BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 7.-10.srpna 2024 - sobota (den čtvrtý)

Co mě letos v pevnosti pozitivně upoutalo, bylo určitě přirozené (jinak v českém metalovém prostředí pořád tak nějak těžkopádné) omlazování. Do Josefova dorazilo víc mladých lidí, více žen a dívek a svým procentuálním zastoupením rovněž také více lidí ze zahraničí. Naprosto samovolně se tak po sociální stránce i po stránce celkové image akce rozevírají nůžky mezi právě Brutal Assaultem a ostatními velkými metalovými festy v Čechách a na Moravě. 

Ruku v ruce s širší a různorodější hudební nabídkou, právě pestrá dramaturgie této čtyřdenní akce oslovuje stále širší posluchačská pole. Nějaký ten rok již probíhá poměrně radikální generační výměna, kdy řada fans narozených v sedmdesátých letech (a dříve) prostě již zůstává doma, a naopak přijíždějí mladší, v některých případech i o dost mladší. Momentální široké stylové rozkročení akce, kdy fest představuje nejen letité stálice, ale přináší v hodně případech také aktuální žhavá želízka z celé řady subžánrů, je právě tou cestou, jak si akce může udržet životaschopnost po další roky. Důvodem, proč starší ročníky pomalu přestávají chodit, nemusí být však nutně jen spjaté s fyzickou náročností celého podniku, ale do výše zmíněné generační proměny pravděpodobně zasahuje i fakt, že takový aktivní český metalový fanoušek (věkově okolo padesátky) prostě v pevnosti už viděl všechno nebo skoro všechno, co si jen mohl přát, a to opravdu nejen jednou. 

Sobotní program po trochu delší regeneraci u mne zahajují až holandští PESTILENCE se čtvrtou odpolední a stejně jako před rokem na Basinfirefestu je jejich program rozdělen mezi čtyři techničtější songy z novější etapy a další čtyři historické klenoty vysbírané z nezapomenutelného alba „Testimony Of the Ancients“. Tyto songy byly obohacené i typickými intry. Třešničkou na dortu se pak stal song číslo devět a sice „Out Of The Body“, se kterým může mít death metal PESTILENCE spojen především fanoušek z mé generace. Vojensky vystřihaný Patrick Mameli působil na scéně, jakoby právě přerušil cvičení ve fitku a v tílku a teplákách budil dojem člověka uznávajícího jenom tvrdou disciplínu. Do toho upíjel mezi songy z krabice mléka položené na stupínku před jedním z kopáků. Přestože se během prvních dvou skladeb zvukař pouze zajížděl, nakonec se mu podařilo dostat vystoupení do naprosto pohodové a dobře poslouchatelné podoby.

Američané SADUS mne nikdy nebavili ani z desek. Což o to, jejich thrash/death po vzoru vrcholné SEPULTURY z přelomu osmdesátých a devadesátých let by se mi asi měl líbit, ale bohužel se tak neděje. Kapela na mne působí hrozně divně, chladně a odtažitě, a ten večer se to všechno odráželo nejen z muziky, ale i verbální komunikace s davem. Jejich výstup považuji za snůšku nudných klišé, bez nápadu, bez jiskry, v každém okamžiku generické, jakoby jen plýtvali energií na něco stokrát převařeného. Je jasné, jak velký vliv měl kdysi na růst jejich jména baskytarista Steve Digiorgio, v současnosti jsou však bez něho ani ne poloviční. U finských blackových chlíváků IMPALED NAZARENE vydržím jen úvodní skladbu, kdy je zvuk opravdu problematický a vše ještě umocňuje amatérsky pojatý warpaint na tvářích hudebníků. Co je tohle za bandu nesympatických dezolátů? Honilo se mi hlavou. Vůbec jsem nenalezl důvod, proč u něčeho podobného dál trávit čas. Nikdy jsem nebyl příznivcem kovového undergroundu.

Irští PRIMORDIAL se snažili o hodně niterný projev, byť se jim nadvlády nad uhranutou masou a nábožně poslouchajícím davem nikdy zcela docílit nepodařilo. Nejen svým zvukem, ale i gestikulací frontmana Alana Averilla kladli důraz na každé slovo a majestátní vyznění svých kompozic. Nebylo to úplně špatné, ale proti ostrovanům hrála poněkud omezená schopnost vyjadřovacích prostředků. Jejich tvorba na mne dělá neustále dojem, jakoby ty skladby furt zdánlivě někam rostly (snažily se o gradaci), ale nikdy tam, do onoho vytouženého místa, prakticky nedorostly. Nebylo to špatné, ale neřekl bych, že se dají souvisle poslouchat po dobu jedné hodiny, či nedej bože po delší časový úsek. Kapela jakoby se celou dobu snažila o nějakou barvitější hudební nabídku, ale scházela jí schopnost překročit pověstný rubikon. 

A tak odcházím po asi čtyřiceti minutách na Obscure Stage, kde zahajuje svůj koncert JULIE CHRISTMAS, bývalá zpěvačka od sludge/post-metalových buřičů MADE OUT OF BABIES, která zrovna letos v červnu vydala po dekádě pauzírování zbrusu novou desku. Julie zahajuje show ve futuristickém převleku a masce z černých drátků. Tento převlek budí údiv. Působí, že máme před sebou nějakou bizarní muší tanečnici a performerku. Od druhé skladby se z jejího obličeje počala ona maska odlupovat, až nakonec odpadla úplně a před námi stála zralá čtyřicátnice s rudým mikádkem. Zvuk byl naprosto skvostný – v kytarách hutný jako onehdy od NEUROSIS, těžkotonážní a zároveň velmi čistý. Vše mělo hodně moderní a masivní groove a pronikavý hlas Julie byl poplatný jejímu odkazu minulosti. Tedy v každém ohledu nervní a schopný strhující gradace. Celkově měla její show velkou přidanou hodnotu po stránce umělecké, protože ta hudba působila nejen jako precizně odehraná, ale i jako něco, co působilo hodně neotřele. Zážitek někde na hranici mezi rockovou avantgardou současné newyorské scény a post-metalem. Nejlepší song? Pro mne „Supernatural“.

Norské blackmetalové vládce EMPEROR už jsem zde viděl potřetí a i do třetice šlo o strhující vystoupení, kterému bych, při sčítání všech zde viděných show za letošní rok, udělil bronzovou medaily. Ihsahn znovu s bravurou kormidloval svůj mocný koráb skrze rozbouřená mračna a celý set byl ukázkou špičkové muzikantské práce v rámci extrémní hudby. Zkrátka a dobře, nebesko-pekelná vřava hodná Císaře. Zatímco však u předchozích dvou koncertů byl výstup věnován druhému řadovému albu „Anthems To the Welkin´At Dusk“ z roku 1997, tentokrát došlo i k připomenutí debutové nakládačky „In the Nightside Eclipse“. Trym za bicími znovu působil fenomenálním dojmem, jakoby odehrát podobné party bylo snad tím nejlehčím úkolem, co po něm kdo může ten večer chtít. Na následující THE DILLINGER ESCAPE PLAN čekám jen ze zvědavosti a s předtuchou, že nepůjde zrovna o můj šálek kávy. Ta se naplňuje zcela okamžitě, během několika sekund. Popíšu vám mojí reakci na první chaotické rejdění, kdy sebou celý ansámbl začal do onoho pódiového kraválu nekoordinovaně komíhat. Ta reakce byla stejná, jako když se v úvodu slavnostní večera ve Vladislavském sále Pražského Hradu partička politiků od Top 09, tehdy ještě za přítomnosti kudrnatého Dominika Feriho, s prvním urážlivým vyjádřením Miloše Zemana na něčí adresu zvedla z židlí a beze slova prostřední uličkou mezi řadami hostů odkráčela. Pamatujete, jak ono pohupující se afro během Zemanovy řeči mířilo okamžitě k východu? Já se také po deseti vteřinách otočil na patě a opouštěl plac.:-)

Díky vynikajícímu loňskému albu „Black Medium Current“ mám o norských DØDHEIMSGARD alespoň nějaké povědomí. Rozhoduji se tedy dát jejich setu přednost před show polských BEHEMOTH, kterou již znám prakticky nazpaměť a nevidím z ní v Josefově ani sekundu. Nelituji své volby. Black metal Norů měl hodně výraznou avantgardní a progovou stopu, co je však hlavní, ten večer mne opravdu bavil, a to nejen po hudební stránce, ale i co se týče bizarně vedeného vizuálu a energie, která šla z hudebníků. Pokud si myslíte, že Ozzy Osbourne je ten pravý šílenec, tak to jste ještě asi nikdy neviděli frontmana DHG Vicotnika. Tenhle chlápek funguje ve svém vlastním světě udržovaném bizarními sny, halucinogeny a mimosmyslovými pravidly. Neváhá tak třískat hlavou o odposlech, různě se po scéně plazit, dát pár ran svým spoluhráčům, i přelézat zábranu mezi diváky, či na ně jen tak plazit jazyk. Pro kapelu je dobré, že působí originálně a autenticky. Hudebně však navíc také nemá chybu.

Zůstávám vzadu na Obscure, kde se záhy dočkáváme přelomové události. Na Brutal Assaultu totiž vystupuje kapela, nejenže nehrající ani zdaleka metalovou hudbu, ale předkládající parádní rockový set s poselstvím. Šlo o klasiky post-punkové a gotické vlny z osmdesátek, skotské rebely a revolucionáře NEW MODEL ARMY. Parádní rocková jízda plná hitů, nadšený šedesátník Justin Sullivan uprostřed a zvuk jako křišťál, který zněl do noci a člověk si vlastně ani nepřipadal jako na festivalu typu Brutal Assault. Posluchači, jejichž počet v průběhu koncertu Skotů před pódiem strmě narůstal, opláceli kapele nadšením. Přelomové na tomto koncertě bylo, že se ukázalo, kam až lze s dramaturgií festivalu zajít a že to nebude působit ani trochu nemístně, pokud budou změny prováděny s citem. Díky tomuto koncertu si tak dokážu představit, že na některém z dalších ročníků dojde i na kapely z podobného ranku – THE CULT, THERAPY?, THE WILDHEARTS, WARRIOR SOUL, MONSTER MAGNET nebo třeba i Warwickovce THE ALMIGHTY. Tyhle věci spolu s industriálními monstry NINE INCH NAILS, SKINNY PUPPY, ROB ZOMBIE, či nu-metalisty DEFTONES, řadím mezi to, co bych v příštím roce nezvládl ignorovat. Je pravda, že právě NEW MODEL ARMY rozkopli nová vrata a odehráli parádní půlnoční set.

Když se vracím ze zadní části areálu na hlavní plac, jsem již hodně unavený. Fakt, že kalifornští HEATHEN doslova masakrují svým zvukovým válcem, poznat ještě stačím a na chvíli se zdržím. Škoda, že už jsem neměl příliš sil na to se zdržet déle. Za těch deset minut jsem se dozvěděl, že i dalším klasikům z koloritu Bay Area scény se výstup v Josefově vydařil. HEATHEN vše totiž hrnuli v naprosto mocném US power/thrashovém podání a nebyli k zastavení. Co tedy závěrem? Festival během letošního ročníku překonal další pozitivní mety, zejména pak ty, které se týkaly pestrosti dramaturgie, služeb, počtu fanoušků ze zahraničí, a postupně se omlazujícího návštěvnictva. Jedině tudy vede cesta k dlouhověkosti. Jsem rád, že Brutal Assault pořád drží styl a ve své hudební nabídce je stále aktuální a zajímavý – tedy dokáže reflektovat to důležité a vkusné, co se na scéně nejen extrémního metalu zrovna daný rok děje. Jen tak dál. Nejlepší ročník! A to tvrdím po třinácti účastech.

21.08.2024	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz