CALIGULA´S HORSE - Rise Radiant

70%

Když se řekne progresivní metal, vybaví se fandům žánru především DREAM THEATER a někteří jejich souputníci či následovníci. Dotyčným však programově nešlo o vývojový posun, nýbrž o artověji pojatou metalovou jízdu. Pokud se budu držet přívlastku „progresivní“ striktněji, aktuálně mě napadají jména spjatá převážně s death a black metalem. Na dnes docela populární absorpci postupů MESHUGGAH koketujících s popem zas tak moc progresivního není. Zmínění DREAM THEATER využívali hutných, ostře rytmizovaných riffů k fúzím s hladkými popovými melodiemi nejpozději na „Awake“, i když celkové vyznění inklinovalo přeci jen o něco více k RUSH, QUEENSRŸCHE a IRON MAIDEN než k popu DURAN DURAN, A-HA či ALPHAVILLE.

Nepokrytě popová generace kapel, reprezentovaná trojlístkem LEPROUS, HAKEN a právě CALIGULA´S HORSE, navazuje na progresivní velikány především ve svém artovém snažení. Z metalu čerpají tvrdost a neodbytnou ambici „dělat umění“ pomocí elektrických kytar. Z art rocku zase poznání, že i velmi košaté skladby mohou mít slušný písničkový potenciál; z vrcholných popových čísel pak to nejdůležitější – snahu o chytlavé melodie. Výsledkem je každopádně progresivní metal, nikoli progresivní pop. Že jsem měl do úvah o kontextu narvat ještě nějakou zmínku stran nu-metalu? Tak dobře, strohá kombinace hodně tvrdých kytar a přímočarého vokálního sladidla, typická pro nu-metal, má něco do sebe. Zas o něco dospělejší posluchači, kteří se podobnou směskou dopovali v pubertě, po ní stále touží. „Caligulové“ se nicméně obracejí ke všem. Nabízejí nekonfliktní scénář, vznosné melodie a také pocit jisté intelektuální exkluzivity, odvíjející se od štědré, rozuměj „progresivní“, porce tónů a rytmů, kterou lze ovšem – jako neoddiskutovatelně krásnou – velmi snadno obsáhnout. Velmi rádi by je tudíž mohli mít i někteří fanoušci YES, GENESIS, SAGA a MARILLION.

Co se tedy skrývá za obalem evokujícím dárek, který kdysi dávno přivezl pan hrabě svému nadlesnímu z lovecké výpravy do Alp? Jde o pozitivní výzvu k boji s protivenstvím, o níž padla zmínka v jednom z rozhovorů? Řekl bych, že daleko více jde o únik. Ani ne tak do přírody, jako spíše ke kráse, ze které borci z Brisbane na svém pátém albu nanejvýš kompetentně a zábavně přednáší. Škoda jen, že produkci podřídili jedinému cíli, znít dobře a tvrdě, resp. tvrději než doposud. Se svým klasickým soundem tedy znovu zaúřadoval mistr Jens Bogren. Přílišná důvěra v sílu zvuku, hladkých melodických motivů a vlastní schopnosti ve finále vyústila v natočení desky, jíž je radost poslouchat, ale tím to také končí.

Nejde mi o sestřelení formálně precizního, efektního alba, a už vůbec ne o „identifikaci kvaziproblému“. Pouze jsem popsal stav, kdy se mnou jinak vynikající hudba neprovedla takřka vůbec nic. Australané na „Rise Radiant“ bohužel působí jen na povrchu a v omezeném emočním pásmu. Svou nekonfliktností a jemnou náladotvorností mají podstatně blíže k popu, popř. k britskému (neo)prog rocku let osmdesátých, resp. devadesátých než k vypjatým kouskům od PAIN OF SALVATION, přestože se jimi inspirují. O síle na způsob barokní exaltace, předváděné kupř. klasicky orientovanými SYMPHONY X, si mohou nechat zdát. Ani v nejvypjatějších momentech nevypadnou z role poslů myšlenek a stavů, s nimiž nelze navázat srdečnější, popř. intimnější pouto, protože jsou příliš vzdálené a vysílají slabý signál. Je podivuhodné, že výtečný vokál Jima Greye s tím nic nesvede.

Hrajícím si Australanům prostě chybí v rozhodujících momentech nápady k tomu, aby doopravdy strhli. V popu jako takovém problém rozhodně netkví. Zmíněné nejlépe vynikne v kontrastu s bravurně podanými a „prožitými“ pop-covery. Gabrielova „Dont Give Up“ se znamenitou Lynsey Ward sice potvrzuje interpretační mistrovství australského ansámblu, melodická síla z ní tryskající ale zároveň naplno odhaluje slabinu jejich vlastní tvorby. Jakmile se, tak jako ve skvostné mezihře „Resonate“, vypaří hutné kytary, situace se zlepšuje. Jakmile tedy kapela „neplní normu“ progresivního rocku, potažmo metalu a netrápí se tolik s jeho „osudovostí“, zní vše lépe, uvolněněji. Metalové riffy z dílny Sama Vallena totiž nepřináší v podstatě žádnou přidanou hodnotu. Jimův bezchybný hlas tak v řadě okamžiků nemá oporu, natož rovnocenného partnera, pouze navenek zábavný, stylový doprovod, zahleděný do sebe. Vztah hlasu a kytary tím pádem postrádá výraznější emoce. Z mnoha poslechů mi v hlavě neuvázlo žádné kytarové sólo. Oproti minulému „In Contact“ zde navíc působí o dost méně atmosférických ploch a poloh model ANATHEMA. Vše dokonávají nesourodé kombinace nu-metalového běsnění s oposlouchanými postupy ze zásob prog metalových klasiků. „Valkyrie“, na níž teď namátkou narážím, přitom není špatná skladba, ale mezi jejími ingrediencemi nepanuje ideální chemie, ze které by vzešlo něco mimořádného, co by vám alespoň „položilo ruku na rameno“. Závěr, který lze vlastně vztáhnout na kompletní novinku. Příjemný poslech výborně odehrané hudby. Nic víc, nic míň; a to je tentokrát málo. Ve srovnání se zbytkem scény samozřejmě jen relativně, čemuž nakonec odpovídá i poměrně vysoké hodnocení.

08.06.2020	Diskuse (0)	Pekárek hackl@volny.cz