BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 10.-13.srpna 2016 (den druhý)

Návštěvy areálu v Josefově jsem tedy letos dávkoval hodně s rozvahou, takže hlavní starostí v poledním čase bylo zejména vybrání hospody, kde se dá rozumně najíst a tak nějak dát do kupy. Zkrátka žádnej spěch. K aktivním šílencům, co s obřím fotoaparátem na krku bloudí po place už od brzkého dopoledne, zrovna nepatřím, takže se nakonec první kapelou čtvrtka pro mne stali o druhé odpolední Němci OBSCURA, po instrumentální stránce hodně fajnová záležitost připomínající odkaz legendárního Chucka Schuldinera. V poměrně nové sestavě a s novou řadovkou „Akroasis“ na kontě představovala OBSCURA sympatický vzorek technického death metalu, nicméně dodám, že do budoucna by však mohli trochu popracovat na originalitě svého vyznění, neboť svou hráčskou zdatností a nápady mají rozhodně na víc, než jen na opáčko něčeho, co už před dvěma dekádami vynalezl a prezentoval někdo úplně jiný. Pozitivní změnou oproti prvnímu uplakanému dnu bylo především zmoudřelé počasí, takže už nedošlo na žádný déšť ani sebemenší přeháňky a vlastně až do svého konce si letošní ročník Brutal Assaultu držel velmi přijatelné klimatické podmínky a to jsem měl ve středu, kterou možná ani nešlo absolvovat bez pláštěnky, úplně jiné pocity.

Přejděme tedy k dalším účinkujícím, kterými u mne byli až okolo šesté IMMOLATION, newyorská deathmetalová stálice, která na festivalu vystupovala již asi počtvrté, znovu předvedla vybroušený a nesmírně brutální standard. Kdo ví, kde jsem se celé ty tři hodiny do jejich vystoupení nacházel, faktem je, že jsem vynechal snad čtyři vystupující, mezi kterými byli třeba zběsilci z ABORTED nebo djentový žongléři ANIMALS AS A LEADERS. Před programem IMMOLATION jsem však ještě stihl část setu IHSAHNa, ale jednalo se zhruba o tři skladby. Kritikou vyzdvihovaný Nor a někdejší lídr EMPEROR mne pozitivně překvapil vcelku poslouchatelným průřezem vlastní pozdní tvorby, protože jsem na ní neshledal nic krkolomného a bůhví jak alternativního, jakkoliv mám s jeho jménem spojených celou řadu bočních aktivit podivuhodného charakteru. Všechno bylo úplně naopak, šlo o dobře poslouchatelné songy s nepřeslechnutelnými kořeny v sedmdesátkovém art-rocku, pravda, trochu obalené do metalovějšího ozvláštnění.

S nástupem kalifornských thrashových veteránů EXODUS se na pódium dostavila divokost a nažhavenost. Kapela přijela již bez Garyho Holta a se zdravě nabuzeným staronovým frontmanem Stevem „Zetro“ Souzou, který působil jako zdatný rozdmýchávač energie, a tak po pódiu neklidně pobíhal, gestikuloval jako nějaký komický automat na thrash a i přes svou tělnatost neustále fanoušky burcoval svými notoricky známými gesty, plně koncentrován do vystoupení nesoucího se ve znamení neoblomného riffingu a divokých temp. Došlo samozřejmě na představení poslední řadovky „Blood In, Blood Out“ (zde konkrétně třeba titulní song a „Body Harvest“), ale také na klasiku, ať už hodně dávnou („Bonded By Blood“, „Lesson In Violence“, „And Then There Were None“, „Metal Command“, „Pleasures Of the Flesh“ nebo „Toxic Waltz“) nebo přiměřenou („Blacklist“ a „War Is My Shepherd“). Solidní práce od velké kapely žánru, letité thrashové srdcovky, kterou nikdy (v případě možnosti vidět ji) nepohrdnu. Pokud zde stále budou fungovat podobné kapely, tak budu vědět, že metal funguje správným způsobem a ví o svých kořenech.

Nejlepší kapelou z prvních dvou dní se nakonec stali francouzští GOJIRA, kteří všechny smetli a ve čtvrtek se jim povedlo opravdu naprosto všechno. Ohromné nasazení, naprosto strhující show i hráčské výkony a zvuk čistý a průrazný snad nejvíc ze všech dosavadních vystupujících, do toho set rovnoměrně rozdělen mezi povícero řadovek, takže opravdu nešlo o koncert, kde by převládaly songy z posledního vynikajícího alba „Magma“, ale došlo i na práce předešlé, zejména pak na vydatné opáčko „L´Enfant Sauvage“. Z novinky proběhly pouze tři skladby a to oba singly „Stranded“ a „Silvera“ a pak snad ještě „The Cell“. Na Francouzích byla poznat ohromná sehranost, zejména rytmická sekce předvedla dokonalost a tak basák do náročných rytmů lítal po pódiu jako urvaný ze řetězu, doprovázen masivní konstrukcí úderů. Do toho všeho duněla zdvojená riffová masa, které vygradovaný Duplantierův hlas dodával emocionální kouzlo. Strhující zážitek a to po všech stránkách. Pro mne šlo celkově o druhé nejlepší vystoupení letošního Brutalu.  

Letos se dokonce povedl i koncert americkým legendám industrialu MINISTRY, kteří nastoupili záhy za asistence naprogramované intra z hlasových samplů. Před několika lety příliš nepřesvědčili, neboť jejich lídr Al Jourgensen nebyl v roce 2012 zrovna ve formě a zvukově to tenkrát také nebylo vůbec ono (přeřvanost), ale letos šlo o úplně jiný příběh. Vše je zapomenuto. Kapela působila jako politá živou vodou a plně zaujatá vývojem vystoupení: brutální riffy, strojová tempa, hlasové sekvence a fragmenty politických hesel a projevů a před vším šílený rastaman Jourgensen, zvláštní to postavička. Odhaduji, že u MINISTRY je to vždy asi spíše sázka do loterie, ale jsem rád, že tentokrát si všechno sedlo. Došlo na klasiku z devadesátek i na nějaké novější kusy. Co vím jistě, zazněla „Seňor Peligro“, metalová „pocta“ Georgi Bushovi mladšímu. Australané PARKWAY DRIVE mne příliš nenadchli a to ačkoliv měli zvuk rovněž dobrý, takže své nezaujetí do jejich setu připisuji spíše lpění na jakési formě vyjádření (trendovosti) a malé originalitě jejich globálně znormalizovanému metalcoru(?) se sloganovými vrcholky. Už někdy v polovině jejich vystoupení jsem to tedy i ve čtvrtek zabalil.

21.08.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz