BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 7.-10.srpna 2013, den první

Tak tedy rovnou k věci. První den nabídl mnohé lahůdky, byť jsem v postupujícím odpoledni stále ještě tak nějak lelkoval a zašel se spíše jen ze zvědavosti podívat na tříčlennou kapelu PHILM, ve které figuruje jako hlavní katalyzátor Dave Lombardo, dlouholetý bicmen SLAYER. Co tedy k jejich produkci říci? Lombardo byl to odpoledne prostě výtečný a doslova perlil, jenže festival typu Brutal Assault není ve své podstatě žádná bubenická předváděčka či klinika. K tomu aby mne kapela opravdu bavila, potřebuji slyšet hudbu, co zkrátka pojede a bude už ze své podstaty útočit a svou uceleností vyloženě vybízet k poslechu, což se o tomto projektu říct nedalo. Stoner rockově podlazená kytara házela ledabyle kila a stavěla na jednoduchosti, hlas byl nevýrazný, o skladbách se zde vůbec mluvit nedalo. Vše na mě působilo jako by tam zpívající kytarista i jeho kolega od baskytary byli jen a pouze kvůli podpoře Lombarda, jehož bicí byly vtipně umístěny v popředí, na místě vyhrazeném v jiných případech frontmanovi.

Odpoledne pomalu přecházelo do večera a já vystoupení veškeré drobotě vynechával jako druhdy legendární tyčkař Sergej Bubka laťky, během kterých všichni ostatní skokani odpadávali. Z letargie mne vytrhli až reprezentanti Galského kohouta. Co totiž ve čtvrtečním odpoledni francouzští HACRIDE pouze naznačili, to jejich krajané GOJIRA v nastupujícím večeru dotáhli k o něco větší dokonalosti.

Neuvěřitelně našlapaný set Francouzů se dočkal obrovské odezvy a potvrdil, že tahle kapela se těší stále větší oblibě. Osobně však na jejich hudbě mnoho lákadel a záchytných bodů nenalézám, byť uznám, že se zde v poslední dekádě zrodila další velká záležitost, kterou zkrátka lidi chtějí. Z celkového pohledu bylo vystoupení GOJIRA velmi našlapané a jejich fanoušky strhlo, já si jej také odstál, i když myšlenky na to, že sleduji velmi monotónní rubačku, jsem ani na chvíli nezaplašil.

Za to newyorští veteráni ANTHRAX vystřihli naprosto dokonalou sérii, kde si sedlo zkrátka všechno a nakonec ani příliš nevadilo, že Charlie Benante za bicí soupravou stále chybí. Jeho náhradník John Dette odvedl fantastickou práci, takže jsme se nakonec dočkali jednoho z vůbec nejenergičtějších, zvukově nejvysekanějších a prostě celkově nejzábavnějších koncertů celého metalového maratónu. Nejvíc se mi líbily prověřené fáze, kdy zaníceně drhnoucí kytarista Scott Ian, svým chlapáckým hlasem doplňoval ječák Joeya Belladonny (třeba hned v úvodní „Caught In A Mosh“).

Zazněly samozřejmě a dle očekávání největší hitovky právě ze staré Belladonnovské éry („Indians“, „Got the Time“, „I Am The Law“, „Efilnikufesin“ nebo „Antisocial“), doplněné několika skladbami z poslední řadovky „Worship Music“, naopak z Bushovské éry opětovně nic. I přes hustý déšť, který se spustil v průběhu jejich setu, šlo o zcela mimořádnou hodinku, která zdá se posunula hranice toho, co ještě ze své stylové podstaty na festival tohoto typu patří a tak tvrdím - do dvou let tu máme MEGADETH. Nejlepší koncert ANTHRAX jaký jsem kdy viděl.

Kalifornské cyborgy FEAR FACTORY jsem za mimořádnou kapelu nikdy nepovažoval, ale zde jsem si alespoň část jejich vystoupení nenechal ujít. Vlastně mám tuhle riffovačku umístěnou zhruba na stejné úrovni jako výše zmíněné Francouze GOJIRA. Řada lidí si již mnoho let stěžuje na skutečný pěvecký projev Burtona C.Bella, že údajně vejšky a melodie nedává stejně dobře jako na nahrávkách, což zde tedy na jednu stranu pravda byla, ale třeba zrovna taková GOJIRA nemá něco podobného ani na těch svých deskách a nikomu vlastně ani nevadí, že právě tahle kapela má prostě naprosto průměrný a vcelku haluzní vokál. Zpět k tvorbě FEAR FACTORY - pro mne to bylo zkrátka normální, obyčejné vystoupení, které představovalo průřez jejich historií a navíc ukázalo, jak si dnes objemný kytarista Dino Cazares vede se svým typickým pódiovým hopsáním.

Že se někdo ten den vyrovná vystoupení ANTHRAX, jsem už opravdu nepředpokládal, jenže kanadským vizionářům z VOIVOD se to s jejich mimo-planetární katarzí po všech stránkách povedlo. Jejich koncert byl zážitkem svého druhu zcela ojedinělým. Přirovnal bych jej k  soundtracku doprovázející jadernou válku. Neskutečně nabušené a koncentrované vystoupení rozprášilo všechny pochybnosti o smyslu jejich současné existence, naopak, tahle kapela se prokázala naprosto úžasnou životaschopností a sehraností do posledního detailu.

Celý ten jejich chaos měl zároveň svůj pevný vnitřní řád, takže nadpřirozený svět VOIVOD a veškeré jeho hrozby z okolního vesmíru, rázem získaly konkrétní podobu. Chewyho nástroj vydával zvuky podobné ozvěnám z bezedných výtahových šachet na nějakém staletí vybydleném orbitu, Blackyho hutné laufy poháněné Awayovými údery zněly jako nekompromisní nálety tryskáčů startujících z bojových lodí poblíž Perského zálivu a nakonec ten značně rozevlátej punker, říkající si Snake, byl doslova ozdobou a dirigentem celého tohohle spektáklu. Byla to ten večer zkrátka fantastická práce od všech, včetně téhle střapaté a komicky vychechtané figurínky, co se během celé té smrště nejenže dokonale pokládala do textů, ale i  svého pódiového projevu (kymácení se, chechtání, zaklánění a ukazování prstem do předních řad).

Asi proto, že jsem od vystoupení švédských death´n´rollových králů ENTOMBED předem nic nečekal, patřím mezi ty, kteří byli nakonec spokojeni. Kapela je samo sebou už dávno úplně někde jinde než na svých slavných death metalových deskách z úsvitu své kariéry, ovšem rozhodně se své staré tvorbě nebrání, a tak jsme byli svědky vcelku sympaticky nabušeného setu, který byl průřezem jejich více než dvacet let trvající kariérou. Dokonce došlo i na věci z debutu „Left Hand Path“, které L.G.Petrov odhulákal tak trochu po novu, ovšem právě díky tomu působila jejich tvorba vcelku uceleně, ať už se bralo z kterékoliv fáze. U mne rozhodně plusové body.

Řada lidí se dalšího dne rozplývala nad vystoupením amerických deathcoreových brutalistů WHITE CHAPEL, já osobně to s nimi vidím tak trochu jinak. Ano samozřejmě, Američané měli hodně průrazný a čitelný zvuk, ukázali co všechno na své nástroje dovedou, ale pokud někdo slyšel dvě skladby, dozvěděl se prakticky všechno. Osobně jsem vydržel zhruba na čtyři songy a do zápisníčku si zaznamenal, že šlo o velmi spontánní a energický výkon v rámci hudby, která mne naopak vůbec nebaví, protože je v ní všechno úplně na jedno kopyto. A proto s radostí z nabytých zážitků směřuji směr čerstvě zakoupený stan, stojící na opečovávaném anglickém pažitu uvnitř jedné ze soukromých zahrad poblíž areálu.  A to by tak bylo k čtvrtečnímu programu festivalu Brutal Assault všechno.

Fotografie poskytl server MarastMusic.com

19.08.2013	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz