BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 7.-10.srpna 2019 - den první

Vlastně v rámci celé poslední dekády zažívá tento festival, jinak zasazený do vojenské pevnosti Josefov ve východních Čechách, postupný růst a rozmach. Můžu potvrdit, že mezi některými posledními ročníky byly ty kvalitativní schůdky menší (třeba bych určitě neřekl, že ročník 2014 byl lepší než 2013), jindy naopak výraznější. Rok 2019 nabídl jeden z největších schodů vzhůru a to v mnoha ohledech hodnotitelského spektra, byť se to také neobešlo bez několika s celou tou evolucí akce souvisejících negativ. O těch však až za chvíli. 

Je sympatické, že se pořadatel snaží na místo dostat co nejatraktivnější a nejširší soupisku interpretů, po mnoho let jsou upřednostňována tak trochu větší a střední jména světové extrémní scény před interprety gigantickými, globálně největšími a logicky mnohem dražšími. Tahle cesta se mě totiž líbí mnohem více, protože se radši podívám např. na pětici VOIVOD, PRONG, SOILWORK, HYPOCRISY a SACRED REICH, než abych čelil něco přes hodinu pódiové zlobě amerických SLIPKNOT. S navyšujícím se počtem zajímavých interpretů roste i publikum. Paradoxně v rámci něho však ubývá tuzemských návštěvníků (každej si rozmyslí, jestli jet na čím dál větší a dražší akci už po patnácté...výměna generací a nebo zmíněný příliv cizinců je pro přežití na stejném levelu nutný a nevyhnutelný), ale i Poláků a lidí ze Slovenska, jsou nahrazeni pestřejší paletou dorazivších ze západu Evropy, ale i z dalekých kontinentů (Jižní Amerika, Asie). Akce se stává celosvětovou událostí a mám pocit, že je i díky místu konání považována za večírek pro fajnšmekry. .-) Tedy mohla by být. Brutal Assault se dnes již nesoustředí jen na hudební vystoupení, ale nabízí i širší nabídku využití volného času, kromě občerstvení (o žrádle se zde bavit asi nebudeme, co?) a všemožných stánků s čímkoliv z metalového harampádí, je zde již pár let kino, chill zóna, ale i galerie, konají se zde tématické besedy s povolanými a dokonce dochází na nejrůznější srandičky v podobě strašidelného domu nebo koutku s post-apokalypticky nastylizovanými lidmi a stroji. Kino si třeba rozebereme v některém z dalších dílů, neboť jsem tam letos strávil trochu více času než jindy a viděl tři filmy, z nichž alespoň o jednom bych rád letmo povyprávěl. 

Nyní k negativům festu, které jdou ruku v ruce s pozitivy. Jde o první ze čtyř dílů mého reportu, takže to shrnu hned zkraje. V areálu je už narváno tak akorát, být tam o tisíc nebo dva více lidí, pohyb zde by se už začal ukazovat přímo nesnesitelným, tohle byl naprosto hraniční stav, jakkoliv oceňuji další vychytávky v podobě VIP tribunek nad zvukaři (jednou jsem se tam nějakým způsobem na čtvrt hodiny ocitl a ten zvuk..., co vám mám povídat, ... epesní /CULT OF LUNA/ nemohl jsem se ho nabažit a nechtělo se mi dolu, valilo se to na mě neskutečně). Za negativum tedy považuji nacpaný areál a zahlučený téměř jakýkoliv jeho kout (mimo hospy u pódií, Bastionu X), protože i v Octagonu cosi neustále řvalo a na dříve prostorné zadní louce určené k relaxaci se letos zahlučil vzduk jakýmsi amatérským mini-pódiíčkem, kde se celý den na střídačku snažili nějací nýmandi vyblít včerejší večeři. Bylo to hrozné! Víte co to musí být pro všechny ty stánkaře okolo? Když tedy pominu zájem návštěvníka alespoň někde někam se schovat mimo hluk. Zkrátka druhé velké negativum - nedostatek klidových zón. Osobně jsem volil pro vyklidnění kino (mnohdy plné psychopatů reagujících smíchem na to když nějaký korejský mafián rozsekával ve filmu sekáčkem haldu na zemi ležících, krátce před tím však nažehlených bojovníků v kvádrech a komunikoval s kýmsi bez zvýšeného tepu mobilem). Chill zónu s gauči a hukotem vesmírného korábu bych také vítal větší, klidně o velikosti hokejové haly :-), neboť letos bylo všechno zaplněno a nebyla šance se kamkoliv svalit. Takže si to shrňme - až na zaplněnější prostor areálu a nedostatek klidových zón se mě akce zdála zas o značný kus vyspělejší, jasně že logicky i dražší, a pocitově více určená pro zahraniční návštěvníky. Ale to je zřejmý úmysl pořadatelů dotáhnout akci na mezinárodním poli nejdál co to jen jde, jestli se nemýlím? Nemyslím si, že je to špatně a chápu to. Nyní tedy k účinkujícím.

První kapelou, která mne letos zajímala a zároveň poprvé v historii příliš nepřesvědčila, se stali kanadští VOIVOD.  Bohužel však šlo v jejich podání o rutinní set, který mne nedokázal vtáhnout. Skladby pocházely daleko spíše z novější kapitoly jejich diskografie, než aby brousily do dávnější momentů historie. Vše působilo uspěchaně, nervózně, jakkoliv se Snake snažil bavit a třepal sebou, jako kdyby ho zasáhl elektrický proud. S největším zastoupením poslední řadovky „The Wake“ se zdálo, že Away a spol. nemají velkou potřebu se kamsi vracet nebo dokonce vzpomínat. Koncert VOIVOD určitě nepřinesl stejně pozoruhodnosti co těch šest předchozích vystoupení, které jsem měl od nich možnost vidět. Velkému originálu letos prostě scházel potřebný tlak, zvuk rovněž nebyl z nejpřesvědčivějších, což se hned odrazilo na atmosféře před pódiem, kdy se spíše sledovalo a poslouchalo, než aby se strhla mela.

Ukrajinští JINJER jsou kometou posledních let, nicméně co jim do karet hraje stran aktivního managementu, častého koncertování a zde vybroušené zvukové stránky, to jim trochu schází v otázkách osobitosti, vlastních nápadů a celkové zajímavosti jejich skladeb. Jakkoliv měli JINJER skvělý robustní zvuk, který v sobě křížil škatulky groove metal, metalcore a death metal, nemůžu říct, že bych se z jejich hudby posadil na zadek. Zpěvačka se mě jevila velmi zajímavá, ale dokázal bych si jí představit v rámci hudebně úžasnějšího projektu. Jen hlučit a nepodceňovat vizuální složku metalové show prostě nestačí. Následná polská formace BATUSHKA mě i se svými vnitrostranickými problémy nezajímala a šel jsem radši na pivo.

SOILWORK určitě nezklamali, ale ani nemohu říct, že by šlo o můj favorizovaný koncert na tomhle festu, zkrátka obstojně provedený průřez aktuální deskou a několika stěžejními hity minulosti. Björn Strid je stále výjimečným frontmanem, na kterém hudba této kapely stojí a padá. Následují legendy orchestrálního metalu THERION. Tihle kýčáci se zde mohli líbit snad jen lidem, kteří měli někdy v minulosti k jejich hudbě vztah, což já samosebou nebyl. I tak jsem zůstal na tři první skladby a ujistil se, že tahle kapela prostě nikdy nebude pro mne. I přes dobrý zvuk byl tohle prostě Ein Kessel Buntes kabaret složený ze samých nesourodých, divně oblečených muzikantů, operně kvílejících zpěvulí a samých nemožných kantilén. Set, skládající se údajně ze skladeb alba „Theli“, však v pevnosti u ostatních rozhodně zabodoval. Nikdy více!

Retrospektivu předvedli ve stanu na Obscure Stage i američtí PRONG, kteří si udělali čas na připomenutí 25.výročí vydání jejich komerčně nejúspěšnější nahrávky „Cleansing“. Trojici hudebníků v čele s Tommy Victorem to obstojně šlapalo, ale úplné nadšení se nedostavilo. Škoda, snad příště. Značně nahypovaní Australané PARKWAY DRIVE sice předvedli obstojnou ohnivou show, kde plameny vystřelovaly do výšky věže josefovského kostela na náměstí a musely být vidět snad z Hradce Králové, ale stran muziky platí za jednu z nejpřeceňovanějších kapel dneška, navíc v čele s chlapíkem, kterého jsem si osobně zařadil jako totálního samožera a pózera. Jejich metalcore prakticky nevyčnívá a tvoří jen jakousi nedůležitou kulisu k pohledu na marketingově vyhnané postavy hudebníků vykazující se tupými gesty a přehrávanými pohyby.

Opakem PARKWAY DRIVE se stali seveřané CULT OF LUNA. Pokud pominu monotónní uřvaný vokální projev jejich vokalisty, nespatřil jsem na jejich nabušeném setu plném chmurné atmosféry a osudovosti slabšího prvku. Neuvěřitelně sugestivní zážitek značily ony dunící zvukové plochy, kde souhra rytmiky, čtyř kytar a kláves utvářela cosi schopné prolomit skálu. Sedmero muzikantů esteticky rozestavených po pódiu sice šetřilo pohybem, ale v kombinaci s decentním nasvícením scény, hromadou kouře a sugestivní atmosférou zmaru, to vše mělo opravdové a velmi uhrančivé kouzlo. Bravo!

Až dlouho po půlnoci umístění HYPOCRISY působili ne zrovna dominantním způsobem, ono hrát tak pozdě také není zrovna pro hudebníky povznášející. Nakonec asi ne úplně špatný, ale ničím překvapivý set prostě jen připomenul, že švédská melody-deathová hydra stále ještě neodchází na odpočinek, i když si myslím, že jejich skladby s visačkou - na jedno kopyto - už asi nebudou schopné rozšířit jejich fanouškovskou základnu. Sice standard, ale i zlaté časy v nenávratnu. Další várka za den, dva.

15.08.2019	Diskuse (20)	Stray janpibal@crazydiamond.cz