ČAD - Zabi ma!

50%

Předběžně upřesním situaci: „Zabi ma!“ je první deskou ČAD, kterou jsem si kdy pouštěl, zároveň jde o článek, který je zveřejněn 13.1.2020, v den sedmého výročí spuštění těchto stránek. Snad mne tedy sám o sobě nezabije. Důvodem mé chvilkové zvědavosti po hudbě trojice ze západního Slovenska byl samozřejmě účelový hype ze strany určitých chytrolínů (Louis z MP je fajn i s jeho 10/10, mám však na mysli jiné figurky), kteří dokázali kapelu v posledních letech vychválit takovým způsobem, až by si leckdo „nepevný“ mohl myslet, že snad letos přichází pomalu s albem roku. Upřímně? Jde o vcelku dobrou nářezovku, solidně provedenou stran studiové práce, ale nikterak dlouhodobě přínosnou v rámci nápadů. Deska roku? Neblbněte! Vždyť je to holý nesmysl. Kroťme tedy „emócie“. I súdruh Gustáv Husák svého času hřímal na jednom ze sjezdů: „Nech odpadne, čo je oportunistické, nech odpadne, čo je kolísavé...“, osobně se však přidat k stádu nechystám, protože hudba téhle partičky v sobě opravdu nemá punc výjimečnosti, na to ČAD pracují totiž s velmi úzkým a omezeným pásmem výrazových prostředků. 

ČAD na nové desce sice pumpují do davu „besnotu“ a frustraci ze společnosti, ale u mne se to míjí účinkem. Ve svém posluchačském životě totiž dávám přednost pozitivnější porci hudby, té kde jde o nápad, zajímavé harmonie, melodiku nebo třeba překvapivě vystavěnou aranži, to vše upřednostňuji před onou agresivní metalovou formou, jakou reprezentují ČAD. Stať nasratý so zaťatou pesťou a vyvalenými očami po dobu vyše polhodiny nieje riešenie! Brát onu naštvanost ze společnosti jako zábavu mě přijde vcelku povrchní a krátkodeché, nikoliv vtipné. Snůška agrese a negativismů nacpaná do přímočaré směsi humpoláckého thrash metalu a hardcore, která vás po pár minutách přestane bavit, pokud vás tedy vůbec kdy bavit začala, se po nějaké době vyčerpá, k opakovanému poslechu však rozhodně nevábí. Chuchvalce hluku učesávané mocnými rytmy, které kdybych pocítil v nějakém menším klubu, tak se zhruba se začátkem třetí odehrané skladby otáčím na patě a mířím k východu. V obecné rovině mě zkrátka nemají tihle ČAD zas až tak moc co nabídnout.

Když vidím lídra Pištu Vandala, jak beseduje leckde v televizních pořadech či internetových médiích třeba o knihách, jsem přesvědčený, že jde o inteligentního a inspirativního člověka se správným náhledem na svět a smyslem pro humor. Nepochybuji. Z toho důvodu mám pocit, že k němu jeho prezentace v rámci kapely ČAD vůbec nesedí, ten chlapík už je zkrátka mnohem dál. Hudební část jeho aktivit prostě beru jako nějakou divnou pózu naštvanosti a dokonce chvilkově přemýšlím nad tím, jestli ho to vážně baví. Možná to ale naši východní sousedé berou jako „cool“ záležitost, tím myslím onen stav, kdy je intelektuál jakože nazlobený.  Stačí jen pár samolibých jedinců z okolí, co chtěj být slyšení a vidění, zakládajíc si na vlastní pseudo-důležitosti, a ti už světu rádi sdělí, že ČAD „ozajstně válcujú“. Sú zrazu „in“, áno, lebo tvrdiť, že ČAD sú super a „in“, to je dnes velmi žiadúce. Ak niečo znamenáš, musíš tvrdiť, že ČAD naozaj ašpirujú na post najlepšej československej metalovej grupy súčasnosti. 

Pro mne se materiál slévá do jednolitého nářezového bloku, kde není prostor pro potřebná hudební občerstvení. Jedna skladba je jako druhá, z čehož se vyjímá akorát titulní kousek „Zabi ma!“, který je o něco pomalejší a ponuřejší než ostatní vály. Úvodní tandem „Žerem hněv“ a „Ľudia smrdia“ udeří do prostoru jako dynamit. Má to ostatně zadané jako úkol číslo jedna. Jde o náklepový hardcore style, řekněme po vzoru slayerovské desky „Undisputed Attitude“, kterou však spíše nemusím. Žádné vyhrávky, vrstevnaté perličky, natož pak sóla, jede se přímočaře a tvrdě na dřeň. Všechno je ohlodané na kost, takže po chvíli člověk zjistí, že si kapela už na začátku vlastně vystřílela celý zásobník. Onen tlak je totiž to jediné, co nabízí. S třetí skladbou „Mrtvi okolo mňa“ už se začínáte ošívat a zjišťujete, že vás to dramaturgicky moc nebaví a to jde o jeden z nejlepších válů desky. U čtvrté „Strážcovia ohňa“ prakticky nemáte potřebu pokračovat. Neberte to však jako kritiku jednoho konkrétního alba, ale spíš jako nedostatečné pochopení celé jedné hudební odnože (snad se jí také říká crust). Novinka má tedy alespoň velmi slušný, plný a dynamický zvuk, což ji šlechtí. Bohužel svou náladou působí jednotvárně a v textové rovině negativisticky, což beru v tomto případě pouze jako zbytečnou pózu.

13.01.2020	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz