BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 9.-12.srpna 2023 (2/4)

Ve čtvrtek festival sliboval snad nejnabušenější program. Ačkoliv jsem si předsevzal, že to s časnými příchody do areálu nebudu přehánět, ten den již po poledni sedím v kobce a vychutnávám si první vyprošťovací Plzničku do skla (nebo jak dnes říkají řemeslně se tvářící hospodští Plzínku). Kobku oproti pivním základnám v obou Bastionech volím nejen z toho důvodu, že se nachází nejblíže k hlavním pódiím, ale také protože má nejvíce průzorů do venkovních prostor a vánek zde příjemně chladí, na rozdíl od uzavřených pevnostních komnat, kde vlhkost jaksi v průběhu dne narůstá. Po dvou vcelku banálních thrashových výstupech (CRISIX a EVILDEAD), které sleduji tak nějak zběžně, přijde relax u pivka dosti k duhu. Takže na zdraví a směle do dalšího dne.

Zatímco Španěláci CRISIX působí jako zábavně roztržitá a hudebně neoriginální partička hrající především na odvazovost a rychlost, pak Američané EVILDEAD pamatující zlatý věk svého stylu na mne dělají dojem o něco konzervativnější metalové hudby s veškerou požadovanou přísností. Obě kapely charakterizuje absence jakékoliv nadstavby, která by je oddělovala od armády stylově spřízněných souborů, což u mne v podstatě vždy bude důvodem, abych u nich v rámci celkového maratónu zůstal zhruba na tři až čtyři songy. Záhy tedy řeším, jak překlenout dlouhou odpolední pauzu, kdy vystupuje na hlavních scénách několik kapel, které mne moc nezajímají. Plonkovější čas tedy využívám k obchůzce areálem a těším se na večer.

Den druhý - čtvrtek 10.srpna

Okolo páté tedy začínají ty pravé hody. Portugalce MOONSPELL už jsem naživo shlédl nepočítaněkrát. Jejich letošní program však shledávám vcelku výjimečným, neboť tahle kapela, tvořená vesměs mými generačními vrstevníky, se nerozpakuje brousit i do svých experimentálnějších a syrovějších vod. Fernando Ribeiro je znovu mužem na svém místě a s jistotou pěje i moderuje vystoupení, byť slunečný den kouzlo výstupu této kapele spíše ubírá. MOONSPELL se tento handicap však daří negovat přidáním na tvrdosti a uhrančivějším pojetí, takže absence noci a svitu měsíce vlastně ani moc nevadí. V jejich programu zní vedle hitovek z alba „Extinct“ a metalových klasik z „Irreligious“ také poněkud více surových čísel z alb jako „The Butterfly Effect“ či „The Antidote“. Z mého pohledu tedy rozhodně zajímavý koncert, kde jsem si ujasnil, že tuhle partu mám zkrátka stále v oblibě.

Navrátivší se a slušně zestárlé švédské deathmetalové bestie DISMEMBER záhy válcují hlavní plac přehršlí svých bzučivých výplachů. Doba se sice posunula, ale i tak seveřanům nechybí entuziamus a energie. Kultovní status téhle smečce po právu náleží a tak dostáváme poměrně narubaný set třeskutého deathového old-schoolu, který musel mnohým udělat radost. Jsem zvědav, jestli na nové koncertní aktivity kapela někdy naváže i studiově. Obstojný výstup kapely, která před dvaatřiceti lety nejvíce zabodovala svým debutem „Like An Ever Flowing Stream“.

Newyorští lídři hardcoru devadesátých let BIOHAZARD se letos na pódia vrátili ve své klasické sestavě a rozhodně nic nepodcenili. Výsostně koncentrovaní do davu napumpovali přehršel svých klasických hymen v čele „Tales From the Hard Side“. Evan Seinfeld na sobě musel za dobu své dlouhé nepřítomnosti hodně pracovat, neboť vyšlachovaný, pokérovaný od hlavy až k patě a zbavený nějakých dvaceti kil přebytečné nadváhy se předvedl výborným výkonem a figurou, jakou by mu mohl závidět leckterý o mnoho let mladší řízek. Navíc jeho souhra s někdejšími spoluhráči působila natolik přirozeně, jakoby snad z rozjeté sestavy nikdy nevystoupil. Billy Graziadei s jistotou jejich set řídil, zatímco Danny Schuler měl v rukách onen mocný groove. Sólování Bobbyho Hambela s jeho typickými otáčivými skoky dělalo z vystoupení těchto klasiků z Brooklynu neobyčejnou záležitost. Já se tedy nesmírně bavil a potvrdil si, že na rozdíl od třeskutějších hardcore smeček, mám k BIOHAZARD prostě vřelejší přístup.

Brazilská SEPULTURA letos předvedla set, který patřil nesporně k vrcholům celé akce. Kapela se dnes opírá především o dva geniální pilíře ve svých řadách, signifikantního kytaristu Andrease Kissera, jehož nástroj je pro zvuk Brazilců tolik typický, a bubeníka Eloye Casagrandeho. Dokonalá a fyzicky namáklá hra služebně nejmladšího člena jim v současnosti pomáhá udržet se stále v popředí zájmu. Propojení skladeb z poslední řadovky „Quadra“ s klasikou devadesátých let fungovalo znamenitě a umožnilo Derricku Greenovi ukázat i trochu širší rejstříky svého hlasu. Z tohoto baskeťáka se stal vlastně výrazný frontman, který je po pětadvaceti letech konečně neoddělitelnou součástí SEPULTURY. Já osobně jsem si nejvíce vychutnal skladby jako „Dead Embryonic Cells“ nebo „Territory“. Mrzí jen absence druhé kytary, na kterou jsem byl kdysi dávno prostě zvyklý.

Rychle se přemísťuji na druhý konec areálu, kde na Obscure Stage řádí vikingské komando ENSLAVED. Začátek ne úplně stíhám, ale první dvě skladby, co zde vidím, na mne působily dravěji než to co přišlo po nich. Užil jsem si v nich onu agresi i skvělou souhru kvintetu vyžívajícího se ve vírech severského vlnobytí podporovaného různými typy vokálů. Když poté kapela začala do svého setu přidávat i skladby z posledních dvou řadovek, „Udgard“ a „Heimdal“, atmosféru to spíše narušilo a vše se začalo rozplývat pod nánosy progresivních choutek a touhy po umělečtějším podání. V polovině setu se tak vracím k hlavním scénám, kde již dávno hrají švédské hvězdy z IN FLAMES. Divil jsem se, když jsem z několika stran na jejich výkon četl pouze slova chvály. Podle mne jim to totiž vůbec nešlapalo. Hodně matný výkon, zvuková stránka tak nějak pod průměrem a výběr skladeb braných prostě odevšad, kde spíše převládaly novější kusy. Z mého pohledu naprosto unifikovaný göteborg style metal pro všechny, snad nejtypičtěji charakterizovaný skladbou „Cloud Connected“, která mě asi nejvýrazněji utkvěla v paměti. A ten Anders Fridén byl letos fakt docela slabej.

Maniaci WATAIN patřili bezesporu k absolutnímu vrcholu celého festivalu. Kvůli nim a jejich rituálnímu působení na štědře zdobené scéně, a to různými bodci, štíty, řetězy, kahany, svícemi, i lebkami nabodanými na kůly, jsem se vzdal vystoupení kanadských EXCITER odehrávající se na opačném konci areálu. Na obě kapely jsem se velmi těšil a jedné jsem se musel vzdát, protože přechod v polovině setu by rozbil zážitek z obou a ve výsledku bych při faktu, že přemístění rychlou chůzí zabralo deset minut, neměl z ani jednoho koncertu nic. Vsadil jsem tedy na WATAIN a ti jako naprostí blackový fanatici nezklamali. Frontman v naprostém transu a s ohnivou loučí v ruce popocházel mezi skladbami po pódiu, zjevně se snažíc zapálit třeba i onen svět, dbal na to, aby plameny hladové neminuly takřka každý decimetr scény. Fascinovalo i to, že při spuštění další skladby onu hořící pochodeň vždy vhazoval do prvních řad mezi lidi. Jinak šlo o majestátní severský black metal, který v sobě vyvažoval honosnost i temnotu.

Přesunu na druhý konec areálu jsem se však ještě jednou nevyhnul, neboť po půlnoci zde řádili americké rockenrolové bestie z MIDNIGHT. Kapela vystupující se zakrytými tvářemi se tedy hezky od podlahy obula do lehce nablackovatělého motorkářského rocku, ze kterého bylo poznat, že největšími vzory téhle tříčlenné partě vždy byli MOTÖRHEAD. Hodně šlapavé vystoupení, kdy se kapela nerozpakovala a do lidí nasázela více jak tucet tříminutových hymen, mělo spád a bavilo. Jsem rád za každou kapelu, která nemá potřebu hrát si na bůhvíjaké umění a prostě jen sází jednu pecku za druhou. Prakticky šlo o ideální zakončení druhého dne, který byl z mého pohledu nejnatlakovanější.

Do reportu použity fotografie autorů (Libor Vočadlo, Jiří Platzer) stažené na oficiálním facebookovém profilu festivalu Brutal Assault.

19.08.2023	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz