BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 6.- 9.srpna 2014 - den první

Čtvrtek spolu se závěrečnou sobotou platil za vyvrcholení celého letošního ročníku festivalu Brutal Assault a nejen díky tomu, že jsme se právě hned čtvrteční večer dočkali vystoupení headlinerů z nejlepším – amerických thrashových legend SLAYER. Hodně nabušený program bylo tedy nutné podchytit už od časných hodin a jak jsem si předsevzal, tak jsem také splnil. Před jedenáctou tedy nedočkavě stepuji u jedné z hlavních scén, kde se zrovna chystá vystoupení dalších amerických thrasherů a sice žánrové (stále ještě) omladiny z HAVOK, která před solidně zaplněným prostorem záhy rozjíždí svoje pověstné rubanice. Určitě se jednalo o velmi dobrý, svižný a patřičně natlakovaný set, který takhle před obědem s naprostou samozřejmostí podnítil nějakou stovku nadšených jedinců k bujarému veselí uvnitř obřího circle pitu. HAVOK měli totiž návštěvnost stejně velkou jako většina kapel vystupujících ten den o nějakých sedm hodin později a patřičně si vše užívali. Škoda jen, že jejich thrash metal mne stále přijde jako vcelku monotónní záležitost nesrovnatelná s osmdesátkovou klasikou.

O poznání tvrdší, neukázněnější, ovšem i méně poslouchatelné bylo vystoupení amerických metalcoreových extrémistů z RINGWORM. Bylo dokonce tak dravé, že mne přinutilo k brzkému odchodu na polední menu do kilometr vzdálené Restaurace U kulatý báby. Zde se ukázalo, jak hlavní a důležité je nepostrádat nápad, jakkoliv se ta věta dá užít na vystoupení RINGWORM, kteří na můj vkus přes příliš tlačili na pilu, tak na mojí následnou reakci s odchodem do restaurace. Prostě další monotónní metalcore rubačka, v průběhu které již od druhé skladby posluchač ví, že nic zajímavějšího prostě nepřijde. Naopak jsem si při jejich skladbách vybavil vzpomínku na jednu absolutně neposlouchatelnou českou kapelu devadesátých let, která byla festivalovými pořadateli často dosazována hned na úvod, aby všechny spáče ve stanech svým šíleným kraválem probudila z letargie – BORON.

Do areálu se vracím až v průběhu vystoupení japonských stoner metalistů CHURCH OF MISERY, což je kapela zhruba třetí kategorie, jejíž nudný, plazivý projev bych si se zhuleneckým rock´n´rollem troufl nazvat jen stěží. Spíš se jednalo o nějaký doom/ sludge jak jej známe od současných kapel americké provenience. Jenže vyzáblým Asiatům opět chyběly nápady a nějaká podstatná jiskra, která by dokázala k jejich tvorbě přitáhnout alespoň část posluchačstva, takže poměrně prázdný plac působí dojmem spíše čekajících než pozorně naslouchajících jedinců.

Asi nejznámější britská thrashmetalová kapela ONSLAUGHT se dnes dostává po svém comebacku poměrně do kursu. V osmdesátých letech se jim mezi špičku prosadit nepodařilo a zabalili to ještě předtím než převzal taktovku extrémnější death metal, ale dnes už jsou znovu v plné polní a bojují o své místo na scéně. Jejich koncert byl zhruba srovnatelně dobrý jako ten od Američanů HAVOK, takže znovu nefalšovaný thrash metal, u kterého si žánrový příznivci zadováděli, ale že by se jednalo o nějaký výrazný zážitek, to opravdu znovu říci nemohu. Každopádně jsem rád, že kapela nadále funguje a působí sympatickým a velmi kompaktním dojmem. Jejich poslední album se vyvedlo, takže zřejmě není důvodu se o jejich existenci strachovat.

Po vcelku osvěžujících melody hardcoristech IGNITE, na které jsem se vydržel koukat celou třičtvrtěhodinu a naprosto úděsných, umolousaných a těžkých CROWBAR, kteří mne stáli deset až patnáct minut, přišel čas na jeden z vrcholů celého festivalu - legendární floridské smrtonoše z OBITUARY. Jejich koncert nakonec opravdu považuji za jeden ze tří nejlepších v průběhu celé čtyřdenní akce. Ten den si zkrátka v případě Tardyovců sedlo úplně všechno. Ne nadarmo mi v průběhu jejich vystoupení vyvstávaly vzpomínky na bájný koncert z června 1992 v pražské Sportovní hale na Výstavišti, kde tenkrát hráli spolu s NAPALM DEATH před desetitisícovým davem, na koncert, který byl mým vůbec prvním od nějaké zahraniční kapely. Osobně jsem OBITUARY viděl pouze na těchto dvou akcích, které od sebe dělí neuvěřitelných dvaadvacet let a obě dvě performace byly jednoduše fantastické. Neskutečně dobrý zvuk, skvělá souhra nové sestavy, kde dnes tradiční trojici John Tardy, Donald Tardy a Trevor Peres doplňuje zkušený Terry Butler na baskytaru a skvěle sólující Kenny Andrews na kytaru, set složený zejména ze skladeb z prvních tří řadovek a také absolutně uvolněná atmosféra, při které kapela nabíjela fanoušky a naopak fanoušci vše kapele vraceli, tohle všechno bylo cítit z jejich vystoupení. Zazněla i skladba z právě připravované desky, která doplnila zmíněnou klasiku jakou zde představovaly songy „Infected“, „Chopped In Half“, „Slowly We Rot“, „Back To One“ nebo „Rotting Ways“. Nemluvě o tom, že John Tardy se dle mého stal ten večer jasným adeptem na nejlepšího zpěváka a frontmana celého festu.

Velmi dobří byli i démoni sludge – RED FANG. Znovu velmi kompaktní sada, jenž svým vyzněním dávala vzpomenout na ranější éru jiné slavné čtyřčlenné party z podobného stylového ranku  a sice na MASTODON z období jejich alba „Leviathan“. Vystoupení Američanů nepostrádalo ostrost a gradaci, takže, jestliže jsem k pódiu přišel pouze s tím, že obhlídnu tři skladby a zase půjdu, vydržel jsem tentokrát až do konce. RED FANG považuji za jeden z vůbec nejsvětlejších momentů celého festivalu. Oceňoval jsem zejména cit pro rock´n´rollový prvek, který jinak na podobné akci většině zúčastněných úplně schází, a také fakt, že jejich songy si nehrají na žádné velké umění a poutají pozornost něčím zcela jiným – naprosto vysekaná, metalicky přímočará palba postavená na energii, hutných riffech a obhroublé melodice.

Jestli bych měl zmínit z těch největších jmen jedinou kapelu, jejíž hudba mne absolutně nic neříká, jsou to SUFFOCATION. Ještě před vystoupením jsem na ně slyšel jen samou chválu – technicky brilantní, vycizelovaný a propracovaný death metal, naživo bez chybičky a podobně, takže si to nakráčím před pódium a ono to tam všechno možná je, jenže na mne to v konečném výsledku vůbec nezabírá, protože uprostřed pódia pobíhá v tílku a nemožných světlemodrých komínových džínách nějaká pětačtyřicetiletá připlešlá lopata s vizáží Ala Bundy a ještě se vykazuje oním typem deathmetalového vokálu, u kterého snad dotyčný ani neotevírá pusu. Prostě všechno špatně. O jakém kouzle to tedy všichni mluví? Vždyť tohle bylo (pro nějaké zapřísáhlé fandění) od základu všechno úplně na hovno.

Mladíkům z BRING ME THE HORIZON se dostalo od začátku takřka fanatického přijetí jejich fanoušky a mne si postupem doby na svou stranu získali rovněž. Je však jasné, že po okolí scény chodila spousta „orthodox“ haterů a nepřejícníků, kterým bylo využívání různých samplů a smyček ve zvuku této nové komety (komety?), stejně jako její úspěch, absolutně proti srsti. Osobně jsem si set těchto Britů užil, protože na rozdíl od jiných velkých jmen působili alespoň trochu netradičním a svojským dojmem a v záplavě všech monotónních rubanic tedy i jako pramen čisté vody. Zkrátka tahle kapela se nachází dnes dle mého naprosto zaslouženě tam kde zrovna je, tedy na vrcholu. Nešlo jen o striktní přehrávání nějakých největších hitovek, ale celý koncert měl povedenou dramaturgii a atmosféru - pasáže některých skladeb byly občas vyplňovány ponurými klávesovými intermezzy. Celkově hodně osvěžující performace.

Thrashmetaloví titáni SLAYER vystoupili konečně na Brutal Assaultu ve východočeské vojenské pevnosti Josefov - zjevně splněný sen mnohých. Na festivalu získávajícím si stále význačnější jméno po celé Evropě nikdy nevystupovala větší kapela. To tvrdím i po vystoupení britských MOTÖRHEAD, ke kterému zde došlo před třemi lety. SLAYER již v sestavě s Gary Holtem a Paulem Bostaphem předvedli reprezentativní průřez, který byl zatížený zejména na starodávnou klasiku z prvních pěti řadovek. Vše zahájila „Hell Awaits“, aby se celý program (přes skladby jako „Antichrist“, „Born Of Fire“, „Mandatory Suicide“, „Postmortem“ a „War Ensemble“) dostal do pořádných obrátek. Vyvrcholením byl pak závěr, kdy došlo na nepřetržitou řadu největších pecek – „Seasons In the Abyss“, „Raining Blood“, „Black Magic“ a v přídavku uvedené „South Of Heaven“ a „Angel Of Death“. Viděl jsem je již pošesté a musím potvrdit, že SLAYER zkrátka nemůžou odehrát špatný koncert. I ten letošní měl své obrovské kouzlo a neuvěřitelné nasazení. Je pravdou, že Kerry King byl v sólech zvukově o něco upřednostňován před Gary Holtem, ale nešlo o nic nápadného, nad čím bych měl zájem se pozastavovat a řešit to. Tom Araya sice hází hlavou již nějaký ten rok zpátky o poznání méně než v dobách, kdy překračoval třicítku, ale s šedivým dvaceticentimetrovým plnovousem vypadal ten večer jako ctihodný muž, zvlášť ve chvílích, kdy mezi skladbami komunikoval s publikem a usmíval se do davu. Dle mého SLAYER ten večer zahráli znovu skvěle a protože si po jejich koncertě jen stěží šlo představit větší zážitek, neměl jsem již naprosto žádný zájem sledovat tou dobou jiné kapely. CHILDREN OF BODOM jsem sice letmo obhlédl (pět minut při přesunu kolem scény), ale pozastavit se nad něčím podobným, když je těsně po koncertě SLAYER? Nezlobte se, ale něco podobného (nepřichází vůbec do úvahy :-) ) po mě opravdu nechtějte. Zkrátka na něco dalšího už nebyla ten večer nálada.

Highlighty dne: SLAYER, OBITUARY, RED FANG.

12.08.2014	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz