BURNING WITCHES - The Dark Tower

50%

Vlastně je to stejné jako u vrcholového sportu. Do odvětví, která patřila dříve většinově mužské části populace, začíná fušovat stále více ženských, což sebou nese i možnost srovnávání, jak jim ta která činnost padne a co pozoruhodného, vlastního a dosud neslyšeného, do ní mohou se zpožděním mnohých dekád přinést. Švýcarské čarodějky BURNING WITCHES mohou být dnes leckým považovány za heavymetalovou senzaci, z mého pohledu jde však po hudební stránce o omšelý a nenápaditý prefabrikát, opírající se o celou řadu heavymetalových klišé z osmdesátých let a do detailu pilovanou image všech pěti aktérek, navíc přikrmovanou pohotovým a zručným PR.

Víte co, vůbec mne nevadí, že holky hrají heavymetalovou hudbu. Zvlášť pak v podobě, která byla aktuální téměř před čtyřiceti lety a kterou jsem kdysi dávno miloval. Pěvecké a instrumentální schopnosti na to zjevně mají. Vadí mne zde nulová snaha po přísunu něčeho vlastního, jen trochu osobitého, co by u jejich jména připustilo alespoň nepatrnou zajímavost a nadstavbu. Ve srovnání s RIOT CITY, EVIL INVADERS, AMBUSH, ENFORCER a několika dalšími tak tahle kapela určitě neobstojí.

Mám za to, že mužských metalových kapel z osmdesátých let, které zněly jako současné valkýry z BURNING WITCHES, mohlo být kdysi počítáno na stovky (možná i tisíce). Mezinárodní formace sídlící ve Švýcarsku však dokazuje, že i s průměrnou skladatelskou vybaveností lze prorazit ve velkém, pakliže nechybí správná manažerská práce, načasovaný marketing a opíraní se o věci, na které zjevně právě ti nenároční posluchači metalové hudby slyší. Z mého pohledu holkám prostě chybí nadprůměrně dobré songy, takže solidně vypadat, působit do detailu metalově a hrát metal jako v roce 1985 na mne prostě v žádném případě nestačí. Mohu uznat do detailu vypilovanou stylizaci, muzikantskou zručnost i slušnou hlasovou výbavu, ale nic nemůže zastínit fakt, že to, co se děje na novince „The Dark Tower“, je prostě pouze průměrné.

Ústřední členka kapely, kytaristka Romana Kalkhul, spolu s mentorem švýcarské pětice Schmierem z DESTRUCTION, tak prvoplánově kalkulují a sází všechno na jednu kartu, a sice na kartu formy provedení, až musí být bystřejším jasné, že BURNING WITCHES prostě chybí závažnější podstata. Neříkám, že holandská zpěvačka Laura Guldemond není přesvědčivou frontmankou, právě naopak, až s ní začalo být o kapele více slyšet, neboť charisma má, hlas rovněž, ale repertoáru prostě i tak cosi chybí. Hudba, kterou se BURNING WITCHES prezentují, je zkrátka totálně prázdná a přežitá, což je především dokonale vydojenou metalovou formou, nad kterou přeci nemůže žádný posluchačský fajnšmekr jásat.

V aktuální sestavě se navíc nachází i kytaristka Courtney Cox z THE IRON MAIDENS, která dočasně nahradila Larissu Ernst, jež stačila ještě nahrát právě aktuální materiál, aby se v současné době nacházela v radostném očekávání. Už jen fakt, že v průběhu trojnásobného poslechu jejich nové desky jsem vždy spolehlivě ožil, až když přišly na řadu v závěrečné bonusové části umístěné předělávky skladeb „Shot In the Dark“ od OZZYHO OSBOURNEA a „I Wanna Be Somebody“ od W.A.S.P., svědčil o tom, že vlastní tvorbou mne tahle podezřele sestavená partička vůbec nezaujala. Jestliže jsem něco podobného německým WARLOCK kdysi dávno se vším všudy věřil, pak zde to nejde, neboť tady nacházím akorát ne až tak pevnou rekonstrukci všech heavymetalových póz a propriet. Rád bych hodnotil jinak, ale neznám důvod proč. Kvůli odrhovačkám typu „Renegade“? Nudné baladě „Tomorrow“? Ne ne, tohle je zkrátka průměr se vším všudy.

14.05.2023	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz