. Do toho samozřejmě dlouhé a náročné koncertní aktivity stran IRON MAIDEN, kteří od té doby vydali čtyři řadová alba. Zvlášť pak když si britské legendy heavy metalu stále udržují výsadní postavení na scéně a členství u nich vyžaduje soustavné maximální nasazení. Dokonce od té doby začali jezdit střídavě na dva druhy turné. Jedno propaguje vždy aktuální desku a druhé coby turné s otiskem retrospektivy se vrací tématicky k nějaké dřívější etapě z osmdesátých let. Nalézt tak čas na sólovou desku prostě nebylo pro Bruce vůbec snadné.  A to ani nezmiňuji další jeho mimohudební aktivity, činnosti a zájmy, kterými tento renesanční člověk obohacuje svůj život.

Po pravdě, deska „The Mandrake Project“ měla být původně realizována již před dekádou, jenže plány překazila ona rakovina hrtanu a zpěvák celou věc odložil na neurčito. Nyní jeho sedmé studiové album vychází a potvrzuje, že sólová kariéra Bruce Dickinsona a jeho pěvecký i autorský vklad v rámci tvorby IRON MAIDEN musí být chápány jako úplně odlišné disciplíny. Jsem rád, že jeden z nejslavnějších zpěváků napříč historií rockové a metalové hudby stále dokáže napsat povedené skladby a přijít s uměleckou vizí, jaká nepůsobí otřepaně, šablonovitě a vyčichle, naopak dává smysl ještě v roce 2024. Zpěvák tak zahodil pomyslné šablony a zkusit sestavit sbírku co nejreprezentativnějších skladeb, protože „The Mandrake Project“ je deskou převážně pro ty, kdo vnímají metalovou a rockovou hudbu bez předsudků.

Pakliže fanouškovskou obcí velmi uznávané desky „Accident Of Birth“, „Chemical Wedding“ a samozřejmě také „Tyranny Of Souls“ působily jako omluvný vzkaz všem, jež v postupujících devadesátých letech do jisté míry pochybovali o zpěvákově náklonosti k heavy metalu, tak novinka je zaručeně jiná, dost možná asi nejblíže k hlavnímu milníku „Balls To Picasso“ z roku 1994, prostřednictvím kterého se zpěvák snažil vymanit z těsné metalové klece. Podobně jako tahle fošna vydaná v epicentru alternativní horečky, je i novinka nakloněná vrstevnatým, pozvolněji plynoucím skladbám a svá nejsilnější místa nalézá v epicky stylizovaných, zdravě pošmourných, baladických kusech.

Celý projekt je vlastně koncepčním dílem, jehož děj se točí okolo postavy geniálního vědce snažícího se prostřednictvím svých vynálezů podchytit chod světa a dosáhnout tak vytoužené svobody. Máme zde netradičního hrdinu zasazeného do doby, která upaluje mnohdy ne zcela racionálním směrem, řízena nekompetentními, přivlastňujícími si nápady jiných s cílem zotročit co nejvíc lidí ve svůj prospěch. Téma vybízí k nastolení filosofických otázek a využívá metafor, ale nechtějte zatím po mne detaily, neměl jsem moc času se do tématické stránky ponořit. Když album, jinak vznikající v průběhu posledních let v LA za asistence Bruceova dlouholetého parťáka, producenta a zkušeného muzikanta Roye Z, zahájí dunivé riffy mocného výkopu „Afterglow To Ragnarok“, je to asi nejvelkolepější přihlášení se k metalovému odkazu, k jakému se mohl zde Dickinson vyznat. Skladba potvrzuje jeho stále výtečnou hlasovou vybavenost a neschází jí nejen tah na branku, vrcholící ve frenetickém refrénu, ale především potřebná dávka dramatu a emotivního pnutí. Tenhle moderní heavy metal působí hodně nahuštěně a připravuje posluchače na jízdu, jejíž prvotní vlastností je rozmanitost a síla skladeb.

Následná „Many Doors To Hell“ má všechny atributy výtečně šlapajícího hardrockového hitu vhodného pro stadióny. S podobnými přímočarými vypalovačkami Bruce ostatně zacházel od počátku své sólové dráhy, kdy v roce 1990 debutoval albem „Tattooed Millionaire“. Na mne osobně tento song dělá dojem asi největšího hitu. Třetí umístěná skladba na albu a zároveň v pořadí druhý singl, to je temná „Rain On the Graves“. Song, který sice nevládne bůhvíjakou rychlostí, za to má všechny atributy temného a nebezpečného čísla, pro které je vítezstvím především Bruceův expresivní vokál vrcholící do refrénového bouření. K tvorbě této písně zpěváka inspirovala jeho návštěva u hrobu romantického básníka Williama Wordswortha v oblasti Lake District. Čeho jsem si v rámci prvních skladeb všiml, byl obstojný zvuk, který se klonil na stranu hutných riffů, ale zároveň se vykazoval prostorovostí a pestrostí. Kapitalou samou pro sebe jsou pak zde kytarová sóla, která jsou doslova mistrovská.

Pokračuje se další trojicí mimořádně povedených skladeb. „Resurrection Men“ asi nejvíce připomene tu část zpěvákovi dráhy, kdy prostřednictvím alba „Accident Of Birth“ zavelel sám sobě k návratu do hutnějších metalových hájemství a to tvrdím navzdory nápadným latino partům a kytarovým úsekům připomínající exotické flamenco. Velkolepá „Fingers In The Wounds“ patří z mého pohledu k naprostým vrcholům celého díla. Tento na závojích hammondů vystavěný song proplouvá rozmanitým prostředím světa poznamenaného nespravedlností a jeho osudovost je zde podpořena blízkovýchodními ornamenty a orchestrací, která z něho dělá ve všech směrech velkolepé číslo. Navíc vlastní parádní melodickou zpěvovou linku a vše v něm výtečně graduje. 

Píseň „Eternity Has Failed“ určitě moc dobře znají fanoušci IRON MAIDEN, neboť její první verze se nacházela pod názvem „If Eternity Should Fail“ na jejich albu „The Book Of Souls“, které, jak známo, dokonce zahajovala. Pro mne píseň platí za ten jediný důvod, proč si tuhle překombinovanou a dlouhou desku Maidenů z roku 2015 dnes ještě pouštět. Aktuální verze nacházející se na „The Mandrake Project“ byla tak určitě k mání již před deseti lety, kdy Bruce poprvé sólové album plánoval. Současná verze „Eternity Has Failed“ je sice jemnější a méně metalová, ale té starší se vyrovnává ve všech směrech. Minimálně je tedy pestřejší a detailněji propracovaná. Na rozdíl od posledních alb IRON MAIDEN však Bruce nabízí sadu skladeb, které se dokáží vyvarovat únavnému opakování roztahaných a nudných pasáží plných vyhrávek, na rozdíl od nich je u něj cítit stále onen entuziasmus a touha přijít se skutečně silným songem, bez ohledu na to, v jakém stylu bude dotyčný flák napsán. 

„Mistress Of Mercy“ je po šestici bezchybných válů prvním o něco slabším kusem, ale pořád jde o laťku hodnou Dickinsonova jména. Naproti tomu pokud se dá o nějaké skladbě říct, že jde stoprocentně o baladu, pak je to „Face In the Mirror“, chytlavý to vál s nostalgickou náladou, který možná nemá potenciál osudovosti jako druhdy „Tears Of the Dragon“, ale dojmout dokáže nepochybně také. Výtečný song. Epičtěji vystavěný pomaláč, jehož zvuk ovlivňují party piána a vše v něm budí dojem osudovosti, má název „Shadow Of the Gods“. Tahle jinak nostalgická píseň však nabídne asi nejnápadnější změnu tempa na celé desce a v její střední části čelíme zrychlení a poněkud crossoverově znějící záplavě riffů. Blouznivá odysea „Sonata (Immortal Beloved)“ platí zde za mocnou overturu, která sází spíše na tesknou atmosféru a všechny ty odstíny ospalých nálad. Svou abstraktní podstatou, originalitou vyznění plného dlouhých smutných kytarových tónů a rovněž svými časovými proporcemi, bylo už předem dané, že celé album tahle věc zakončí. Představuje tak finále hodné Bruceova jména a to ani trochu nepotřebuje působit majestátně. 

Co závěrem říci? Zpěvák od IRON MAIDEN potvrdil, že je na sólové dráze po tvůrčí stránce pořád ve velmi dobrém rozpoložení a jeho nové studiové album pro mne tudíž představuje mnohem nápaditější a zajímavější sbírku, než je hudba, s jakou jsme byli v posledních dvou dekádách konfrontováni skrze jeho nejslavnější působiště. Tohle je opravdu epické, neuspěchané a pečlivě zhotovené temné rockové dílo hodné mistra z nejpovolanějších. I když by někdo mohl namítat, že tahle deska působí až děsivě smutně, jedná se o skvělé dílo. Za tímto názorem si stojím.

12.03.2024	Diskuse (31)	Stray janpibal@crazydiamond.cz