BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 7.-10.srpna 2024 - středa (den první)

Organizátorům se letos podařilo festival po mnoha stránkách zdokonalit, to poznal i někdo, kdo si zrovna nelibuje v mimohudebních speciálních nabídkách. Zkrátka, člověk za ty čtyři dny zdaleka nestačil navštívit všechna místa a atrakce, nedostal se do všech koutů areálu, neokusil všechna jídla, která by za to možná stála, a hlavně - musel výrazně škrtat i mezi oblíbenými kapelami, protože se toho v pevnosti dělo až tak nadmíru, že oči i uši přecházely. Stran celkové dramaturgie a vystupujících kapel šlo pravděpodobně o vůbec nejširší a nejpestřejší nabídku v historii. A ta nás zajímá v prvé řadě. Jdeme tedy na věc.

Do areálu vcházím ve středu v pravé poledne. Zrovna zahajují svůj set němečtí thrashmetaloví veteráni EXUMER. Kapela vedená jediným původním členem, usedlým kytaristou Rayem Menshem a podmračeným bojovným řízkem u mikrofonu Memem Von Steinem, ze kterého prýštil neklid na všechny strany. Jejich thrashový náklep bez zásadní osobité nadstavby nepatřil zrovna k magnetům středečního dne, a tak jsem po třech skladbách pokračoval vyřídit potřebné náležitosti ohledně platebního čipu. Belgičtí speedaři EVIL INVADERS ovládli dění velmi záhy a jejich set byl oslavou autentického retro metalu. Mít ve svém středu natolik zaníceného lídra, jakým bezesporu je Johannes Van Audenhove, je prostě výhra. Ano, vážně, ačkoliv kapela patří mezi méně zkušené a má na svém kontě za dekádu fungování teprve tři desky, je pro mne synonymem všeho, co si představuji pod pojmem pravá metalová hudba. Fakt, že mají ve svém portfoliu spousty skvělých skladeb, poznal i ten, kdo je zde viděl poprvé.

Američtí nestoři grindcore TERRORIZER, v sestavě hned s duem někdejších členů MORBID ANGEL Davem Vincentem a Petem Sandovalem, se do pevnosti přišli svým setem bavit. Osobně jsem jejich výstup jen letmo občíhnul a ujistil se, že nejtvrdší žánr extrémní hudby nikdy nebude mým šálkem. Hromovládné severské kladivo dopadlo na plochu areálu s výstupem švédského tria GRAND MAGUS, tedy kapely, jež je od počátku inspirována odkazem Diovských BLACK SABBATH a conanovských válečníků zpoza Atlantiku MANOWAR. Vydržel jsem na celý set, neboť představoval žádané vybočení ze stylových mantinelů festivalu a zvuk těchto vikingů, od začátku vedených Janne Christoferssonem, měl zkrátka sílu. Nejlepší song? Ano, samozřejmě „Steel versus Steel“.

Po instrumentální stránce rozhodně nejsou THE BLACK DAHLIA MURDER špatnou kapelou, byť u nich za bicími sedí nesporný fanatik, ale to co mě na jejich vystoupení opravdu vadilo, byl projev a vízor vcelku starého (ročník jeho narození 1982 shledávám překvapivým) necharismatického zpěváka Briana Eschbacha, který se coby bývalý člen (kytarista) nedávno stal náhradou za zesnulého Trevora Strnada. Nic pro mne. Čtveřice špinavých zvířat RED FANG, pohybujících se obvykle na periférii amerických měst podél hořících popelnic, jak známo vyznává dunivý stoner rock ´n´roll, a jejich hudba zde opravdu leckoho učarovala. Koncert měl tah na branku, ale z mého pohledu se jednalo o standardní vystoupení jinak docela vtipné partičky. Američanům zkrátka stále chybí výraznější vypalovačky. Osobně jsem je zde zažil již potřetí.

Modernu v rámci metalu představovali kanadští SPIRITBOX a rozhodně nezklamali. Jejich front-woman Courtney LaPlante působí dojmem ženy, se kterou není radno chodit do názorového rozkolu, neboť si vždy prosadí svou. Mně osobně jejich crossover nu-metalu, djentu a moderních umělých prvků vlastně bavil a to fakt že dost. Kapela působí zdravě sebevědomě, ale nepochybně také prokázala, že na to všechno má. Jamie Jasta se svými HATEBREED vtrhl na pódium velmi záhy, pobyl jsem jen na dvě skladby, neboť mne na druhé straně areálu čekala jiná a z mého pohledu zajímavější výzva. VLTIMAS rozhodně nezklamali a svým black/deathem si získali řadu přítomných, ostatně jako vždy. Po druhé desce už se z kapely tří velkých osobností stává velká stálice. Na Davida Vincenta, Runne Eriksena a Flo Morniera si vždy najdu čas. Skvělá deklarace temnoty.

Protože jsem si vloni nenechal ujít celý set floridských ďáblů DEICIDE, kdy zde zazněla celá druhá řadovka „Legion“, letos jsem na přítomnosti u jejich výstupu až tak nelpěl. Po pravdě, zmíněné album považuji v rámci diskografie za jejich dalece nejlepší. Stihl jsem však v rámci průřezu tvorbou tři poslední skladby a znovu se přesvědčil, v jak strhujícím nasazení jsou koncerty čtveřice okolo samozvaného ďábla Glenna Bentona odehrané. Opět potěšilo neskutečné nasazení bicmana Stevea Asheima, čistý a průrazný sound a také song „Dead By Dawn“, jež se nacházel mezi slyšenými.

Znovu otočka a zpátky do zadní části areálu, neboť zde hrají belgičtí post-rockeři BRUTUS, se zpívající bubenicí, půvabnou Stefanií Mannaerts ve svém středu. Přesně za soumraku jsme dostali opravdu úžasný koncert, kterému dominoval naléhavý vokál talentované hudebnice. Další z význačných odboček ze sféry extrémního metalu festivalu slušela. Chválím velmi. Atmosféra, zvuk, prožitek, to všechno bylo v podání BRUTUS vyloženě dohnáno k dokonalosti. 

Odcházím však ještě před koncem, abych na jednom z hlavních pódií stihl kalifornské legendy thrashe EXODUS, zde předvádějící doslova krvelačné hody. Jestli někdo letošní ročník Brutal Assaultu z pódia řídil, pak by v úzkém výběru hlavních adeptů na tento post nesměl chybět Steve „Zetro“ Souza. Téhle ukvičené a rozďurděné kouli na pružině byla scéna zkrátka plná. Steve neustále burcoval dav, gestikuloval a umanutě ukazoval ke své hrudi a na podlahu pódia, navíc chrlil texty s neuvěřitelnou kadencí a zápalem. Zkrátka neskutečná jízda, která znamenala průřez tím nejlepším z širokého portfolia kapely. Nejvíce bavila osmdesátková klasika, ačkoliv se Američané nebáli sáhnout k některému z novějších táhlých válů. Tandem Gary Holt a Lee Altus platí za neskutečnou sekyrnickou mašinu a klobouk smekám před veteránem Tomem Huntingem za bicími, jež má za sebou náročnou chemoterapii. Vrcholy? Kriste pane, těch bylo - „Fabulous Disaster“, „Lesson In Violence“, „Black List“ nebo „Toxic Waltz“? Kdo ví, něco z toho.

Právě díky masakru amerických legend jsem oželel výstup TRIUMPH OF DEATH na Obscure stage, jmenovitě koncertní reinkarnaci kapely HELLHAMMER, za kterou nestál nikdo jiný než charismatický Švýcar Tom Gabriel Fischer. Středeční den Brutalu se nakonec ukázal zcela nejnabušenější a toho lítání sem a tam, z jednoho konce areálu na druhý, měl tou dobou za sebou už fakt hodně, takže jsem musel zvolit jednu věc, kterou vysadím a trochu si odpočinu. Volba padla na Toma. EXODUS jsou pro mne zkrátka víc.

Jako vynikající se záhy ukázal i výstup norské blackmetalové legendy ABBATH, projektu soustředěném okolo kontroverzní figury scény, nyní pravděpodobně sekající latinu a přehrávající zde v strhující formě a kulisách mrazem ošlehané země vypalovačky IMMORTAL. Neboť jsem zmíněného interpreta viděl před půl rokem v pražském Paláci Akropolis, stačila mne nyní zhruba polovina setu. Každým okamžikem se blížila poměrně vytrvalá dešťová přeháňka a já se beztak potřeboval občerstvit a doplnit síly. Za ne zrovna zanedbatelného deště a před menším publikem, než by si bývali byli zasloužili, vystoupili americké legendy osmdesátkového heavy metalu ARMORED SAINT, v jejichž řadách působí nejedna legenda. Předně vynikající zpěvák John Bush, baskytarista Joey Vera, či bratři Sandovalové. Stylově tahle kapela patřila k těm, které záběr celého festu posunují k různorodosti a dělají jej pestřejší. Rozhodně zaujal profesionální výkon, hodně solidní zvuk a velké nasazení od zkušených borců, kteří si nenechali zkazit deštěm náladu a ani s tím souvisejícím faktem, že ten den prakticky dohrávají před prořídlou popůlnoční audiencí. ARMORED SAINT rozhodně patřili k ozdobám festu a celkově velmi zajímavé zadní Obscure Stage dodali na šťávě. Skvělý set. 

A teď rychle do stanu a spinkat...

15.08.2024	Diskuse (10)	Stray janpibal@seznam.cz