BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 10.-13.srpna 2016 (den třetí)

Komu se nelíbí současná podoba ARCH ENEMY, ten nemůže mít rád metal! Prostě nemůže. Tak nějak zřejmě zní nejvýraznější úvaha pátečního dne, která se týká kapel vystupujících na Brutalu. Danou větou vystavuji na tomto území stopku všem alternativcům, chytrolínům a věčným nespokojencům, pro které byl i tak dokonalý set, jaký v Josefově předvedli právě Amottovci, stejně málo. Jasně, že na tom growlu, jaký předvádí Alissa White-Gluz, vlastně vůbec neujíždím a byl bych opravdu radši za různorodější pěvecký projev, na který rozhodně má, ale o tohle zde vůbec nejde, protože k hudbě této kapely něco podobného stejně už neoddělitelně patří a bude patřit navždy, obrovský přínos Kanaďanky totiž spatřuji spíše v rovině energetické: vizuální a pohybové složce, kdy to tahle takřka komiksově krásná bojovnice s modrou hřívou dokáže na pódiu pořádně rozproudit a stává se katalyzátorem veškerého dění, magnetizujíc dav pod sebou. A když má ještě ke všemu za sebou naprosto dokonale šlapající instrumentální ansámbl, vše se rázem s naprostou lehkostí proměňuje v nejlepší tvrdě metalový koncert letošního roku. Už jenom ta kytarová souhra mezi natolik rozdílnými borci, Michaelem Amottem a Jeffem Loomisem, to byl prostě úchvatný zážitek na hodně dlouho dopředu. Oni v podstatě posunuly hudbu, u jejíž kořenů stáli v dávnověku především velké britské kapely jako JUDAS PRIEST, UFO, THIN LIZZY, a nebo pak ještě Němci SCORPIONS, na současný brutální level a sice s tím, že jí zachovali onu detailní kytarovou zdobnost. Zkrátka o nejlepší kapele ročníku bylo rozhodnuto právě v pátek večer za přispění té nejlepší možné show, ale teď všechno pěkně od začátku.

Jako neuvěřitelný nářez napumpovaný agitačními slogany se jevilo vystoupení amerických thrash/ hardcoreových smrádků z IRON REAGAN, kteří se rozhodli za peníze svých otců podrývat systém vlastního vyspělého státu, té neporazitelné velmoci zvoucí se USA. V rovině hudební šlo určitě o povedený výlet na území extrému, v té názorové tomu prostě moc na chuť nepřicházím, neboť mě přijde nelogické, aby hezky napapaný a stále ještě mladý obyvatel země s velmi vysokou životní úrovní nešetřil podobným způsobem kritikou na svou vlast. Kapela sice na svých dvou albech čerpá z věčně nespokojených hardcoreových předloh konce osmdesátých let, ale zvuk si jejich moshing udržuje drtivý a průrazný i v kontextu současných produkcí. Stejně jako před několika lety thrasheři MUNICIPAL WASTE, dokázal zde ten samí neposedný frontman rozdovádět prostor i se svým dalším projektem.

Kanadští bloudi VOIVOD nikdy nezklamou a patří vždy k jistotám kvalitního koncertního zážitku. Největší radost mne dělá, že i v nové sestavě jim to šlape jako za mlada a jsou plní optimismu, jakoby snad v minulosti nečelili tolika nepříjemným událostem a ranám osudu. S úsměvy na rtech do publika vychrlili směs největších pecek vlastní kariéry („Tribal Convictions“, „Ravenous Medicine“… „Kuskap O´Kom“) a vše skloubili s propagací aktuálního EP „Psycho Society“, jenž bylo představeno prostřednictvím tří skladeb. Daniel Morgrain se stává opravdovým motorem souboru a stále dokazuje, že si s kytarovými party natolik svébytného a originálního strunotepce, jakým byl kdysi Piggy, dokáže poradit a ještě přidat kus svého. Znovu výborný set, jen škoda, že se odehrál už v odpoledním čase, neboť jsem přesvědčen, že s tmou se jejich hudba dostává do úplně jiné dimenze. Do dimenze Hattröss!

Po VOIVOD několik kapel vynechávám, neboť ani TEXTURES, ani SEPTIC FLESH, natož pak RAISED FIST, mne poměrně dost výrazně nezajímají, a tak na plac přicházím až s floridskými smrťáky OBITUARY, kterým zde letos vyšlo snad úplně všechno a oproti minulému matnému představení patřil jejich koncert k nejlepším. Tradičně hutný valivý sound měl tentokrát navíc potřebnou čistotu. Nad typickými hlubokými riffy tradičně přebíral taktovku Trevor Peres a z kapely sálala pozitivní nálada a uvolněnost. Když bylo vše navíc podporováno bravurní pestrou hrou bicmena Donalda Tardyho, dočkali jsme se pravých deathmetalových hodů. John Tardy sice přiběhl na pódium s lehkým zpožděním, ale vše následně vynahradil. Dost možná rekordní návštěvnost před pódiem tak sledovala se zaujetím strhující průřez historií OBITUARY, který ovládaly především ony památné mršinovitě hnilobné pecky z přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Na CORONER jsem se těšil, protože se nejedná o zrovna tradiční a často koncertující band staré generace. Vždyť Švýcaři dnes vystupují pouze sporadicky, s čímž opětovně začali až před několika lety (2010) s nástupem thrashové retra a se zahájením celosvětového zájmu o tento starý žánr a jeho obnovu. Co čekat od kapely, jejíž poslední řadová deska vyšla v roce 1993? Myslím, že to ani nemohlo dopadnout jinak než zklamáním těch, kteří CORONER stále berou jako nositele jakési pofidérní progrese. Tahle kapela akorát potvrdila, že do současnosti se svou starou tvorbou bez vrcholků nepatří, neobstojí v ní. Nikdo Tommy Vetterlimu neupírá skvělou kytarovou hru, rychlost a technickou vybavenost, ale ve srovnání s předchozími OBITUARY šlo o hroznou minelu, tahle kapela totiž od oněch devadesátých let neudělala ve zvukové rovině žádný pokrok. Jejich koncert působil chladně a odtažitě a celkovou nevýraznost jejich hudby ještě umocnil civilně vypadající padesátník v brýlích stojící za kapelou a pohupující se u midi pultíku, ze kterého zřejmě pouštěl do jejich hudby decentní podkresy a byl přitom často snímán kameramanem na hlavní obrazovce vedle pódia. Vlkodlaci z MOONSPELL znovu nepřekvapili a zahráli rutinní průřez vlastní tvorbou, který se skládal, jak z hitových věcí z poslední řadovky „Extinct“, tak z povinných a notoricky známých skladeb patřících k úsvitu jejich kariéry. Žádné manévry s progresivitou nepřišly a vlastně ani nebyly předpovídány a očekávány. Myslím že Portugalcům tohle nudné šolíchání asi už vyhovuje a stali se kapelou, která do zblbnutí bude na festivalech ještě mnoho let přehrávat songy jako „Vampiria“ nebo „Full Moon Madness“. Sorry, ale tohle už mne nebere.

Norové SATYRICON naproti tomu odehráli celou desku „Nemesis/ Divina“, jenž letos slaví dvacetileté výročí od prvního vydání, takže jejich program měl potřebnou atmosféru a drive, jakkoliv na někoho působil strojeně. Hodně profesionální vystoupení mělo totiž všechno potřebné kromě jedné věci, chybělo tomu nějaké větší zanícení, pocit, že ona dávná blackmetalová vánice opravdu vyvěrá ze skutečných emocí a pocitů těch hudebníků stojících právě v ten moment na pódiu. Možná se mi to jen zdálo, ale trochu tomu chyběla autentičnost, holt čas nelze zastavit a ani vývoj takových osobností jakými jsou metalové hvězdy. Mnohem raději zajdu na koncert SATYRICON, který bude vystavěn za účelem podpory jejich příští desky. Všechno to černočerné klení bylo navíc v závěru ještě vyšperkováno sérií poněkud srozumitelněji vystavěných hitovek z deset let staré historie (věci jako „K.I.N.G.“ nebo Now Diabolical“) a šlo se spokojeně do kabin.

Jak už jsem v úvodu reportu nastínil, koncert ARCH ENEMY se do nejmenšího detailu povedl. Viděl jsem je sice v nové sestavě s Alissou a Jeffem už potřetí, ale tento výstup zdál se mi zjevně nejdokonalejší. Modrovlasá dračice v obepnutém kostýmu tak mávala obrovskou vlajkou, myšlenkami možná odbíhajíc ke svému veganskému programu a boji za práva domácích mazlíčků, ale svým pravým uvědoměním řídila salvu z bukanýrského korábu nejlepší současné evropské metalové bandy. Co bych víc k jejich koncertu řekl, než že těžiště vězelo na poslední desce „War Eternal“ a bylo občasně ozdobeno nějakým tím letitým hitem. Nejen zvuk byl výborný a čitelný, ale i světla v kombinaci s onou metalovou show působila blahodárným dojmem, vrcholem však byly ony kytarové hody, které zde rozjeli pánové Jeff Loomis a Michael Amott. Bezpečně nejlepší koncert 21.ročníku festivalu Brutal Assault. Jízda od začátku do konce.

24.08.2016	Diskuse (23)	Stray janpibal@crazydiamond.cz