CANDLEMASS - Sweet Evil Sun

60%

Po vypuštění dvou předběžných ochutnávek v podobě titulní skladby „Sweet Evil Sun“ a „Scandinavian Gods“ jsem byl příjemně natěšen na novinku těchto zasloužilých švédských doomových králů, kteří styl vycházející z odkazu BLACK SABBATH, v polovině osmdesátých let, představili širšímu poli metalových fans. Po důkladném poslechu novinky, která je již třináctým řadovým albem CANDLEMASS, se však nakonec oslava nekoná. Album, z mého pohledu, zůstává po stránce nápadů a energie trochu za očekáváním a působí vcelku unaveně.

Od CANDLEMASS samozřejmě člověk nemůže čekat nějakou životabudičskou muziku působící jako koupel v jarní rose, muziku, která je endorfinovou vzpruhou, ale zvlášť po nedávném opáčku jejich starých nahrávek (zejména těch z éry s Messiahem Marcolinem u mikrofonu), musím bohužel přiznat, že nové skladby působí vyčichle, nenápaditě a kapela bez energie na nich přehrává zaběhlé žánrové standardy a to až příliš bohorovným způsobem, který je doznáním jejich postupujícího věku a z toho plynoucí usedlosti.

„Sweet Evil Sun“ určitě není vyloženě slabou deskou, ale nahrávkou tak nějak normální, která nadšení nevzbudí, nikoho z obeznámených příliš nepohorší, a kapela, užívající si po mnoho dekád na heavymetalové scéně prakticky kultovního statusu, pohodlně dokráčí k dalším kapitolám vlastní existence. Zvlášť ve srovnání s klasikou, jakou se stal debut „Doomicus Epicus Metallicus“ či dvojka „Nightfall“, působí odevzdaná pohodlnost konání švédského kvintetu v současnosti až úsměvně. Přitom současného pěvce Johana Längqvista, jenž v roce 1986 ojediněle nazpíval právě výše zmíněný debut a pak až předchozí desku z roku 2019 „The Door To Doom“, jsem měl po hlasové stránce vždy v oblibě.

Předností CANDLEMASS totiž vždy byla pevná sestava, která se až na občasnou změnu na postu frontmana téměř neměnila. Kytarová dvojice Mappe Björkmann a Lars Johansson, stejně jako baskytarista a šéf souboru Leif Edling i bubeník Jan Lindh, prakticky pamatují začátky v osmdesátých letech, což svědčí ve prospěch faktu, že jde o dobrou a stabilní partu, která funguje na zdravých základech. Návrat Längqvista před čtyřmi lety, dle mého, ještě kapelu semknul, nicméně novinka má své limity a přijde mně jako rutinní album, jenž je spíše gerontským vzorkem hard rocku, než nějakou metalově valivou zabijárnou. 

Schválně si všimněte začátků většiny skladeb a jejich rozjezdů, každou píseň totiž zahájí nějaký vcelku otřelý či povědomý riff, který poté kapela hraje až do omrzení, pokud tedy po pár minutách nezmění tempo, nebo jej občasně neprostřídá s jiným velmi podobným motivem. Na novince je totiž všechno vzájemně si dost podobné. Jsou zde samozřejmě trochu lepší skladby, kromě předběžně vypuštěných singlů ještě třeba svižnější „Angel Battle“, ale převládá omšelost a průměrný skladatelský vklad. Vůbec nejde o to, že by se kapela bála zariskovat, od CANDLEMASS nikdo nečeká experimenty, svůj styl mají definovaný dávno, jde o to, že z nových skladeb nejde zápal.

Možná opravdu jde o standard posledních let. Po revizním poslechu alb, která zhruba před dekádou, či dekádou a půl, s kapelou nazpíval Američan Robert Lowe (ex-SOLITUDE AETURNUS) jsem letos nakonec spíše zklamán. I když „zklamán“ je silné slovo, spíše (navzdory velmi dobrým hráčským výkonům, bytelným kytarovým riffům i sólům, obstojnému hlasu staronového frontmana, jenž mě zde připomíná SPIRITUAL BEGGARS) vlastně ani moc nejásám. Škoda, snad příště.

22.11.2022	Diskuse (15)	Stray janpibal@crazydiamond.cz