BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 7.-10.srpna 2019 - den druhý

Jak už jsem v prvním dílu utrousil, letos jsem se často nacházel v kině. Nejlepší položkou se pro mne stal korejský  thriller Hwanghae (Žluté moře). Film měl pouze anglické titulky, přišel jsem na něj vyloženě náhodně a zhruba až po třičtvrtěhodině děje a přesto mě dokonale vtáhnul a uzemnil. Ještě další hodinu a půl jsem totiž sledoval únik nějakého korejského týpka z opravdu velkého průseru, neboť po něm šla, vlivem ať už smolných nebo přímo děsivých okolností, jak tamní policie, tak především dva brutální mafiánské gangy. Prostě týpek se dostal do takové šlamastiky, že najednou hodně, ale opravdu hodně moc neřádů mělo zájem na jeho smrti, a tak honička střídala honičku, rvačka rvačku a mrtvol utěšeně přibývalo. Film odehrávající se v korejské autonomní oblasti na východě Číny byl plný hektolitrů krve, ale posloužil i jako vhled do toho, co všechno je snad v těchto zeměpisných šířkách možné. Zbraněmi zde byli především nože, což dodávalo mnoha naturalistickým scénám na ještě větším důraze. Vlastně jsem si uvědomil, jak dlouho jsem neviděl podobně zajímavý akčňák v rámci západní kinematografie. Pro Evropana mnoho dialogů působilo bizarně, to ovšem také nebylo na škodu výsledného dojmu. Jakkoliv bych tento film stěží nazval humorným, otřásalo se festivalové kino opravdu hlomozným smíchem rozličných příznivců metalu.:-) Jak je to možné? To je spíše otázka pro nějakého vědce zkoumajícího psycho-sociální jevy. Tedy k hudbě druhého festivalového dne.

Arizonští SACRED REICH vydávají na konci srpna své comebackové album „The Awakening“. Netrpělivě očekávaná pátá řadová deska je prvním studiovým materiálem od roku 1996 a soudě dle několika živě prezentovaných skladeb – titulní „The Awakening“ nebo „Manifest Of Reality“ - se máme opravdu na co těšit. S bubeníkem Davem McClainem, který dal před rokem vale MACHINE HEAD a po dvaadvaceti letech se vrátil do sestavy, působili thrashový matadoři hodně osvěžujícím dojmem. Ústřední dvojice, kterou představují zpívající baskytarista Phil Rind a sólový kytarista Wiley Arnett, působila velmi uvolněným a pozitivním dojmem, asi jako když dlouhodobě nečiní muzikanti cítí opět radost ze společného hraní a tvoření, a tak průřez ze stěžejních pecek staré etapy, jakými byly třeba songy „Death Squad“, „Who´s The Blame“, „Independent“ nebo netrpělivě očekávaná a až v závěru uvedená „The American Way“ - působil skvělým dojmem. Moc moc sympatický set.

Hardcore příliš nerozumím a ve svém posluchačském životě jej nepreferuji, a tak vyčkávám až se testosteronem napumpovaná divnopaní z WALLS OF JERICHO vyřve z mnoha nepravostí světa a chystám se pozvolna na METAL CHURCH. Jenže, jakkoliv se kytarista Kurdt Vanderhoof sebevíc snaží jméno své kapely udržet v dění, opravdu nemám z těchto pánů pocit, že jim neujel vlak. Ujel, a už hezky dávno, což ze studiových desek zas až tak poznat není, ale naživo a zvlášť zde, mezi mnohem tvrdší a modernější konkurencí mladších borců, to řve doslova do všech stran. Navrátilcovi u mikrofonu Mike Howemu sice nechybí nadšení a v průběhu vystoupení srandovně poskakuje po pódiu a to aniž by ztratil jeho vokál na typickém zabarvení a pevnosti, ale zvuk kapely působí oproti ostatním účastníkům festu vlastně dost vyčichle, zastarale a mdle, jako by se kapela doznala k energetickému deficitu. Vše ještě umocňuje vizáž bubeníka/krajánka Steta Howlanda, který si v šedesáti letech neváhá na koncert svých současných zaměstnavatelů obtáhnout černou tužkou oční linky, úzké fousky a zřejmě i to cosi, co kdysi bylo hřívou tmavých vlasů. Nevím, možná kapela udělala chybu, když z prověřených klasických fláků osmdesátých let zahrála pouhé tři – konkrétně „Beyond The Dark“, „Start The Fire“ a „Badlands“ – a jinak se věnovala post-comebackovým songům horší kvality, možná tu vůbec hrát neměla, protože jejich místo vidím spíše u akcí typu Metalfest nebo Masters of Rock.

Z gelsenkirchenských thrash matadorů SODOM, kteří dnes poprvé v historii působí ve čtyřčlenné sestavě, je cítit spousta elánu a dobré nálady, což z počátku trochu brzdilo utopené nazvučení kytary Franka Blackfirea, nicméně během prvních dvou až tří skladeb se vše dostalo do obrátek a nakonec zde Němci předvádějí velmi povedený výstup vystihující podstatu jejich dávné tvorby, která zde však, na rozdíl od METAL CHURCH, nepůsobí směšně a nepatřičně, a to i když set převážně stojí na klasikách ze zlaté éry thrashe osmdesátých let. Začátek je, jak jsem již napsal, trochu rozpačitý, ale nakonec když vzduchem lítají takové vypalovačky jako „The Crippler“, „The Saw Is The Law“, „Outbreak Of Evil“, „Blasphemer“, „Agent Orange“, „Tired And Red“ nebo „Bombenhagel“, dočkáme se od Toma Angelrippera a jeho kumpánů povedené veselice, během které si se slzami v očích letití fanoušci padají do obětí.

Sicky: SODOM neměli zvukově moc zvládnutý nástup. V první skladbě jim hráli ven z aparátu pouze bicí a zpěv. Kytary + basa byly na začátku úplně stažené, což pokládám na takto velké akci za docela veliký kopanec. Zhruba při třetím kusu se zvuk zlepšil, celkově to však bylo stále špatné. Hudebně i vizuálně působili Němci dost primitivně až se dá říct buransky. Rozumím tomu, že v roce 86 – 89 tohle bylo zajímavé, ale dnes? Nechápu, že může takto humpolácký thrash ještě někoho zajímat. Nebo to vlastně chápu, ale je mi z toho pak smutno.

SICK OF IT ALL – Byť se jednalo o energický, angažovaný set a formálně bylo všechno v pořádku, výskoky, energie, hecování i kotel probíhali jako vždy, tak mě rtuťovití newyorkčané tentokrát úplně nedostali. Kytara mohla být trochu víc vytažená a možná by i pomohlo celkově otočit volume více doprava, každopádně ten večer mi přišel jindy svižný a nakopnutý hardcore ne moc průrazný. No, není každý den posvícení.

V rámci koncertu TESTAMENT jsme dostali největší možnou kvalitu v metalové muzice. Slovutné muzikantské persony, natlakovaný set a naprosto bezchybný zvuk, rovněž výběr skladeb se ukázal poměrně netradiční a zajímavý. Když totiž pominu skladby z post-comebackové éry jako „The Formation Of Damnation“ nebo „More Than Meets The Eye“ a kostru setu stojící na skladbách z alba „The New Order“ jako „Into The Pit“, „The New Order“, „The Preacher“ nebo „Disciples Of The Watch“, pětičlenná kapela se docela klonila k tvorbě devadesátých let, neboť zahrála titulku z alba „Low“ a dvě položky z vzývané desky „The Gathering“, konkrétně „D.N.R.“ a „Eyes Of Wrath“. Na závěr se prostorem mihla klasika „Over The Wall“ z debutu „The Legacy“. Dostali jsme tudíž nejen prvotřídní thrashmetalový uragán, ale i skvělé muzikantské výkony takových es jako je kytarista Alex Skolnick, bubeník Gene Hoglan nebo basák Steve DiGiorgio. Navíc se ve skvělé formě nacházel i hlavní riffmistr Eric Peterson a obrovitý indián u mikrofonu Chuck Billy, pro mne bezkonkurenčně nejlepší vystoupení celého festu.

Sicky: TESTAMENT mě celkem bavili. Thrash metalový veteráni měli proti předchozím vystupujícím velmi solidní zvuk a i hudebně byli zajímavější. Nejsem sice úplně jejich fanoušek, ale přesto musím uznat, že se jednalo v živém provedení o kvalitu, kde se potkávali instrumentální chuťovky, s energií a skvěle pasujícím zpěvem. Navíc způsob, jak Chuck Billy hraje na svůj držák na mikrofon „air guitar“ dokonce i s trsátkem (!), je opravdu cool.  

DAUGHTERS byli jednoduše super! Čekal jsem šílený set plný agresivního noise/ math chaosu, namísto toho šlo však o zvukově i hráčsky velmi vymazlené vystoupení, které bylo sice extravagantní, ale zároveň hudebně kvalitní. Muzika to byla vpravdě alternativně-šílená, ne ovšem chaotická, zvuk naplno ale pořád byl čitelný, muzikanti nažhavení ale přitom soustředění na svůj výkon a hlavně vpředu stál frontman s velkým F! Takto angažovaného a do svého poselství ponořeného zpěváka jsem dlouho neviděl. Zkrátka bylo vidět, že do toho kapela dává vše a výsledek pak opravdu stojí za to. Tady jsem dostal mnohem víc, než jsem čekal.

MESHUGGAH – Zvuk jako řemen, vizuál parádní, hráčské výkony jako vždy profesorské, ale přesto mě to nějak nechávalo chladným. Bylo to strojově přesné, tvrdé, neosobní, což je u Meshu asi v pořádku, mě to však tentokrát trochu uspávalo. Možná svoji roli ale hraje i to, že jsem je viděl nedávno v klubu, kde je to vždy lepší. Anebo je možná čas si přiznat, že se kapela moc nevyvíjí a jejich monotónní mimo rytmické sekačky začínají být už pomalu out.  

Mé oblíbence z dob socialistické školní docházky ANTHRAX vidím v posledních deseti letech již asi po desáté, holt co je ti v mládí odpíráno a čeho se nedostává, toho se pak na stará kolena přežíráš. Mohu potvrdit, že newyorská parta svůj set-list v poslední době prakticky vůbec  neobměňuje. Jedinou novinkou posledních dvou turné je zařazení skladby „Now It´s Dark“, která však není velkou výhrou, neboť má sedm minut a patří k tomu nejnudnějšímu z alba „State Of Euphoria“, jinak jedné z komerčně nejúspěšnějších desek ANTHRAX. Jede se prakticky podle zavedeného mustru a to ve velmi dobrém, profesionálním rozpoložení a s nasazením a dravým zvukem. Nechybí tak zásadní vypalovačky jako „Caught In a Mosh“, „Madhouse“, „Got the Time“ nebo „Antisocial“, na závěr pak ještě jediná novější položka v podobě „In The End“, opětovně věnovaná zpěváku Ronnie Jamesi Diovi, a pak také povinná „Indians“. Asi nejvýraznější změnou oproti předchozím turné je účast bubeníka Charlieho Benanta, za kterého stran zdravotních komplikací dlouho zaskakoval John Dette. Snad Charliemu fyzická připravenost a zdraví vydrží. ANTHRAX jinak předvedli svůj tradiční, nabušený set, který se však drží pouze klasik z osmdesátých let. Scott Ian má zkrátka v tomhle ohledu v mnoha věcech jasno a neriskuje.

Sicky: ANTHRAX jsem viděl nedávno ve Sportovní hale (viz. report SLAYER), kde mě to nebavilo. Tentokrát se mi ale zdáli o fous lepší. Playlist byl víceméně stejný, byl ale lepší zvuk a tak nějak si mě tentokrát thrasheři z NY dokázali více získat. I tak mi ale přišlo, že na to být headliner večera kapela už prostě nemá.

CAR BOMB – Američané byli jedna ze dvou kapel, kvůli kterým jsem výpravu na BA podnikal, takže očekávání byla veliká. Možná až moc veliká a v tom byla trochu potíž. Každopádně zvuk byl v pořádku, bicí a kytary hráli jak z desky a když kapela jela svoje tvrdé mimorytmické sekačky, bylo to super, lepší než před chvílí u MESHUGGAH. Když ale ubrali tlak a frontman pokoušel čistý vokál, nebylo to úplně ono. Kapela by dle mého udělala lépe, kdyby zvolila pouze tvrdý a úderný set. Takto místy působili mathcore borci, že jim jde až příliš o umění, a to není to, co bych si od nich žádal.

DEICIDE – Fuckoff! Těšil jsem se, že po pětadvaceti letech opět uvidím démona Bentona na živo a ono prd. Velké zklamání.

DISCHARGE – Pravověrný HC punk v podání dědků. No dědci byli vlastně jen tři, bubeník a zpěvák byli o generaci mladší, což trochu kazilo vizuální dojem. Ten zvukový ale nikoliv. Opět parádní plný zvuk (letos se ve stanu opravdu dařil) a jízda jako blázen. Jednoduché, přímočaré vály, nepolevující tempo, nakopávací energie, prostě punk s velkým P. I přes pokročilou hodinu bylo ve stanu plno a nikdo nezíval ani neodešel. Naopak, i poté co kapela dohrála, všichni stáli s úsměvem na tváři a tleskali. Pro mě popůlnoční překvapení a velká paráda na závěr.  

16.08.2019	Diskuse (44)	Stray janpibal@crazydiamond.cz