ČAD - Veľký tresk

70%

ČAD model 2024. Je to jiné, než doposud? Ve své prapodstatě NE. A to je dobře! Mám rád ČAD přesně takové, jací jsou. Podobnou muziku, thrash/crust metal, téměř vůbec neposlouchám, a oni jsou právě jednou z těch mála výjimek, která mě baví. A „Veľký tresk“ je skutečně velký. Dle mého názoru je to jejich nejlepší deska po legendárním „Bastard“ z roku 2017.

Vzhledem ke stylu, který si ČAD už v relativně ranních dobách existence vybudoval, je asi jasné, že nemají moc manévrovacího prostoru. A hodně to u nich stojí a padá s tím, jaké texty z Pišty Vandala tentokrát vylezou. Budiž jim ke cti, že vysloveně špatný album v rámci diskografie nemají a drží si svojí kvalitativní laťku na slušné úrovni. Na druhou stranu si ale přiznejme, že předposlední deska „Medvede“ z roku 2021 byla spíše průměrná. Nevím, jestli byla kapela otrávená a unavená z covidového šílenství, ale nemělo to ten pravý drive. Texty byly nemastné neslané, neměly jasné poselství ani náboj a celé to připomínalo snahu hlavou prorazit zeď. A to se nepovedlo.

O tři roky později je ale kapela původem ze Svätého Jura nedaleko Pezinku ve skvělé formě. Možná až trochu zamrzí, že zatímco při vydání „Medvede“ se o nich psalo všude, byl jich plný internet, „Veľký tresk“ proběhl téměř v dokonalé tichosti. Sám jsem věděl, že album má vyjít někdy na podzim, ale vůbec jsem to nezaregistroval a musel jsem ho objevit až zpětně. Hlavně, že to dobře dopadlo. Nahrávalo se znova ve studiu SONO, kde už jsou ČAD jako doma a zvuk je opět velice slušný. Bez producenta, s podporou Milana Cimfeho. S každým albem se těším na videa, kde Valér Tornád nahrává bicí. On nemůže být z naší planety, nebo je to robot. Ta chirurgická přesnost a zároveň lehkost s jakou jeho ruce lítají po bicí sestavě je fascinující. Ve finální hlukové kouli to možná někdy lehce zaniká, nebo spíš je to převálcované Pištovými riffy, ale když se oči můžou zadívat jen na jeho hru samotnou, mozek se až zavaří. Ačkoliv se pořád točíme primárně kolem dřevního thrash/crust metalu, Pišta ho přece jen lehce dochutil a obarvil. Zajímavá intra, zajímavé mezihry, a i zvuk samotný někdy nabere alternativně metalovou, nebo až heavíkovsko/speedovou aromu.

Album je tvrdé. Po všech stránkách. Zvukově, kompozičně a zejména textově. Baví mě, že se nebojí pracovat s dynamikou a místo neustálého punkového honění rychlosti jsou schopni z tempa ubrat, ale s o to větším důrazem bušit do songů mohutnými salvami masivních valivých riffů. Co ale považuji za absolutní vrchol alba, jsou texty. Pišta se vrátil k vážnějším tématům reflektujícím život obecně a zejména společnost a její neduhy. V tom byl vždy silný a i teď nastavuje nemilosrdné, někdy až kruté zrcadlo aktuální době. Neúprosně, bez servítek, s jasným názorem, a se silným poselstvím. A dokazuje, že i tento typ muziky se může dělat v rodném jazyce. Dokonce i s tím jeho milým (tvrdým) pezinským nářečím. Druhou stranou mince je pak humor, který je pro kapelu vlastní. Že některá vážná témata dokáže odlehčit a dát do úsměvných souvislostí jim vždy bylo ke cti, zároveň se sami neberou nijak vážně a dokážou pálit i do svých řad. A ještě jedna vrstva se v jejich textech objevuje pravidelně – nazvěme to klidně metalové klišé, ale nemyslím to ve zlém. Hrdinové, meče, boj dobra se zlem, zbrojnoši, satan, peklo. Asi by bylo divné, kdyby zpívali o lásce nebo krásné rozkvetlé louce, takže je vše, jak má být.

Vždy jsem na ČAD oceňoval i Pištův zpěv, který je celou dobu srozumitelný. Nejsem fanouškem growlu, takže jeho mix dřevního zpěvu, řevu, případně ječení mi bohatě postačuje. A když vystřihne záhrobní skřekot v úvodu songu „Pesimisti“, tak se člověk až ohlídne, kde se otevřel hrob a vylézá z něj nemrtvý. Sekaný riff a lehce old schoolový nádech písni vysloveně sluší. Z rychlejších věcí se mi hodně líbí „Keď satan chodil po zemi“. Šílené tempo, šílený text.

Nejsilnější kousky ale ČAD tentokrát předvádí v momentech, když zvolní tempo. Nene, žádné rockové balady ani slaďáky se samozřejmě nekonají, ale doomové podladění a valivější tempo s větším akcentem na přízemní tvrdost zabírá naplno. „Kromaňon“, zvukově s nádechem devadesátkové SEPULTURY, zajímavě zdvojeným zpěvěm, power metalovou vložkou a zejména perfektně vypointovaným textem, je asi nejlepší věc z celého alba. Ale má silnou konkurenci i v „Thrashtalk“ řešící násilí obecně, i když s odlehčeným humorným koncem se seznamem bojových umění, a textově ekvilibristická „Abeceda nenávisti“. Spousta nadávek, které ale perfektně padnou do kontextu a sdělení. A kdo jiný než Pišta by do metalové skladby vložil slova jako „Ježibaba už sa v ohni trepoce“. Na bojovnou notu pak zabrnká „Meče sú skrížené“, která má skutečný potenciál vést armádu do boje. Titulní „Veľký tresk“ je taková klasika, ale zaujme závěrečná instrumentální část, která má až „toolovský“ nádech.

Úplný závěr alba pak obstará instrumentálka „Dejiny apokalypsy“, kde jsem při prvním poslechu až do konce čekal, kdy Pišta aspoň něco zařve. Nezařval, je to skutečně bez zpěvu, a jestli se nepletu, tak poprvé v rámci jejich diskografie. ČAD se po třech letech vrátili ve velkém stylu a ve skvělé formě.

21.01.2025	Diskuse (20)	Tomáš