CANDLEMASS - The Door To Doom
80%

Švédové CANDLEMASS jsou již skutečnými legendami doom metalu a to i navzdory studiovému pauzírování, které se u nich stalo v této dekádě normou. Mluvilo se o zdravotních komplikacích Leifa Edlinga, ale tohle téma bych nerad specifikoval, protože na bližší a aktuálnější zprávy jsem nenarazil. Ještě několik let zpátky to vypadalo, že se už sotva kdy od švédského kvintetu dočkáme nového materiálu a nyní zde stojí se zatraceně přesvědčivým albem. I kdyby se jednalo o úplně poslední sadu, je skvělé, že k realizaci došlo, neboť všemu dominuje nadhled, vyzrálost a přesvědčivě podané metalové řemeslo. CANDLEMASS svému stylu s malými přestávkami vládnou už od poloviny osmdesátých let, kdy jim v roce 1986 vyšla fantastická debutová deska „Epicus Doomicus Metallicus“, která inspirace středověkými tématy a tvorbou BLACK SABBATH dotáhla do majestátního provedení a definovala tak v osmdesátých letech celý nový subžánr - doom metal - temný, pomalý, hloubavý styl, při jehož poslechu se každý lehkovážný rouhač raději v tichosti obrací sám do sebe, prostoupen nekonečným smutkem.

Do CANDLEMASS se poprvé od onoho debutu vrátil zpěvák Johan Längqvist, což je (dle mého) skvělé, neboť jeho tehdejší výkon považuji za naprosto strhující a desku si vedu po celou tu dobu jako v rámci jejich diskografie nepřekonatelnou. Ačkoliv kapela později vešla ve známost, i díky mocnému hlasu a korpulentní postavě jeho nástupce za mikrofonem, zlého a šíleného mnicha Messiah Marcolina, já nikdy zcela nezapomněl na autora vokálních momentů právě z čarokrásně mrazivé první desky. Když jsem se na podzim 2018 dozvěděl, že kapela chystá po sedmi letech konečně další řadovou desku a za mikrofonem střídá právě Johan Längqvist nedoceňovaného, avšak poměrně vitálního Matse Levéna, nedovedl jsem se rozhodnout, zda-li jde o informaci pozitivní nebo naopak, přeci jen odejít po pěti letech z takto kultovní kapely a přitom nenazpívat ani jednu řadovku, tomu se říká pech. Johana jsem si pamatoval jako vynikajícího vokalistu, ale co bylo před 33 lety, nemuselo platit stále, byl jsem tedy hezkou chvíli v nejistotě.

Nové album nazvané „The Door To Doom“ sice nedokážu zařadit do pořadí mezi ostatní počiny této grupy, protože alba nazpívaná Robertem Lowem (ex-SOLITUDE AETURNUS) v letech 2007-2013 neznám, jedno však vím jistě, novinka platí za hodně důstojný materiál, kde kapela nenechává nikoho na pochybám, že onu schopnost napsat skutečně děsivé ponuré pochody a infernální žalmy stále umí, jakkoliv se hardrockový fundament kolikrát dostává do popředí, a i díky vokalistovi je tvorba CANDLEMASS dnes ohebnější a melodičtější než v časech Marcolinova patetického a teatrálního hlasu. Novinka jistě není tím nejtemnějším albem diskografie, onu středověkou temnotu zcela určitě dokáže lépe navodit deska „Nightfall“ nebo některá další z klasických 80´s nahrávek těchto mistrů, ale fanoušci prostřednictvím nové desky dostali zcela typické a velmi kvalitně provedené dílo, které CANDLEMASS nebude dělat ostudu.

Jsem nadšen z oné nadýchanosti a až hardrockové melodiky, kterou na aktuální desce zastupují některé obtěžkané vály nakloněné i zdobnosti. Už od úvodní „Splender Demon Majesty“ nemůže být nikdo na pochybách, že tyhle muzikanty stále baví spolu hrát, neboť s jakou lehkostí stále dokáží napsat majestátní song inspirovaný legendami hard rocku sedmdesátých let jako BLACK SABBATH nebo RAINBOW, to se jen tak neslyší. Mohutný proud heavy riffů zde míří do mystického inferna, když právě i v sólech oba z kytaristů předvádějí výtečné party a skladba je tak dalším pomníkem skandinávské temnotě. Souhra kytarové dvojice Mats Björkman a Lars Johansson je výborná. Následuje teskná „Under The Ocean“, skladba čirá a melancholická jako zurčící horská bystřina, sílící však záhy na úpatích skal až do velkolepého proudu. O několik měsíců dříve zveřejněná „Astorolus – The Great Octopus“, která všechny dumky navnadila svou výpravností a pochodovým naturelem, a to už během podzimních měsíců, má rovněž velké kouzlo a patří k nejtypičtějším ukázkám tvorby CANDLEMASS. O poznání mírněji střižená „Bridge Of the Blind“ se rozjíždí skrze závoj akustiky a nakonec představuje jeden z nejsilnějších momentů alba, tohle jsou opravdové hody temné romantiky. Song navozuje doslova husí kůže, neboť atmosféra, se kterou kapela pracuje, je doslova čarokrásná.

Ani další vály jako „Death´s Wheel“ nebo „Black Trinity“ nepovolují, aby zde laťka kvality klesla na mez průměrnosti či dokonce nudy. Znovu jde robustní songy postavené na valivých riffech a Längqvistově aristokratickém hlase. Baskytarista Leif Edling je jako šéf kapely, její zakladatel a hlavní strůjce, pořád skladatelsky vitální a nedovolí, aby pod slavným logem vznikla nějaká nepatřičná slátanina. Následuje skladba „House Of Doom“, kterou fanoušci již znají z minulého roku, protože vyšla v létě 2018 na stejnojmenném EP a byla tam ještě nazpívána Johanovým předchůdcem Matsem Levénem. Album graduje snad nejvelkolepější skladbou „The Omega Circle“, která jen stvrzuje, v jak dobrém rozpoložení se tohle originální těleso stále nachází. Mám pocit, že zde vznikla naprosto fantastická deska CANDLEMASS, tak ji hlavně pořádně vychutnejte. Doba je sice rychlá, ale tahle kapela má, zdá se, času docela dost. Nemějte to jinak.

06.03.2019	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz

Pekárek	06.03.2019 12:03
Se fakt těším. Jsem vůbec nepředpokládal, že se vrátí historicky první zpěvák, ale ukázky zní kolosálně. Podle mě nemají slabé album.

RECENZE

CANDLEMASS - Epicus Doomicus Metallicus

CANDLEMASS - Sweet Evil Sun

CANDLEMASS - The Door To Doom

CANDLEMASS - House Of Doom

CANDLEMASS - The Door To Doom80%

CANDLEMASS - The Door To Doom
80%