BUCKCHERRY - Confessions
Dobře si vzpomínám na první moment, kdy jsem tuhle dirty rockovou sebranku poprvé zaregistroval. Stalo se tak v roce 1999, kdy tento nabroušený band z Los Angeles předskakoval megahvězdám z KISS ve sportovní hale na pražském Výstavišti. V té době to bylo s poctivým rock´n´rollem opravdu zlé, a tak jsem jejich vcelku ucházející produkci, inklinující jinak k divočejšímu pojetí ranných GUNS N´ROSES, přijal s nadšením. Za pár týdnů jsem si sehnal jejich bezejmenný debut a když pak po nějaké době vyšlo jejich zdařilé druhé album „Timebomb“, opatřil jsem si ho rovněž. Ve Spojených státech se právě na přelomu století BUCKCHERRY stali poměrně známou kapelou, která bodovala i v nejrůznějších žebříčcích. Jak už jsem výše zmínil, v té době to bylo s klasickým rockem opravdu zlé (člověk vzal tenkrát za vděk třeba i nu-metalovými PAPA ROACH, jen aby uhasil žízeň), takže konkurence pro ně nebyla zas až tak početná. Vždy mi bylo totiž jasné, že tahle kapela je tak trochu druhá liga, byť v období svých prvních dvou nahrávek byla právě parta okolo potetovaného zpěváka s šlachovitou tělesnou konstitucí - Joshe Todda a kytarového střelce - Keitha Nelsona určitým východiskem z nouze.
V současnosti je však schopných
garážových, stoner rockových, punk rockových, nebo klasicky hard rockových uskupení, kterým se dostává pozornosti
zavedených vydavatelství, mnohem více, než v době kdy letěl
nu-metal. BUCKCHERRY mají dnes za sebou dokonce tři roky trvající rozpad (2002-2005) a následné
znovusjednocenní, kdy kromě dvou výše zmíněných lídrů dnes kapelu již
osm let tvoří tři muzikanti, se kterými od roku 2005 vznikly další čtyři
řadové desky.
Album „Confessions“ je právě tím čtvrtým a celkově jejich už šestým albem. Po několika posleších však zjišťuji, že se toho v táboře kalifornských zas až tolik nezměnilo – pořád se vykazují poměrně řízným rockem, který je prostý barvitějších aranží, Toddovi to i po mnoha letech zpívá znamenitě a jeho chraplák, ne nepodobný projevu bouřliváka Scotta Weilanda (STONE TEMPLE PILOTS, VELVET REVOLVER), má stále patřičné grády. Jen kdyby došlo na nějakou tu výraznější vypalovačku, že? Novinka je vcelku vyrovnanou kolekcí dobrých rockových pecek a občasně proložených nějakou tou baladičkou (být touhle kapelou, tak s pomalýma songama bych to nepřeháněl – nebezpečí nudy). V podstatě tak jde stále o kapelu, která je stylově velmi spřízněná právě se slashovými VELVET REVOLVER, nebo dejme tomu i s předchozím projektem SNAKEPIT, takže co k ní více říct, než že se jedná o solidně práskavý a bluesovými kořeny ovlivněný špinavý rock typicky amerického střihu, vystřelený bez nějakých výraznějších odlišení. Pohoda rock.
| 01.07.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
