BRUTAL ASSAULT - Pevnost Josefov, 9.-12.srpna 2023 (4/4)

Během letošního Brutalu jsem byl často konfrontován se situací, kdy se názory na zvukovou stránku právě proběhlého vystoupení diametrálně různily. Sám jsem se často neshodl na zvukové kvalitě a to i třeba s člověkem, který stál jen o pár metrů dál. Možná letos více než kdy jindy zřejmě hrálo roli, kde na place se člověk během dotyčného výstupu nacházel a z jakého úhlu dění sledoval. Osobně si myslím, že ne moc dobrý zvuk měli IMMOLATION, ENSLAVED, DISMEMBER případně i IN FLAMES, zatímco vynikající měla SEPULTURA, I AM MORBID, WATAIN, NAPALM DEATH. Setkal jsem se však s někým, kdo to kolikrát slyšel úplně opačně. Což je na poměry Josefova zvláštní. Z mého pohledu měla valná většina koncertů totiž velmi dobrý zvuk. Na nespokojence jsem však po akci narážel prostě čím dál častěji. Otázkou tedy je, jak na stupnici od nuly do deseti vůbec zhodnotit festivalový koncert a na co především brát zřetel? Komu vůbec přisuzovat průměrnou známku pět, pokud za ideálního kandidáta maximální desítky budeme považovat interpreta, který koncentrovaně a ve skvělé podobě odehraje hudební set, poté vyšplhá na hradby, kde udělá několik salt, odpálí basebalovým způsobem zářící míček nad hlavami diváků do megalitického ohňostroje a ještě k tomu na pevnostním ochozu vystřihne stěžejní vokální part z „Painkillera“ od JUDAS PRIEST a to s veškerou potřebnou halfordovskou gestikulací? Berte nebo nechte být, dle mého žádné vyloženě průserově ozvučené koncerty na hlavních pódiích neproběhly.

Den čtvrtý - sobota 12.srpna

Na hlavním place se v sobotu pohybuji, když zrovna běží vystoupení crossoverových DOWNSET. Typická houpavá hardcore produkce z devadesátek rozhodně nepatří mezi záležitosti, které by mne bavily a přesvědčily k delšímu setrvání, a tak mne stačí pouhé tři songy, během kterých týpci v kšiltovkách předvádí standardy z třicet let staré doby. To oranžovovlasá Lena Scissorhands z INFECTED RAIN svírá otěže svého vystoupení uvědoměleji, byť o této moldavské krásce a její kapele si opravdu nemyslím, že by patřila k bůhvíjak vynalézavým, ovšem když má den, dokáže před sebou všechno válcovat (viz loňské vystoupení na Basínu). Na Brutale tento případ nenastal, neb pomalovaná hvězdička mezi songy na můj vkus až příliš mluvila. Jinak pohodově poslouchatelný groove-metal, ve kterém je únosná míra melodiky, agrese, ale i technických fíglů, pořád tomu však něco chybí.

S Angličany ANAAL NATHRAKH se slyšitelně přitvrzuje, takže přichází opravdu nespoutaný extrém, který však mému uchu vlastně nevadí. Překvapivě. Z oné sypanice totič kolikrát vyskočí výrazná melodie a celkově to má prostě nadpozemský spád a dravost, takže rtuťovitost ano, ovšem ne čuníkovitost. Čekal jsem, že během těch chvil se budu z placu hodně rychle klidit, ale nestalo se a vydržel jsem docela dlouho. Konkrétně půlhodinu. Poté jsem se přesunul na Obscure Stage, kde probíhalo vystoupení SUICIDAL ANGELS. Kdysi dávno jsem spekuloval, jak se vůbec může stát, aby si kapela, produkující poměrně agresivní hudbu, dala podobný název. Nikdy mě totiž slovo angels příliš nesedělo. Naživo však jejich bytelný thrashing pobavil a nepůsobil ani tak nepůvodně jako z řadových desek. Řecká kapela má možná opravdu na víc, než na pověst nohsledů novodobých produkcí KREATOR.

V útrobách Bastionu IX, kousek vedle místa kde probíhaly podpisovky, jsem již první den akce objevil prostor pro novináře a také barel s pitnou vodou. Chodil jsem se sem občas napít, zvlášť pak v takovém horku jako panovalo v sobotu. Osvěžení ve stanovišti umístěném mimo hlavní šrumec přišlo k duhu, díky. Vzhledem k tomu, že v nedalekém Octagonu již odpoledne probíhaly zvukovky, bych zde však článek napsat nedokázal. Možná tak si v klidu popřemýšlet či dáchnout.:-) Kdybych sebou měl fotoaparát, asi bych se věnoval třídění fotek či jejich úpravě. Nicméně jsem se rozhodl možnost fotopasu nevyužít. Když jsem totiž na place před hlavními pódii na velkoplošné obrazovce během prvního dne sledoval, jak fotograf od MP (Gapa) v té ostré bouři rozpoutané kapelou SODOM vyloženě plave mezi ostatními reportéry, v uličce oddělující pódium od lidí bojoval doslova o každý decimetr prostoru a to ještě ke všemu s obřím několikakilovým objektivem nad hlavou. Oddechl jsem si, že jsem tvorbu hezkých obrázků pro Crazy Diamond zamítl. :-) Alespoň jsem měl čas v ohrazeném sektoru leckoho rozesmát, to když jsem s předstíranou uvědomělostí, charakterizovanou vztyčenou bradou po vzoru herce a šarlatána Jaroslava Duška, lustroval jednoho týpka s páskou Press, za jakou organizaci se zde nachází. Něco jako „Za jakou partaj tady seš, soudruhu? Já se tě táži.“

Dlouho očekávané vystoupení v minulosti několikrát zrušených floridských satanů DEICIDE se letos konečně uskutečnilo a proběhlo v parádním nasazení. Zkrátka pravá zlovolná harpie deathmetalového old-schoolu se dokázala do své hodinky patřičně zakousnout a ve vysokém tempu vystřihla šestnáct pecek, z nichž prvních osm náleželo albu „Legion“ a druhých osm pak s výrazným zastoupením pecek z debutu jako „Dead By Down“ nebo „Sacrificial Suicide“ patřilo průřezu tvorbou a rozmetalo veškeré pochybnosti o sporadické existenci nejbezbožnějšího metalového tělesa ever. Fascinovala pak především nekompromisní a fyzicky neuvěřitelně namakaná hra bubeníka Stevea Asheima. Stárnoucí atavistický ďábel Glenn Benton připomínal spíše Arpádovského stepního válečníka posedlého dramatizací sebe samého. Britské legendy NAPALM DEATH jsem bez Shane Emburyho viděl opravdu poprvé, celkově pak asi poosmé, i tak však šlo znovu o parádní set, který v davu rozpumpoval obří circle pit. Doma tuhle kapelu poslouchat ani moc nepotřebuji, ale naživo to je síla a ohromný nátřesk. Své logicky dělá i specificky bláznivé vystupování Barneye Greenwaye, který se dokáže do songů až hystericky obout. Tentokrát došlo i na nějaký ten krátký proslov mezi songy, ať už se týkal tématu nutné pomoci uprchlíkům, směřoval k problematice životního prostředí, či patřil respektu pro jinak sexuálně orientované. No nevím, moc jsem mu to nežral. Někdy v polovině setu s NAPALM DEATH na baskytaru odehrál jednu skladbu také Dan Lilker, další to přítomná legenda grindcore, která po celou dobu setu přihlížela na kraji pódia.

Vzhledem k tomu, že se na Obscure stage už připravoval velmi očekávaný koncert britských deathmetalových legend BENEDICTION, neměl jsem jinou možnost, než se vydat na cestu přes areál a vzdát se vystoupení přemotivovaných Američanů TRIVIUM. Dělám dobře, neboť tam zažívám jeden z absolutních vrcholů letošního ročníku. Jestliže se totiž tahle kapela z průmyslového Birminghamu dlouho rozhoupávala v rámci své zvukové přípravy, pak výsledný set (i přes poměrně krátkou dobu trvání) všechno roznesl na kopytech. Naprosto luxusní kytarový sound, valící se naším směrem jako hromada nepropustné hlíny uvolněné zemětřesením, nad tím dechberoucí hlas Davea Ingrama a řada hororových klasik z prvních tří řadovek + nějaká ta chuťovka v podobě skladby z návratového počinu „Scriptures“. V titulní skladbě z debutové desky si dokonce přišel vystřihnout duet s Davem Ingramem ten druhý Dave, a sice zpěvák Dave Hunt z ANAAL NATHRAKH, který patřil do sestavy BENEDICTION na počátku milénia, kdy Ingrama nahrazoval. Prakticky dokonalý deathmetalový koncert, s čistým zvukem, temnou aurou a velkou energií. Bravo!

HYPOCRISY byli zase jednou na lovu mimozemšťanů a hráli převážně songy ze své aktuálnější melodické etapy. Jejich produkce mě zkrátka přišla o dost učesanější než v devadesátkách. A prakticky v ní nic nepřipomínalo ten dřevní death metal, jaký kapela hrála v počátečním stádiu existence. Zvuk působil hodně načechraně a kytarový sound byl nadlehčován dost často i závojem klávesových podkresů. Možná právě zacílení na aktuální melodičtější produkci způsobilo, že výstup působil až příliš schématicky a chyběla mu nespoutanost a dravost. Tahle kapela by se asi holt více hodila někam na Masters Of Rock či Metalfest, kde před rokem taky že hrála. Přesto šlo o velkou kvalitu v rámci severského metalového extrému, škoda jen, že se kapela nedokáže vyvarovat poměrně dost často se opakujících a vzájemně si podobných postupů a schémat. Jejich švédští krajané CULT OF LUNA, kteří vyznávají dlouhé a pomalu gradující post-metalové scenérie, se po první rozehřívací skladbě přešajtlovali na vskutku nespoutaný level a jejich výstup měl skvělou atmosféru, umělecké charisma a divokost právě rozdmýchaného přírodního živlu. Jestliže se o kapele tvrdilo, že na svých posledních klubových koncertech u nás zklamala, pak si opravdu myslím, že zde to bylo od nich obdivuhodné, tedy, že s tím souvisí i teorie, že tomuhle bandu velmi svědčí velká pódia a prostory, které jejich zvuku umožní sílit a rozpínat se do dálek i hloubek. Krom několika plonkovějších míst mne jejich koncert přinesl i vyloženě geniální momenty, velká spokojenost s touhle post-metalovou bouří. Budu si na ně muset více posvítit.

Na švédské blackmetalové bijce z MARDUK zůstávám zhruba na čtyři songy, abych se ubezpečil, proč i tahle parta patří mezi velké věci v rámci své stylové škatulky. Jejich program, ve kterém jsem zastihl i titulní song ze zatím posledního alba „Victoria“ u mne stvrdil, proč bych si měl někdy v budoucnu jejich tvorbu projet. Tohle byl opravdu agresivní, machistický a válečný black, kde nebylo místo pro slabochy, neboť smrad spálené hlíny, výbuchy a průlety šrapnelů, si šlo v té zvukové kulise představovat vlastně velmi snadno. Ač se to ze začátku nezdálo, řadím právě posledních šest hodin (počínaje DEICIDE) sobotního dne za nejsilnější fázi celé letošní akce, zkrátka velké finále jak se sluší a patří! Skvělý ročník, plný zábavy, dobrého piva a výtečných vystoupení. Pevnostní akce z let 2013 a 2015 minimálně dorovnány!

Do reportu použity fotografie autorů (Libor Vočadlo, Jiří Platzer) stažené na oficiálním facebookovém profilu festivalu Brutal Assault.

25.08.2023	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz