CALIGULAS HORSE - Praha, Rock Café, 16.května 2024

Australské prog-rockové a prog-metalové kapely u nás nejsou tím nejobvyklejším zbožím, a tak je dobré ho vyzkoušet, když nám tu nějaké přistane na regále. Letošní květen byl tak trochu výjimkou, protože Prahu v jednom týdnu navštívili dokonce dva zástupci kvalitního progu od protinožců. Původně jsem koketoval i s myšlenkou návštěvy KING GIZZARD AND THE LIZARD WIZARD, kteří si to ambiciózně zamířili rovnou do Fóra Karlín. Praštění experimentální čarodějové na tomhle turné také jedou tu nemetalovější část své neuvěřitelně různorodé a rozsáhlé tvorby (sedm alb za poslední tři roky), a tak jsem nakonec využil jednoho z mála volných večerů poslední doby a vynechal je.

To mnohem skromnější koncert CALIGULA´S HORSE o dva dny dříve v Rock Café jsem si ujít nenechal. Tihle chlapíci z Brisbane se rychle etablují jako jedna z nejzajímavějších skupin té jemnější části prog-metalu, což se potvrdilo i naživo. Kapela, kde hrají prim kytarista Sam Vallen a zpěvák Jim Grey, je sice pouhé kvarteto, ale na deskách zvuk nenásilně obohacuje dalšími nástroji jako čelo, housle, flétna, klarinet nebo dokonce trubka. Vzhledem k náročnosti a nákladnosti tourování v takovém ansámblu jsme se ničeho takového v Praze nedočkali, ale zvuk byl přesto velmi plastický a členitý a nezadal si s tím studiovým. Zda samply živé hudbě pomáhají, nebo ji zabíjejí, je dnes dost rozšířená debata a já stojím spíš na straně přímočarosti a nevyumělkovanosti, ale v některých případech to asi své opodstatnění má. Zde doplňky z pásku nerušily a nedraly se dopředu, ale celkový zvuk jen dokreslovaly a obohacovaly. Až jsem se chvílemi sám sebe ptal, zda tam nějaké samply vůbec jsou.

Kde mám jasno, jsou vokály. Zde musí být všechno živě. Svalnatý fousáč Grey naštěstí žádnou pomoc nepotřebuje. Je to vynikající zpěvák, a navíc charismatický a vtipný frontman, kterému se výborně daří navázat kontakt s publikem. Pečlivě dává pozor, co se mezi osazenstvem děje, takže pauzy mezi písněmi byly vyplňovány krátkými dialogy s některými přítomnými, kteří se většinou nebáli a normálně se zpěvákem konverzovali. Celé to působilo přirozeně a pomáhalo to vytvářet pohodovou atmosféru v sále. Naposledy jsem něco takového zažil na OPETH. Asi nejvtipnější moment nastal před přídavkem, kdy nás Grey vyzval, abychom se všichni otočili ke kapele zády, „protože tenhle klub nemá na pódiu východ do zákulisí, takže nemáme kam odejít, ale chceme si užít, jak po nás toužíte a jak nás vyvoláváte“.

Co se týče samotné hudby, tak kapela jede tour de facto ke dvěma deskám. Předcovidové „Rise Radiant“ (2020) a letošní výborné „Charcoal Grace“. Z první jsme dostali ten večer tři porce, z letošní čtyři. Setlist doplnily kousky z desek „In Cotact“ a „Bloom“ a k nejstarším dvěma albům kapely, které existuje od roku 2011, jsme se ten večer nevrátili. Roli otvíráku koncertu obstarala desetiminutová „The World Breathes With Me“ z novinky, která koncert dobře nakopla a předznamenala, že nás čeká příjemný večer ve společnosti precizních a v obou významech slova velmi dobře naladěných muzikantů. Z novinky jsme se pak dočkali ještě singlovek „Golem“ a „Stormchaser“ (doporučuju shlédnout vynikající hororový klip) a dvanáctiminutové závěrečné „Mute“. Ve většině případů to jsou sice zrovna ty kusy, které mě na poslední desce baví méně, ale zhruba třísethlavé publikum si je stejně jako kapela zjevně užívalo. Mě více dostalo provázané dvojkombo „Bloom“ a „Marigold“, kde první z dvojice je povětšinou jemná akustická vemlouvavá balada, aby se to pak v druhé písni přetočilo v polyrytmický progový nářez. Velmi jsem si užil i podobně vystavěnou „Oceanrise“ a také až popovou hitovku „The Hands are the Hardest“.

Kdybych měl CALIGULA’S HORSE přirovnat k něčemu, co jsem v posledním roce viděl, tak by to byli asi britští TESSERACT. V obou případech moderní prog, který se nezajímá o sóla a nástrojovou ekvilibristiku, ale staví na práci se zvukem, plochami a na písních, kde má ústřední roli melodie a zpěv. V obou případech mají kapely výborné zpěváky, ale Grey je jemnější a vyhýbá se jakémukoliv i náznaku řevu nebo growlu, naopak se často pohybuje ve falzetové poloze. CALIGULA´S HORSE se také nepouštějí do takových polyrytmických orgií jako Britové.

Jako předskokani se v Rock Café ukázali FOUR STROKE BARON z Nevady a hannoverští THE HIRSCH EFFEKT. Obě kapely hrajou něco jako post-rock/post-metal šmrncnutý punkem. V obou případech to byla sympatická a energická vystoupení a ten punkový feeling z toho byl dobře cítit. U baronů se mi celkem líbily skladby „Friday Knight“ nebo „A Matter of Seconds“ u Němců „Berceuse“ a „Agnosie“. Ani v jednom případě se ale doma k jejich hudbě asi vracet nebudu.   

24.05.2024	Diskuse (1)	Gazďa