BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 9.- 12.srpna 2017 - den třetí

Můj páteční program hodně ovlivnilo špatné počasí, kdy ten den všechny miniaturní průtrže mračen pokračovaly v hodinových intervalech, takže prostě nebylo kam spěchat. Věděl jsem jen, že první kapelou, kterou chci zaručeně vidět a kterou nesmím za žádných okolností vynechat, jsou arizonští nestoři riffového thrashe SACRED REICH. Z mého pohledu šlo tak o úplně nejslabší den festu, kdy bylo k vidění sice několik obstojných setů, ale favorité celkově příliš nedominovali, takže vlastně onu výše zmíněnou americkou čtveřici osobně považuji za nejlepší vystoupení dne, čemuž dopomohla i největší lapálie s počasím.

Je krátce před pátou večerní. Přicházím před Jägermeister stage přesně ve chvíli, kdy se vše chystá na vystoupení SACRED REICH, za krátko tedy čtveřice bezproblémově nabíhá na pódium a zahajuje své vystoupení. Jenže už v průběhu první skladby je možné vidět obrovská, nízko položená mračna, která nalítávají podporována sílícím větrem přímo nad josefovský areál, takže kapela hned po první skladbě přerušuje vystoupení a to zrovna ve chvíli, kdy na vteřinu přesně začíná nejsilnější průtrž mračen pátečního večera. „August in Europe“ akorát slyším povzdechnout si jakéhosi Američana zdrhajícího s vytřeštěnýma očima se rychle někam schovat. Lidi v pláštěnkách se tedy rozutíkávají schovat na všechny strany, doslova kam se jen dá, do hradebních kasemat, do šatlavy, pod plachty pivních stanů, kdykoliv však přiběhnu k nějakému místu už z dálky vidím, že se dovnitř nedostanu – každý vchod je ucpán desítkami snaživců, nezbývá než být za hrdinu a tak v pláštěnce a s totálně promočenýma botama stojím sám jako vykřičník u stanoviště zvukařů před pódiem a dopadají na mne hektolitry vody. Asi po čtvrthodině vše ustává a brzy i nasvědčuje tomu, že vystoupení bude pokračovat v nezkrácené podobě. Ještě další čtvrthodina na úpravu pódia, odstranění vody, kontrolu techniky a zřejmě i nahození náhradních zdrojů energie. Je skoro 17:45 a já se konečně dočkávám po osmadvaceti letech vystoupení kapely, kterou jsem velmi poslouchal v roce 1990.

Slyšet ústřední riff z „The American Way“ a klidně zemřít, tak by se dalo vystihnout mé rozpoložení ve chvíli druhého zahájení setu SACRED REICH. Kdyby ona píseň nezazněla, byl bych hodně zklamán. Jenže se dočkávám a kromě toho i dalších lahůdek navrch. Areálem tak duní památné riffoidní výplachy ze zlaté éry, ať už se jmenují „Surf Nicaragua“, „Independent“, „Crimes Against Humanity“, „Death Squad“ nebo „Who´s The Blame“. Spokojený pohodář Phil Rind je důkazem toho, kterak není třeba se stresovat a s úsměvem si i přerušovaný koncert (kvůli kterému na Starý kontinent přicestoval) hodně užívá, jeho kladný vztah k životu je potvrzen i tělesnou konstitucí dokládající vstřícný přístup k vydatné americké stravě. Kapela vystoupila ve své nejznámější sestavě z časů albové aktivity, tedy s výtečným kytarovým tandemem Wiley Arnett/ Jason Rainey a se zrzavým bubeníkem Gregem Hallem. Z mého pohledu - nejlepší koncert dne.

Ještě než se odbíhám na základnu osušit, přezout a převlíct, jen tak letmo míjím deathmetalové INCANTATION a zjišťuji, že tahle hudba je na mne zkrátka moc morbidní a temná, ale příznivci žánru si asi rochňají, takže nic proti gustu, prostě old-school jak se patří. Švýcaři ELUVEITIE také nepatří zrovna mezi mé oblíbence, ačkoliv je jasné, že si kapela poslední roky hodně polepšila a těší se po celé Evropě velké oblibě. Mě však jejich rurálně naladěný melody-death s folkovými prvky absolutně míjí, dost možná je to právě tím, že ze všech nástrojů považovaných v metalové hudbě za přídavné a ozvláštňující mám zrovna keltské housličky a smyčce snad nejméně rád. Ale úspěch devítičlenný soubor v Josefově rozhodně má, o tom nelze pochybovat.

Američané TRIVIUM se jevili od začátku jako hodně energické těleso, které, se sobě vlastním sebevědomím, přijalo automaticky pozici velké kapely, i když každý normálně uvažující metalový fanoušek se musí sám sebe ptát, odkud tohle všechno pramení? Kapela míchá prvky metalcore, neo-thrashe a hejvíku se skoro až nu-metalovou zpěvností a celkově působí hodně nepůvodním dojmem. TRIVIUM mne zkrátka moc nebavili, jakkoliv tam nasazení bylo, a jejich vystoupení považuji za snůšku toho nejomšelejšího a nejzprofanovanějšího metalcoru, jaký v poslední patnáctiletce provádí nálet na hlavy mladých lidí, jen trochu projevivších zájem o metalovou hudbu. Neříkám, že to kapele nešlapalo, to všechna čest k jejich koncertnímu nasazení a energii, ale nějakých zajímavých nápadů nebo dokonce skladeb, aby člověk v jejich repertoáru lupou pohledal.

CARCASS měli nastoupil a bezkonkurenčně zvítězit, jenže nestalo se tak a v prvních skladbách hodně zápasili se zvukem. Jejich koncert určitě neměl parametry toho, který zde předvedli v roce 2013, naopak, kapela se do tempa dostávala postupně a když už v něm byla, pak vše zatavila zařazením skladeb jako „Keep On Rotting In The Free World“ z alba „Swan Song“. Jinak samozřejmě žádný velký průser se nekonal, zkrátka sice pozvolna se do tempa dostávající, avšak obstojně provedená show, ve které dominovaly skladby z nejlepších dvou desek - „Necroticism...“ a „Heartwork“, a kromě výjezdů obasovaného kapitána Jeffa Walkera do popředí a vynikající tklivé sólové kytary Billa Steera se platná ukázala i dvojice jejich mladších spoluhráčů. U CARCASS se zkrátka těším spíše na novou desku, kterou by Britové měli potvrdit status kapely, která je ještě v roce 2017 schopná se vyvíjet a předložit špičkový materiál.

Sabatoidní trip v podání undergroundově laděného tělesa ELECTRIC WIZARD považuji za natahovanou a zdlouhavou nudu, během které byla tahle zvláštní kapela schopná v rámci svých houpavých skladeb do posluchačstva hustit vždy jeden repetetivní riff po dobu deseti minut a ještě všem za svými zády promítat výjevy ze sedmdesátkových eroticky laděných hororů. Neřeknu kdybych před jejich koncertem polkl nějakou pilulku, tak bych se asi bavil, ale těch pár piv člověka zrovna neponoukalo k tomu, aby tuhle věc chápal jako děsně super, zvlášť když to celé ne a ne skončit. Ani CANDLEMASS mne před lety zrovna moc nebrali, ale těm aspoň nescházely nápady, nějaká ta melodika a podstatně vyšší muzikantská šikovnost a vybavenost.

CLAWFINGER by vyzněli podstatně lépe, kdyby jejich koncert proběhl o dvě až tři hodiny dříve, kolem jedné po půlnoci nemůže člověk čekat zázraky, ať už od kapely, nebo od publika znaveného celodenním maratónem. Určitě nešlo o nějaký průser, ale pozdvižení zpřed několika let se také nekonalo, koncert zkrátka v po-půlnočním čase docela dobře proběhl a Švédové vedení nepokojným lídrem Zakkem Tellem zkrátka odehráli ty své rap-metalové vypalovačky. Ostatně právě umisťování těch nejlepších a nejznámějších jmen až skoro na samotný závěr každého dne, to byl dle mého největší přešlap dramaturgie, nechápu proč kapely s největším počtem fanoušků hrají až po jedenácté hodině, namísto jimi dříve obvykle obsazované večerního času do jedenácté.

20.08.2017	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz