BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 10.-13.srpna 2016 (den první)

Proč mám i jako fanoušek spíše měkčích a melodičtějších metalových a rockových stylů radši Brutal Assault než Masters Of Rock? Především proto, že organizátoři Brutalu dokáží dramaturgicky vždy zajímavě zkombinovat spoustu letité klasiky s kapelami stále ještě spjatými s klubovou scénou, s kapelami reflektujícími nové styly a trendy v tvrdé hudbě, jenž zde působí jako nositelé čerstvé energie a příslibů do budoucna. A právě proto vyznívá čtyřdenní svátek extrémní metalové hudby hodně pestře, což se děje navzdory zdánlivě užšímu žánrovému poli působnosti a obavám mnohých zatím nepříchozích, že budou nakonec v průběhu onoho maratónu umláceni monotónností a agresivitou zdejší zvukové produkce. Opravdu tomu tak není, naopak nabídka se každým rokem rozšiřuje, je stylově pestrá a všichni si v ní najdou to své. I já to letos se sledováním kapel nepřeháněl, přeci jen člověk už není nejmladší, takže snad neproběhl den, abych sledoval víc než šest jmen soupisky.

Když se ještě vrátím ke srovnání oněch dvou největších metalových festů u nás, vlastně mě nejvíc na moravském klání vadí, tedy kromě nevábného a těsného prostředí vizovické likérky, ona obliba stále stejných jmen současné evropské metalové scény, dost často upřednostňujících bombastické megalomanské produkce před skutečným obsahem a feelingem, a právě tahle vkusová statičnost (vycházející především z poptávky nejširších vrstev tuzemských fans) je skutečnou zhoubou progresivních tendencí v metalové hudbě. Není u nás nic víc umrtvujícího pro zajímavost a evoluční stránku metalové hudby, než se řídit dle požadavků největšího počtu návštěvníků (bdělost je zapotřebí: čím méně festů typu Pekelného ostrova v Holýšově, tím samozřejmě lépe), a to bez jakéhokoliv ozvláštnění o aktuální čerstvou krev či dokonce bez organizátorského hledačství. Brutal naopak nabízí ve svém programu nemalou dávkou dobrodružna a objevnosti. Hodně samozřejmě dělá také prostředí tamní vojenské pevnosti, které už tradičně platí za vyhledávaný originál i v rámci zahraničních evropských akcí. Zkrátka a dobře, je poznat, že se za programovou přípravou v Josefově nachází také fandovství.

Nebudu se zde zabývat nehudebními záležitostmi. Věci jako občerstvení, čistota a míra komfortu ve stanovém městečku budou určitě důkladně rozebrány mnoha experty a mudrci na jiných stránkách, stejně jako novinky v podobě pomalu postupujících odbavovacích front u hlavního vstupu v průběhu prvního dne (rozhodně nemilé překvapení) nebo nabíjených čipů (nějak mě tohle nevadilo), osobně píšu článek pro radost a s tou úvodní frontou si holt každej musel poradit podle svého. Chtěl jsem vidět už americké VEKTOR, a to jsem si také (jako údajně „vychcaný čecháček“, dle slov moralizujícího slovenského ex-kolegy Rudiho Ruse, jenž je stále doma u bigotně ultra-charakterní stáje Metalopolis) splnil. Ačkoliv jsem stál dvacet minut před jejich setem ve frontě zhruba čtyři stovky metrů od odbavovaných jedinců, na pozici 1658.čekajícího, nějakým záhadným způsobem jsem se do čtvrt hodiny plynule přesunul před pódium na hlavním place, absolvujíc vše potřebné. Když jsem totiž v té hrozné frontě viděl, jak přes sebe všichni nekoordinovaně lezou, musel jsem konat. Celý set těchto progresivních thrasherů z Arizony měl spád, nasazení a technickou vytříbenost, a tak musím potvrdit, že materiál čerpající zejména z poslední řadovky „Terminal Redux“ byl i naživo vynikající, ne jako se psalo jinde, že byl údajně nudný. Chlapci do toho šli hodně zostra a potvrdili naděje a potenciál do nich (jako do budoucnosti prog-thrashe) vkládané. Američtí VEKTOR se nakonec stali vrcholem prvního dne, jelikož valná většina kapel hrajících ten den po nich spíše nenadchla.

Zmalovance z TRIBULATION jsem v předtuše špatného death metalu vynechal a ke scéně jsem se vrátil až během GRUESOME, kteří pro mne představovali zajímavou výpravu do historie smrtonosného kovu, oživili totiž dávné deathmetalové předlohy, které byly přítomny na sklonku osmdesátých let na Floridě u rozjezdu žánru. Inspirace u starých DEATH a OBITUARY rozhodně nešlo zakrýt a protože mám osobně podobně nespoutanou a živelnou hudbu v oblibě, hodnotím kapelu určitě spíše kladně. DEVILDRIVER jsem viděl v životě (vždy nechtěně) snad už potřetí a znovu mne moc nenadchli, Fafarův projev mne přijde moc monotónní a kapela celkově působí jako nikterak nápaditá verze moderního metalu či metalcoru zpoza Velké louže, takže hlavně forma a pózy a obsah či originalita veškeré žádné. Hodně se čekalo od další podzemní legendy, jenže ohyzdní NEUROSIS mne vůbec nebavili (strašně divná kapela, divná hudba) a tak jsem se zhruba po druhé skladbě přesunul poprvé a naposledy do zadního stanu, kde jsem se čtyřicet minut houpal na patách, kolíbajíc sebou do bizarně hitové produkce MORTAL CABINET (věci jako „Menší zlo“, „Televangelista“ nebo „Černý myslivec“ nechyběly). Jakkoliv mne projekt z nahrávky zas až tolik nebere, na živo vše fungovalo a to i přes vizuální rozdílnost všech členů, podpořeno lehce divadelnickou gestikulací některého z nabroušenějších členů. Důvodem obhlédnutí tuzemského projektu byla také chuť vidět Frantu Štorma naživo. Ten plnil úlohu občasně zpívajícího a zle se tvářícího vyhublého kytaristy, kterému patřil střed pódia. Celkově shledávám jejich set prostě zábavným, takže vůbec nelituji odchodu od těch zpropadených nechutných NEUROSIS, kteří byli největší nudou a neposlouchatelností prvního dne.

MASTODON už jsem viděl potřetí a ani po vystoupení na Brutalu nemohu říct, že by bůhvíjak excelovali. Právě naopak, od začátku měli problémy se zvukem, který se v rovině instrumentální podařilo zhruba do čtvrté skladby vylepšit, ovšem pokud jde o zpěv, máme co do činění s kapelou, která má hodně velké problémy živě odzpívat (v nějaké ucházející podobě) své skladby. MASTODON byli zkrátka znovu dosti matní a působili jako instrumentálně vybroušená parta, které chybí tah na branku a hlavně frontman. Samozřejmě že se čerpalo z poslední, asi nejvíce posluchačsky vstřícné řadovky „Once More ´Round The Sun“. Brent Hinds jednak upoutal zajímavým bílým oblečkem s třásněmi na rukávech, ale předvedl se také jako hodně schopný sólový kytarista, zatímco střed pódia patřil druhému divno-člověku Troy Sandersovi, baskytaristovi, jenž se snažil svou máchající bradkou zřejmě dosáhnout na osvětlení scény. Sanders byl nakonec nejčastěji zpívajícím členem MASTODON. Bubeník Brann Dailor měl zjevně nejúnosnější hlasový projev, nicméně byl dost potichu, co však ztratil ve zpěvu, dohnal bravurním bubenickým výkonem. Po instrumentální stránce jsem zkrátka neměl s kapelou žádný problém, horší to bylo se zvukem, špatnými zpěvy a celkovým ne moc energickým (rozplizlým) dojmem. Kapela držící pohromadě hodně ztuha. V závěru večera přiběhl na pódium v černých punčocháčích ABBATH a snažil se o nějakou tu skandinávskou vánici, šlo sice o vcelku obstojnou blackmetalovou tečku prvního dne, ale že bych byl nějak uzemněn, to se říci také nedalo. Panda krákorala, běhala sem tam, kolem lítali další zmalovanci a vše mělo rychlé tempo. Ochutnal jsem tedy zhruba půlku jeho setu a odebral se hodit šipku do stanu.

19.08.2016	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz