BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 7.-10.srpna 2024 - pátek (den třetí)

Se zvukovou stránkou koncertních setů jsem byl po celou dobu festivalu Brutal Assault nadmíru spokojen. Asi holt cílím na kapely, pro které je koncertní projev prvořadý a vše mají dokonale vychytané. Docela tak nechápu kritické názory. Jasně, kapitolou samou pro sebe byli určití progresivci, jako třeba německá OBSCURA, kteří když jim klekne notebook, tak na pódiu nepředvedou ani ránu, ale to jsou přesně ty kapely, na které do Josefova nejezdím a kterým se snažím vyhýbat. Rovněž Paul Masvidal by se měl rozmyslet, jestli chce pod jménem CYNIC ještě vůbec hrát rock a nebo spíš lidem odprezentovat svá dechová cvičení (vím to jen z vyprávění, prodávám, jak jsem nakoupil).:-) Tyhle kapely by měly především zvážit míru svojí popularity a uvědomit si, že záležitost perfekce má také nějaké hranice, a ne se na vystoupení připravovat dvojnásobně dlouhou dobu než všechny ostatní kapely a ještě vše nakonec zazdít. Dobře si pamatuji, jak před pěti lety byli švédští PAIN OF SALVATION umístěni v poměrně prestižním hracím čase na hlavní pódium, a pak měli ze všech večerních kapel, co kdy v Josefově hráli, naprosto nejmenší návštěvnost. Organizátoři by je měli nahnat do Octagonu, což je myslím optimální prostor odpovídající jejich žádanosti. Ten nezmiňuji náhodou. Na téma právě malé scény uvnitř hradeb v tomhle dílu ostatně ještě dojde, neboť jsem zde a právě v pátek shlédl své první a dosud jediné vystoupení.

Od půl jedné si nemohu nechat ujít důrazný výpad švédských chrastivců LIK a nelituji ani minutu a držím celý set. Naprosto strhující dřevní death metal staré školy, působil jako z počátků dráhy ENTOMBED. Koncert prostý pozlátek hromadu lidí potěšil a ještě přesvědčil černé vizionáře, že opravdová metalová hudba bez příkras má pořád potenciál. To dánští SVALBARD, vystupující hned po nich, mne opravdu nechytli, holt mladší ročníci - respektive uštěkaná, chaotická moderna, reprezentovala alternativní proudy v rámci black metalu, vyvěrající až z hardcore prostředí. Holka u mikrofonu byla vzhledově celkem fajnová sympaťačka, ale hudebně to šlo úplně mimo mne. Vyrážím tedy na pozdní oběd. Kam? No přece Ke kulatý bábě!

Do areálu se vracím až před čtvrtou odpolední, kdy vidím část setu belgických bestií ABORTED, jejichž znamenitě malované gore obálky desek mne fascinují. Vystoupení má slušný náboj, ale je to všechno dle předpokladů tvrdší, než jsem schopen posluchačsky vstřebávat. Následují američtí TOXIC HOLOCAUST, kteří, stejně jako HAVOK, předvádějí ne úplně špatný thrash metal přímočařejšího a ne úplně rozmáchlého provedení. Tyhle kapely mám všechny prakticky v jedné lajně, na jejich samostatný koncert bych nešel, ale jednou za čas si poslechnout na Brutalu čtyři skladby od každé z nich, proč vlastně ne? Všechno u nich šlape jak má, kytarista odvádí výbornou práci, ale nenacházím v rámci hudby trojice nic, co by kapelu posunulo z pelotonu obdobných žánrovek, takže okolo páté odpolední odcházím poprvé na koncert do Octagonu, kde se již svědomitě chystají naši MALLEPHYR. 

Tuzemská blackmetalová senzace, která má čerstvě venku zdařilou desku, v pořadí již třetí, je zde vítána plným placem. Jako klaustrofob si musím trochu zvykat na jiné prostorové uspořádání a z něho vyvěrající skutečnosti. Což o to, koncert samotný byl na malém prostranství dobře odehraný, s nasazením a povedeným zvukem, nicméně jsem se ujistil, že asi nebudu patřit k příznivcům Octagonu – tohle místo mě totiž až moc evokuje vězeňský dvůr. Všude dokola cihlové stěny do výšky pěti metrů a modré nebe nad hlavou, zkrátka koncert na dně osmihranného hrnce. Jo a ještě něco, samotným MALLEPHYR by určitě prospěla přirozená noční tma.

Ukrajinští JINJER jsou již velkými hvězdami s širokou fanouškovskou základnou u mladší generace fans a s kvalitní produkcí. Rudé sexy oblečení frontmanky upozorńuje na fakt, že Taťjana opravdu nepodceňuje ani takový „detail“ jako je vizuální stránka. Pokud někdo mluvil o narůstajícím počtu velkých osobností mezi ženami/hudebnicemi v současné tvrdé hudbě, pak se připojuji se souhlasem. A je to dobře. Scéna už není jen tu a tam o nějaké basistce, ale ve světové špičce už působí řada kapel, které ženský element v podstatě táhne a tyto kapely jej staví po právu na odiv. Tak schválně, napočítáte alespoň deset velkých kapel extrémní scény, kde je stěžejní členkou žena? Myslím si, že by to už nemusel být problém. JINJER mě baví, jejich styl má blízko ke groove metalu, ale možná i deathcoru, djentu či nějakým rytmičtějším formám progresivního metalu, ale výsledek působí dostatečně uceleně. Je to technické, tvrdé, moderní, riffy burácí, rytmika je parádní a spousta skladeb má i melodické vyústění a nějaké ty vrcholky.

Bezvadná připomínka starých DEATH z období jejich druhého alba „Leprosy“ se jmenuje LEFT TO DIE a je revivalem legendy asi tak napůl. V sestavě jsou totiž dva členové, kteří v kapele DEATH působili a na zmíněné řadovce se kdysi podíleli – kytarista Rick Rozz a basák Terry Butler. U mikrofonu stojící předák od GRUESOME Matt Harvey odvádí v rámci growlu skvělé řemeslo - je od mladého Chucka prakticky nerozeznatelný. Kapela zní opravdu autenticky a hnilobně a předává atmosféru legendárního díla v dokonalé podobě. Kdo z pamětníků by si rád neposlechl skladby jako „Leprosy“, „Forgotten Past“, „Open Casket“, „Pull the Plug“ nebo „Left To Die“ ve výtečném démonickém provedení? Kytarové valy burácí, rytmika duní tradiční ozvěnou, pod pódiem je natřískáno a někde tam uprostřed se točí mocný smrťácký circle-pit. Extáze!

Odcházím na Obscure stage kvůli koncertu gothic/heavymetalistů UNTO OTHERS, kteří jdou cestou melodických a přímočarých písní, svou atmosférou spadajících k podhoubí temných osmdesátých let. Kudrnatí hudebníci se šminkami a kuriózní nadváhou se na pódiu různě natřásají, takže získávám dojem určité nepatřičnosti, byť skladby opravdu baví a oceňuji vynalézavost a skladatelský talent kvartetu. Mám obě jejich alba, líbí se mi, ale s návštěvou koncertů to u těchto Američanů z Oregonu přehánět asi nebudu. Zvuk je sice čistý, ale neřekl bych že by měl nějaký větší tah. 

Když se vracím k hlavním pódiím, již zahajují svůj program švédské doom-metalové legendy CANDLEMASS, dokonce v kompletní sestavě, jaká v roce 1986 nahrála debutové album „Doomicus Epicus Metallicus“. Z mého pohledu jejich nepřekonatelnou desku. U basy dlí šedovlasý kapelník Leif Edling, který se dlouhá léta nemohl účastnit koncertních tažení a platil jen za studiového hráče, a za mikrofonem vybírá táhlé vokální oblouky Johan Längqvist, pastvou po uši je pak koncertní set skládající se většinou z klasik osmdesátých let. Mysteriózní songy se historickou patinou dodávají v kulise hradeb celému večeru na vyšší strašidelnosti. Celé vystoupení působí majestátně a letitá kapela se tak může těšit z koncertního úspěchu.

Hojně proklamovanou a mnohými očekávanou událostí bylo vystoupení našich CULT OF FIRE v doprovodu pražského symfonického orchestru, se kterým byly přehrány ukázky z díla našeho předního skladatele vážné hudby Bedřicha Smetany. Oceňuji, že se tento projekt dokázal realizovat a všechnu tu námahu, co mu předcházela, zúročil v obstojný zážitek mnohých, kteří o této kapele třeba ještě ani neslyšeli. Skladby byly doprovázeny pohyblivými obrázky s výhledy na panoramata české krajiny, zříceniny, hrady a zámky, řeku Vltavu, hlavní město Prahu a podobné věci. Symfonická složka byla precizní a ta metalová tomu všemu vlastně ani moc nevadila. Rušivé byly sice trochu bicí, které působily moc nahlas a byly pojaté ve více strhujících tempech, než by se mohlo hodit. Na vystoupení jsem slyšel spíše chválu, i když nějaká kritika se také našla, já osobně zůstávám spíše bez názoru, protože instrumentální hudba jde většinou úplně mimo mne. Jsem však rád, že coby reprezentace pořadatelské země, na podobně prestižní a mezinárodní akci, vystoupení vůbec proběhlo.

Angličané ARCHITECTS jsou už pár let velkou kapelou formátu BRING ME THE HORIZON a jejich moderní show mne ve výsledku opravdu bavila. Jestliže se mají mladí lidé, teenageři a nanejvýš dvacátníci, nějakým způsobem dostat k tvrdé hudbě, asi je nejpravděpodobnější, že to se tak stane skrze hudbu kapel, jako jsou právě ARCHITECTS. Kapela sice využívá spousty efektů, podkresů, ale více méně ctí zvukovou perfekci a jejich koncert působí moderně a nabušeně a jde ve všech směrech o velkolepou show, která má nejvyšší parametry aktuálního rockového mainstreamu. Své taky dělá, že kapelu táhne opravdu výtečný frontman, který není jen skvělým zpěvákem, ale i zdatným performerem, který dokáže dostat do varu opravdu velkou spoustu lidí. Přeji jim úspěch. 

Slovinské LAIBACH bych si doma asi nepustil, ale na Brutale jsem je viděl v koncertním provedení již podruhé a znovu mne dokonale přikovali. Strhující, strojově přesná, svým vyzněním chladně odlidštěná a přesto velkolepá jízda využívající obdobný efekt spojení muziky s pohyblivými obrázky, jako je tomu třeba v případě PINK FLOYD. Fascinuje mne, jak se jejich strojová a neživotná hudba mimořádně vkusně a účelně doplňuje s vizuálem, ať už s obrázky na plátně, tak postoji, gesty a stylovými oděvy samotných hudebníků. LAIBACH jsou mistry v práci se symboly a účinek jejich show je maximalistický. Opětovně fascinovala doprovodná zpěvačka Marina Martensson, sošně stojící vzadu uprostřed scény s vypnutým hrudníkem a účesovým modelem Saskia, tohle byla pýcha a dominance prvního řádu - a tak se mi při odchodu honí hlavou jediné - „To byla ale ženská!“ Milan Fras byl znovu až podezřele vyklidněný a jeho bezemotivnost výtečně souzněla s instrumentální složkou skladeb. Výtečný zážitek.

17.08.2024	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz