BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 7.-10.srpna 2024 - čtvrtek (den druhý)

Po fanaticky hltané středě, kdy jsem od brzkého odpoledne prakticky nevěděl kam dřív skočit a viděl zde rekordní počet vystoupení během jednoho festivalového dne, se situace ve čtvrtek vrátila do normálu a byl to vlastně takový běžný brutálovský den. Počet sledovaných koncertů se sice snížil, ale jejich kvalita byla o to zajímavější. Několik finálních performací právě ze čtvrtka vlastně považuji za top koncerty celého ročníku a dost pravděpodobně i historie josefovského festivalu. Ano, mám na mysli především vystoupení britských patologů CARCASS (viděl jsem je zde už počtvrté) a norských rouhačů SATYRICON (rovněž počtvrté) a u ani jedné kapely bych neřekl, že jde jejich forma dolů. O napumpovaném programu letošního ročníku svědčilo, že jsem musel vynechal vystoupení jedné ze svých nejoblíbenějších kapel v rámci tvrdého metalu a sice koncert amerických TESTAMENT, neboť na třetí scéně tou dobou vystupovali BARONESS, kapela, která k nám nejezdí až tak často jako borci z Bay Area a s jistotou o ní můžu říct, že přináší svěží a hravý vítr do dramaturgie.

Dopolední regeneraci v nekritém padesátimetrovém bazénu města Jaroměř střídá ne úplně včasný příchod do areálu. Na značce před Marshall stage jsem kolem čtvrt na tři, tak abych stihl set amerických thrasherů HAVOK. Kapela již nějaký ten pátek patří mezi stálice vytrvale populární thrashové scény a svůj program nepodceńuje. Mne však na HAVOK pořád něco schází. Abych si je dokázal přiřadit ke špičce, museli by prostě nabízet víc. Co mě tedy vadí? Možná menší originalita, možná nejsou na mne až tolik mohutní a různoroději vedení, a nebo že by jim chyběly nějaké ty skladby schopné překonat úzkou subžánrovou ohradu? Asi z každého trochu. Každopádně jejich vystoupení je vcelku dobré, ovšem ne až tolik, abych si na něj za rok vzpomněl.

Polští progresivci RIVERSIDE jsou reprezentanty spíše náladovější části žánrového spektra a je jim vlastní pohodová poslouchatelnost, která i blíže neobeznámeným umožňuje snadněji pronikat do jejich rockových skladeb. Kapela se stejně jako na Basinfirefestu omlouvala za to, že není zcela metalovou skvadrou a na akci je zvláštností, zároveň však zkušeným způsobem odehrála svůj art-rockový program, který byl prostý prvoplánovosti a nebyl až tak umělecky přepjatý, aby to leckoho odradilo. Trochu mne mrzí, že jsem si nechal ujít americké deathmetalové klasiky INCANTATION, na které jsem posléze slyšel jen samou chválu, ale dal jsem při jedné z dešťových přeháněk přednost šetření sil.

Na plochu se vracím s úvodem vystoupení deathcoreových WHITECHAPEL. Jejich žánr mi je sice cizí, ale poslední řadová deska „Kin“ u mne budí naděje do budoucna a jisté sympatie stran implantování melodických či melancholicky vedených momentů do zhutnělého a houpavě vedeného masívu. Bohužel, vystoupení je zřejmě věnováno jejich starší tvorbě, a tak jde o vyrvál od začátku do konce. Sicky v kobce nad pivkem kapelu chválil, já zůstal v každém ohledu neuspokojen.

Blíží se sedmá večerní a již stojím na obvyklém místě před Sea Shepherd scénou, kam právě vbíhají kalifornští FORBIDDEN. Jejich aktuální zpěvák Norman Skinner hlasově velmi připomíná Russe Andersona, stabilní dvojici Craig Locicero (kytara) a Matt Camacho (baskytara) aktuálně doplňuje za bicími sedící Chris Kontos, který si před třiceti lety udělal jméno svým výkonem na debutu „Burn My Eyes“ tehdejší Bay Area komety MACHINE HEAD, a pak také skvělý kytarista Daniel Morgrain, jenž je znám z aktuální sestavy kanadských blouznivců VOIVOD. Lze říct, že tahle v našich zeměpisných šířkách ne zrovna často vystupující thrashová jednotka platí nyní za all-stars band. FORBIDDEN to navíc úžasně šlape a prostorem tak lítají především klasiky z prvních dvou řadovek, nedostižné letky „Forbidden Evil“ a o něco techničtější dvojky „Twisted Into Form“, tedy skladby jako „Chalice Of Blood“, „Through Eyes Of Glass“ nebo „Step by Step“. Vynikající set plný nasazení a skvělých hráčských výkonů s lehkostí rozpoutal circle-pit, na jehož hraně jsem se dokázal ubalancovat. Oslava žánru!

Je udivující, jak britští veteráni CARCASS nejenže stále drží krok s lavinou nových smeček, ale stále nabízejí neskutečnou koncertní kvalitu a přesvědčivost vlastních zbraní. Leckdo je i letos může bez problému dosadit do pozice nejlepší kapely celého ročníku. Já osobně je tedy opravdu vidím na nejvyšším stupínku. Takhle technicky vycizelovaný, zvukově dokonalý, a zároveň hravý a s radostí podávaný set plný extrémní hudby tady snad letos nezazněl. Jádro samozřejmě tvořily skladby z nového alba „Torn Arteries“ a také ze zřejmě nejslavnějšího opusu „Heartwork“ z roku 1993, ale v podstatě se ochutnávalo ze všech koutů diskografie. Když se rozjel pochodový a poměrně úsporný rytmus „Dance Of Ixtab“ a do toho se přidal nosný kytarový riff, nutilo mě to k úsměvným hláškám ve stylu: „Vždyť je to přeci skvělý jako METALLICA!“ Nikdy jsem si neuvědomil, jak je aktuální feeling hudby CARCASS blízko stoner metalu. V každé skladbě jsem si užíval tu přehršel bluesových vyhrávek a pestrý kaleidoskop rytmů. Ať už se hudba CARCASS v průběhu let a dekád vyvíjela a liverpoolští se nikdy nezříkali žádného svého období, při koncertní prezentaci do sebe všechno zapadalo a výsledkem se stala luxusní katarze výtečného metalu. Jediné co zůstalo neměnné, byl samosebou ohnivý chrčák Jeffa Walkera. Tohle bylo naprosto geniální vystoupení, kdy každý člen odevzdal maximum a vše dokonale zapadalo, navíc z kapely byla cítil ohromná radost z hraní. To co předváděl ve zvonáčích lehce podupávající sabaťák Bill Steer na svůj nástroj, mělo punc geniality! Nejlepší koncert na Brutalu, ever!!!

S těžkým srdcem upouštím od sledování mých oblíbených TESTAMENT a přecházím na druhý konec areálu k BARONESS. Nelituji, neboť ti od začátku baví svou rozvernou rockovou hravostí, nasazením i proměnlivými náladami. Kytarová i vokální souhra mezi Johnem Baizleyem a Ginou Gleason nemá chybu, stejně jako fakt, že se ve zvuku BARONESS potkávají hutnější sludge momenty s prvky čistě rockovými. Navrch zde zní spousta sólíček a vyhrávek a celkově všechno chytá jakousi snovou pestrost. Rytmika je úžasná a v čistém zvuku precizně vedená a čitelná. Když mne Mauglí šeptá, ukazujíc na drobného basáka Nicka Josta: „Takovej nenápadnej týpek a co na tu basu předvádí, to je neuvěřitelný, co?“ nemůžu jinak, než mu dát za pravdu. Jostův nástroj, stejně jako bicí Sebastiana Thomsona, se staly bytelnou konstrukcí vystoupení BARONESS. Mít tyhle dva za zády, je pro Baizleyho výhrou, stejně tak zaujetí „baronessovského Kirka Hammetta“ Giny Gleason. V Josefově zazněl průřez tvorbou s těžištěm spíše u novější části tvorby Jižanů, tedy songy jako „Beneath the Rose“, „Shock Me“, „Take My Bones Away“ či „Last Word“.

Po dlouhé pauze se na festivalovém pódiu v pevnosti zjevují norští SATYRICON. Jsou v každém ohledu jiní, dost možná vyspělejší, přesto stále drtivý a v každém ohledu předvádějí silnou show. Satyr v bílé džísce nejevil po náročných zdravotních peripetiích známky zaváhání a plnil svou úlohu frontmana a hlavní tváře souboru na 100%. Z démonického Frosta je vyšlachovaná asketická mašina pohánějící výstup ohromnou porcí energie. Vlevo na pódiu stojí vikingský kytarista, vpravo hezoun připomínající Jareda Leta vrhající raraší úsměvy na dívky s warpainty stojící v prvních řadách. Nejslavnější personou nacházející se tou dobou na pódiu je však ta pátá osoba - týpek u baskytary - neustále v pohybu, vířící svojí kudrnatou hřívou, plnící zodpovědně úlohu nenápadného dělníka v černém. Neustále skloněný, potřepávající hlavou, dodávající show na pohybovém nasazení. Zhruba okolo třetí skladby se přistihuji, jak užasle vydechuji s větou: „Do prdele, vždyť to je Frank Bello z ANTHRAX“. Všiml si vůbec někdo basáka ANTHRAX v sestavě SATYRICON? On tam naprosto perfektně zapadl. Vedle mrňousů jako Scott Ian působí v ANTHRAX vyšším dojmem, vedle vytáhlého Satyra je naopak spíše střízlíkem Bello. Vystoupení Norů z přibývajícím časem graduje, kapela využívá skladeb z valné části svého portfolia. V úvodu zní pomalu se rozjíždějící chmurka „To Your Brethren In the Dark“, aby se záhy vše rozjelo do vyššího tempa a masív uhrančivého vystoupení vězel na skladbách jako „Repined Bastard Nation“, „The Pentagram Burns“, „Now, Diabolical“ či „Deep Calleth Upon Deep“. Finále je masakrující „Mother North“, „K.I.N.G.“ a ještě jedna věc z úsvitu kariéry. U mne stříbrná příčka v rámci letošního ročníku!

16.08.2024	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz