BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 8.-11.srpna 2018 3/3

Když byla Dánka Amalie Brunn v nejlepší části vystoupení (tedy zhruba za půlkou svého setu), došlo náhle k výpadku proudu. Blackout se údajně týkal celého města Jaroměř. Následovala dvacetiminutovka, kdy nebylo jisté, zdali se ještě ten den bude hrát. Osobně jsem rovněž řešil otázku, zdali si vůbec budu moci nabít chip, protože za těch dvacet korun, co jsem na něm tou dobou měl, jsem si toho z potřebných tekutin opravdu moc koupit nemohl. Strohé a záporné odpovědi omladiny ve stáncích na mou snahu o placení hotovostí působily dojmem futuristického románu o hodném jedinci lapeném ve vlčím městě postrádajícím špetku lidskosti. Vodu, prosím, vodu! Tahle pasáž byla opravdu ve znamení černých myšlenek („No jo, to jsou ty Piráti, všechno elektronicky, všechno na chipy, a pak přijde výpadek a jsme všichni v pr...i.“ se střídalo s myšlenkami na nejhorší - sloganem na mramorové desce: ... a tady skonal metalový odborník), protože to nějakou dobu v zaplněném setmělém areálu vypadalo opravdu jako v půlnočním Mogadišu (Somálsko). Naštěstí se rychle podařilo nahodit pro potřeby festu náhradní zdroj a celý program tahle událost vlastně ani nepoznamenala, bylo možné nabýt, pít, vypařovat. Pokud tedy oželíme zbývající čtvrthodinu vystoupení záhadné a do svatebních šatů oděné žínky s křehkým hlasem a ladnými pohyby, o nic dalšího posluchač ochuzen nebyl. MYRKUR nepatřila k typickým umělcům, kteří zde vystupují, ale do Pevnosti se její atmosférický a hlasově procítěný set vlastně hodil.

To portugalští harcovníci MOONSPELL, dost možná pod tlakem okolností, jako byl výše zmíněný výpadek proudu, těsně předcházející jejich koncertu, a na něho bezprostředně navazující požár trávy na hradbách, který byl snad do pěti minut pohotovými hasiči zastaven, předvedli naprosto jednoznačně nejlepší vystoupení, jaké jsem kdy od nich za těch pětadvacet let zažil. Býval bych je odbyl a povrchně zařadil k PARADISE LOST, ale vytrval jsem a byl odměněn. Portugalci předvedli naprosto dokonalou, zvukově vypulírovanou a s návalem rychlého adrenalinu prožitou vampiristickou show na pozadí rudých světel. Součástí koncertu byla většina skladeb z alba „Irreligious“ a několik položek také z debutu „Wolfheart“. Podle výběru skladeb si to sice nedělají složité, ale pokud do toho půjdou jako tady, pak má jejich vzpomínkové divadýlko pořád smysl. Překvapivě skvělá záležitost.

LAIBACH ohromili. Pro mne ta kapela značí, po stránce nahrávek i co se týče zkušenosti s jejich koncertem, absolutně neprověřený slovinský terén, jenž zde potvrdil, proč má na světové scéně takové kultovní postavení, ke kterému se hlásí řada následovníků i z řad velmi známých a proslulých metalových kapel. Songy podpořené vizuální scéničností, estetická stránka pódia dohnaná do krajnosti, nikde nic nepřekáželo a nerušilo. Přísné obličeje hudebníků odříkávajících či zpívajících většinou německé texty a slogany, minimalistická pohybová prezentace, hluboký hlas lídra nechávající postupovat svůj band jedním přímým směrem, vše pod diktátem kláves, kdy obsluha těchto nástrojů nehne ani koutkem úst. Dvě doprovodné zpěvačky dokreslující výsledek nejen hlasově, ale v jistém smyslu podporující vizuální přísnost celé show. Nevím jak vy, ale já jsem si pochutnal.

Páteční vystoupení švédských nezmarů AT THE GATES mělo neuvěřitelný brus a nasazení a potvrdilo, že kvintet je s novou deskou „To Drink From The Night Itself“ stále v parádní formě. Kapela doslova vyučovala z dějin melo-deathu (nebo chcete-li neo-thrashe) a šla z ní až zvířecká energie. Když partu okolo Tomase Lindberga srovnám s později ten večer vystupujícími Poláky BEHEMOTH, tak Švédi vítězí na celé čáře, jakkoliv show Nergala a spol. patřila k nejvýpravnějším a vizuálně nejdokonalejším za hodně let nazpět, ovšem po stránce zvuku, který se během jejich koncertu valil z pódia, to zas až tak průrazné nebylo. Naprostá nekašírovanost, muzikantská vyzrálost a zápal AT THE GATES rozdrtili vše, co na festu přišlo po nich, a to mohli mít BEHEMOTH na pódiu sebevíc kahanů, ohňů a všech těch teatrálních propriet. Souboj severské šelmy s umazaným kancem z bukového polského lesa tak vyzněl jednoznačně. Nechci, aby to dělalo dojem, že Poláci byli špatní, to opravdu nebyli, ale ve srovnání s civilními a muzikantsky mnohem lepšími AT THE GATES a vlastně i ve srovnání s nebušenými MINISTRY, ztráceli jaksi dech. S BEHEMOTH to mám ale takto pořád, vždycky si říkám, že ta zvuková stránka zůstane oproti té velkolepé vizuální složce prostě za očekáváním a tak se také stane.

Nevím, čím to bylo způsobeno, že MINISTRY v sobě na stará kolena opět našli tu bestii z raných devadesátek. Mluvit tady o playbacku, když kapela od začátku využívá velké množství samplů, podkresů a smyček, se mě jeví docela srandovně. Je možné, že si Američané, kteří dnes opět našli svého největšího nepřítele, a to v současném prezidentovi USA Donaldu Trumpovi (dvě směšně boubelaté nafukovací skulptury v podobě obřích kuřat se zlatou vlnkou na hlavě stály ostatně po celý koncert po stranách pódia), vydatně pomáhají mimo živou prezentaci nahranými hlasovými pásmy a samply, ale koncert působil živelně, jako by měl opravdu všechno potřebné. Drive, který strhnul dav k agresivnímu tanci, byl zkrátka všudypřítomný. Dokonce jsem chvíli sledoval jakéhosi padesátiletého, 160 cm vysokého, připlešlého a agresivně sebou cloumajícího komára s bradkou a naušnicema v uších (model – Praha, Bunkr, 1993), kterak do svého tance (zejména při skladbě „Antifa“) dával tolik energie, že málem vypíchl rukou oko nějaké vedle stojící holce. Bylo to naprosto šílené, ten člověk jakoby do areálu přiběhl zrovna odněkud z Bohnic. Plocha před pódiem se tak změnila v běsnící prostor, kde našli uplatnění nejrůznější nafedrované existence. Je sympatické, že MINISTRY nečerpali jen z neslavnějších okamžiků historie (1989-96), ale dali prostor i novému materiálu. Mě osobně potěšila jedna položka ze skvělého proti-bushovského alba „Rio Grande Blood“.

V sobotu SEPULTURA potvrdila, jak pevnou a početnou fanouškovskou základnu stále má, neboť setu Brazilců přihlíželo dost možná nejvíc diváků za celý letošní fest. Dobře šlapající a zkušená mašina, navíc znovu jištěná skvělým bicmenem Eloyem Casagrandem, odehrála svůj standard. Kombinace skladeb aktuálních s historicky prověřenými byla očekávána, jakkoliv by si valná většina fans asi přála spíše osvědčené klasiky. Žádné překvapení se nekonalo, poskakující sporťák Derrick Green nakonec zvládl odeřvat i „Territory“, „Arise“, „Refuse/ Resist“, „Desperate Cry“, „Ratamahatta“ a „Roots Bloody Roots“, čímž zvládl odvrátit rozčarování mnohých z první poloviny setu, kterou tvořily skladby z jeho éry. On to prostě nikdy nebude mít u fans lehké.

V kuloárech kolovaly informace, že jednou z nejabsurdnějších podmínek vystoupení Glenna Danziga byl údajně jeho požadavek, že se mu během celé koncertní akce nikdo z pódiové crew u Jagermäister-stage nesmí podívat zpříma do očí. Chlapci, co připravovali Metalshop stage brazilské SEPULTUŘE, si mohli pro dnešek oddechnout a těm druhým, na které byl tím pádem vyvinutý určitý tlak, se v klídku pošklebovat. Celé této zkazce věřím, neboť těsně před vstupem zlého muže na pódium upozorňoval hlavní organizátor diváky na zákaz focení a natáčení pod pohrůžkou okamžitého ukončení koncertu. S desátou večerní se tak vyžilý „wrestler“ s výrazem absolutního zlouna přiřítil na pódium, aby rázným mrskáním šňůry od mikrofonu, vystrkováním pupku obepjatého mohutným páskem s lebkou a svým opotřebovaným hýkáním přesvědčil všechny, že nejtemnější rock´n´rollový bard je konečně zde. I díky skvěle šlapající kapele (součástí které byl zde, jak Tommy Victor – kytara, tak Johnny Kelly – bicí) a stále se lepšícímu pěveckému projevu principála z infernálního lůna se nakonec koncert vydařil, ačkoliv to ze začátku vypadalo docela na průser. Hrál se tak průřez tvorbou DANZIG s těžištěm na prvních deskách, takže zněly osvědčené vály jako „Twist Of Cain“, „Dirty Black Summer“, „Bringer of Death“, „How The Gods Kill“, „Mother“ nebo v přídavku prezentovaná „She Rides“. Ti, kdo s přísňákem vydrželi, nakonec zažili povedenou show, nikoliv však neobyčejnou.

Celkově se tak letos 23.Brutal Assault rozepjal do širšího stylového spektra a musím potvrdit, že těch aktivních kapel, které zde z oblasti extrémního metalu či hardcore nikdy nehráli, je už opravdu minimálně. Příští rok očekávám značný počet v soupisce se stále opakujících jmen, ale i nějaké ty novoty převážně z jiných stylů než těch klasických. Tyto věci mohou znovu osvěžit program. Neočekávám, že zde vystoupí rovnou Nick Cave, ale proč by nemohl pradědeček punku a hardcore Iggy Pop? Docela dobře si zde dovedu představit TOOL či A PERFECT CIRCLE, ale i DEFTONES nebo KORN. Určitě by mnohé nadchla mluvená show Henryho Rollinse, koncert heavymetalového mága KINGA DIAMONDA nebo další z restů klasické old-school deathmetalové hudby DEICIDE. Američtí problematici MEGADETH by rovněž mohli doložit, že ne každý jejich koncert je zvukovým průserem. Během osmi posledních sezón se takřka dokonale zrekapitulovali thrashové formace dávné historie, takže po FORBIDDEN, NUCLEAR ASSAULT, ONSLAUGHT, SACRED REICH a jiných, letos přibili EXHORDER, HIRAX a PROTECTOR, z dalších tipů mě tak napadají ještě VIO-LENCE, TANKARD, ASSASSIN nebo PARADOX. Vlastně je těch možností jak soupisu zaplnit ještě hodně, vždyť i Reznorovi NINE INCH NAILS by se mezi hradbami neztratili. Příběh nekončí, hledím k BA 2019 s nadějemi.

Všechny fotografie dodal: Ondřej Helar, rip@metalopolis.net

17.08.2018	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz