CANDLEMASS - Epicus Doomicus Metallicus

100%

Byl tehdy, tuším, podzim roku 1991 a Petr Hanzlík ve svém pravidelném rozhlasovém pořadu Gung Ho pouštěl na několik částí rozdělené, tehdy pět let staré debutové album kolosálních švédských tesknivců CANDLEMASS. Vlastně už si ani nepamatuji, proč tehdy (v období všeobecného boomu death metalu, ale i černého alba od METALLICY, či nečekaně úspěšného vydání nirvanovského opusu magnum „Nevermind“) došlo mimo jiné také na debutovou desku kapely, zrovna tou dobou zmítané personální kolizí a existenčními těžkostmi. Šlo o můj vůbec první kontakt s doom metalem a hudbou CANDLEMASS a jako příznivec spíše kapel typu RUNNING WILD, HELLOWEEN, IRON MAIDEN, MANOWAR, METALLICA nebo SLAYER jsem vlastně v souvislosti s poslechy spekuloval, zdali se mě tahle muzika vůbec líbí. Přímočarou chytlavost nejznámějších metalových kapel v sobě totiž tvorba CANDLEMASS rozhodně neměla, avšak nesla sebou silně osobitý základ a velkou dávku záhadnosti.

Kapelu jsem do té doby znal jen z fotografie v německém Metal Hammeru, na které se nacházel nějaký tlustý kudrnatý podivín, oděný do středověké mnišské kutny. Vlastně jsem si celou tu dobu u výše zmíněných rozhlasových frekvencí myslel, že dotyčným, jehož hlas ve skladbách slyším, byl onen odpudivý mnich zvoucí se Messiah Marcolin (neb jsem komentář mezi songy asi také poslouchal na půl ucha, schválně se zeptejte dnešních teenagerů, zdali by vydrželi poslouchat hodinu rádio?), chlapík proslulý nezapomenutelným dramatickým vibrátem a poněkud arogantním vystupováním. Dnes už však dávno vím, že „Doomicus Epicus Metallicus“ nazpíval ani ne tak Marcolinův předchůdce, jako spíše u CANDLEMASS krátkodobě hostující zpěvák Johan Längqvist a zmíněná deska byla na dlouhou dobu jediným albem této kapely, kde se hlas tohoto zpěváka nacházel. Postupem následujících třiceti let jsem si sehnal téměř všechna alba této základní doom-metalové kapely a ujasnil si celou její historii.

Od podivně nazvaného debutu je kariéra švédských zasmušilců dlouhodobě konzistentní. Už zde všemu velel výrazný lídr v osobě baskytaristy, textaře a skladatele, zkrátka mozku Leifa Edlinga, jeho nejvěrnějším parťákem se stal kytarista Mats Matte Björkman, vedle kterého tehdy působil na skok ještě druhý trapič šesti strun Klas Bergwall a také bicman Mats Ekström. Tihle dva posledně zmiňovaní hudebníci však byli bezprostředně po debutu zastoupeni stabilními členy Janem Lindhem u bicích a kytaristou Larsem Johanssonem, tím bylo dlouhodobé jádro CANDLEMASS kompletní. Marcolinův příchod se udál na sklonku roku 1986 a vokalista, jenž se stal brzy poznávacím znamením kapely, ve své první etapě vydržel další čtyři roky a nazpíval v průběhu nich tři studiovky a jeden živák (po comebacku v roce 2005 pak ještě jedno album). 

Nicméně vraťme se do roku 1986. Vokalista Johan Längqvist, který nakonec songy na debut nazpíval, nebyl v té době považován za regulérního člena, přesto je jeho zdejší vklad v oněch šesti písních nezapomenutelný a reprezentuje dobře známé rčení, že kvalita vítězí nad kvantitou. Ano, debut „Epicus Doomicus Metallicus“ obsahuje pouhých šest skladeb, avšak ty ještě dnes působí jako základní stavební kameny celé dramatické žánrové suity zvoucí se doom metalem. Songům je vlastní silný vnitřní náboj, celkové napětí a ponurá atmosféra proudící skrz historické obrazy a jejich nenásilné hrátky se symboly. Inspirace BLACK SABBATH byly sice nezpochybnitelné, zejména pak alby s Ronniem Jamese Diem, avšak bystrý posluchač mohl tušit pokračování cesty započaté rovněž MERCYFUL FATE. Švédové se rovněž dost možná stali boční tezí k masivně vzedmuté zaoceánské vlně divokého thrash metalu, která zažívala ohromný boom zrovna tou dobou.

Pojďme se tedy na tento počin podívat tak trochu detailně. Z mého pohledu se skladbové vrcholy nacházejí hned na začátku, ale také na konci celé desky. Po pravdě jak úvodní „Solitude“, tak závěrečná suita „A Sorcerer´s Pledge“ působí jako dvě majestátní věže, mezi kterými se odehrává celé to mystikou a ponurostí protkané dějství. Na Johanu Längqvistovi šlo obdivovat, kterak každé zpívané písni vdechl velkou dávku vnitřní emoce a posílil tak celkovou atmosféru a dramatizaci díla. Na velkoleposti skladbám neubíral ani fakt, že leckteré se rozjíždějí z pozvolné akustické části a postupně na sebe nabalují nové vrstvy přispívající ke konečné gradaci. Produkce byla naprosto špičková a vyladěnost zvuku dotvářely i zajímavě situované vstupy klávesových aranží. Z jednotlivých skladeb na vás dýchla doslova strašidelná středověká atmosféra, takže jste měli pocit, jakoby jste se nacházeli kdesi v kamenných komnatách jen nepatrně nasvícených ohnivými loučemi. Nic zde nenadbíhalo žádným dobovým módním trendům.

„Solitude“, kde krátký akustický úvod s nosným nápěvem přejde v houpavý  repetetivní riff, je možná nejstěžejnější skladbou celé kariéry CANDLEMASS, atmosféra samoty a mizérie z ní totiž dokonale prýští. Navíc je jí vlastní poměrně nosná pěvecká linka a dramatický pochodový naturel. Zde opravdu nejde popřít silné inspirace britskými BLACK SABBATH, na jejichž odkaz Švédové vždy přísahali. Skladba vlastní doslova hrůzostrašnou atmosféru a působí jako noční procházka po popravčím vrchu ošlehávaném nevlídným větrem. Jestli svou majestátností ještě nějaký song může „Solitude“ konkurovat, pak je to pouze teskná „A Sorcerer ´s Pledge“ s osudovým charisma a bolestným Längqvistovým hlasem a romantizujícím nádechem lkajícím o časech opuštěnosti a zatracení. Majestátní, takřka desetiminutovou „Demon´s Gate“ zahájí démonický hlas jakéhosi ancienta, prostupující k nám z hlubin zmaru skrz klávesovou introdukci. Riffy v této skladbě jsou poháněny spíše temnou hypnotickou melodií doprovázenou nejen emotivním, ale skoro až strašidelným vokálním výkonem Längqvista. Basa cválá po kytarách jednoduchými linkami, ale zároveň jako by byla všudypřítomná a velmi dominantní; tudíž dodává hudbě a celkové produkci hutnou a robustní auru. Naopak čarodějné kladivo „Crystal Ball“ cvičí s vaší obrazotvorností a určuje fantastický tón srdci nahrávky. Rychlejší úsek v rámci této skladby je zlověstně chytlavý, ale také mimořádně těžký a energický.

Pakliže „Black Stone Wielder“ patří k poněkud podceňovanějším songům, je třeba dodat, že díky Längqvistovu zpěvu získává omračující životaschopnost. Jeho procítěné vokální party opravdu vykreslují v mysli posluchače dokonalé obrazy. Všechny jeho tóny a způsob, jakým zdůrazňuje určitá slova, jsou provedeny mistrovsky. Je těžké si to bezprostředně uvědomit a ocenit, ale vyprávění příběhu pouze pomocí takových hlasových kvalit není pro většinu zpěváků něčím, čeho by byli schopni. Hlavní riff písně vykresluje spíše uspěchaný pocit, jako by posluchače pronásledovala neviditelná síla a udržovala jej stále ve střehu. Časté kytarové sólování charakterizuje „Under the Oak“, song zjevně nejvíce insirovaný heavymetalovým odkazem MERCYFUL FATE, což ještě podtrhují lehce navýšená tempa a dokonale vyladěný kytarový sound inspirovaný hrou Hanka Shermanna.

Absolutním vrcholem se stala poslední věc, čarodějova kletba „A Sorcerer´s Pledge“, jejíž stavba a celkové vyznění se dotýkají dokonalosti. V Längqvistově hlase je tolik empatie, že kouzlo tohoto hymnu snad překoná i oněch tisíc let šera a smutku, o kterých dotyčný zpívá. Už pohádkový rozjezd s tóny kytarové akustiky a barokně pojatými vokály posluchače zavádí na místa, o kterých zdánlivě tušil snad jen díky fantaskním historickým prózám. Song se posléze zlomí do podoby masivního pochodu, jehož ráz určuje těžkotonážní riff, svou tvrdostí si nezadávající s thrashovými současníky. Jeho mystickou atmosféru skvěle dotvářejí klávesové aranže a další ozdůbky, např. ženský vokální part v samotném závěru této písně. Ačkoliv mnozí upřednostňují některá z děl nazpívaných až legendárním Messiah Marcolinem, pro mne zůstává tahle debutová deska nepřekonatelným žánrovým milníkem v rámci doom metalu konce osmdesátých a celých devadesátých let. I z pohledu z roku 2023 je tohle zkrátka naprosté veledílo a setrvale nejlepší deska od CANDLEMASS.

07.04.2023	Diskuse (6)	Stray janpibal@seznam.cz