CANNIBAL CORPSE - Butchered At Birth

90%

Po necelém roce od vydání debutu na nás CANNIBAL CORPSE vrhli další krvavou porci hnisu, brutality a zvrácené perverze. Druhá řadovka  vyšla v roce 1991 pod názvem „Butchered At Birth“. Nahrávalo se ve stejné sestavě a ve stejném studiu jako v případě debutu, takže výsledek prostě nemohl zklamat. Už jenom samotný obal, kde dva zombie doktoři kuchají těhotnou ženu a za jejich zády jsou rozvěšena embrya zmrzačených novorozenců, byl natolik perverzní, že se nelze divit, proč měla kapela tak velké problémy s cenzurou. Tady Vince Locke přestřelil bránu hóóódně vysoko a troufám si napsat, že tohle je ten nejodpornější obal desky nejenom od CANNIBAL CORPSE, ale v rámci death metalu vůbec. Opravdu si nevybavuji, že by někdo přišel s něčím více šokujícím a zvrhlejším.

A samotná hudební náplň? Úvodní „Meat Hook Sodomy“ (jen si náplň skladby s takovým názvem zkuste představit :-)) začíná skutečně lahůdkovým intrem, což je kytarová tortura našich sluchovodů trvající necelou minutu a půl a pak se rozjede to, na co všichni netrpělivě čekáme. Převládá valivé střední tempo a riffy jsou tu opravdu brutální. K tomu se tu doslova valí zahuštěné vlny dvou kopáků a basových zavářek. Druhá „Gutted“ a třetí „Living Dissection“ mají opravdu buldozerový rozjezd a krásné střídání temp. Následující „Under The Roted Flesh“ je pětiminutový výplach mozku a zároveň počítejte s tím, že vás monotónní riffy postupně zatlučou do země. Pátá „Covered With Sores“ má pomalý rozjezd, ale vzápětí se zlomí v bleskurychlou sypačku a v rychlém tempu vydrží až do konce. Ve „Vomit The Soul“ si stejně jako na debutu zahostoval a zařval Glen Benton. Titulní „Butchered At Birth“ má, dalo by se říct, skoro až schizofrenní riffy a tempa – změny se tu dějí tak rychle, že se to skoro nedá vnímat. V předposlední „Rancid Amputation“, kterou osobně považuji za nejlepší píseň na albu, skutečně exceluje bubeník Paul Mazurkiewicz – poslouchat tady kanonády jeho bicích je prostě radost. A poslední „Innards Decay“ je drtivý nářez, který zvolní až v samotném závěru. Celým albem se linou náznaky čehosi, čemu se při troše dobré vůle dá říkat melodie a největší kouzlo spočívá v tom, že tahle opravdu brutální řežba (kdysi jsem zaslechl názor, že tohle už není obyčejný death metal, ale tzv. brutal death metal) se dokáže nečekaně zhoupnout do podivně chytlavých vlnek, a nakonec stáhnout posluchače pod hladinu.

Texty jsou tu ještě brutálnější a perverznější, než na debutu – Chris tady začal experimentovat s doslova zvrhlými sexuálními čuňárnami, ze kterých by se i takovému Jeffrymu Dahmerovi možná udělalo špatně, a tak došlo na již zmiňovanou cenzuru. Jistá německá křesťanská aktivistka jménem Christa Jenal se postarala o to, že v Německu se časem první tři alba nemohla nejenom prodávat, ale kapela skladby z nich nemohla hrát ani na koncertech. Ve městě Ontario v Kanadě zase na album podala stížnost provinční policie, takže se nesmělo prodávat osobám mladším 18 let. Tyto zákazy byly zrušeny až v červnu 2006.

Druhá řadovka v podstatě definitivně vyprofilovala styl CANNIBAL CORPSE. Je mnohými spolu s následujícím albem „Tomb Of The Mutilated“ považována za vůbec to nejlepší, co kapela stvořila a nese punc stylového certifikátu žánru zvaného death metal, takže pokud by se náhodou našel někdo, kdo o death metalu v životě neslyšel, pusťte mu tohle album a garantuji vám, že mu navždy změníte život… :-)

Stray: Pamatuji si na rok 1991, kdy jsem se poprvé doslechl o kapele se jménem CANNIBAL CORPSE a snažil se ji pak na podzim toho roku naposlouchávat. Tedy jak se to vezme, naposlouchávat je asi blbý slovo, skončil jsem totiž u prvního pokusu. Oni byli pro mne (a nejen pro mne v mém hudebně posluchačském okolí) zkrátka synonymem neposlouchatelnosti. Přitom jsem hrozně chtěl, aby se mě to jejich album s nejprasáčtějším obalem, jaký kdy vznikl, líbilo i po hudební stránce. CANNIBAL CORPSE byli na mě prostě už moc extrémní a tvrdí, čímž chci říct, že vůbec nepochybuji o jejich kvalitách v rámci jejich žánrové škatulky. Stačili mě tenkrát prostě DEICIDE, CARCASS, OBITUARY a MORBID ANGEL, zde vězela hranice, co ještě kousnu, a Kanibalové stáli až za ní. Když jejich druhé řadové album poslouchám dnes (konkrétně dnes ráno - poprvé po nějakých sedmadvaceti letech - tenkrát jsem asi učinil ještě jeden poslechový pokus v roce 1992) :-), musím říct, že po stránce instrumentace má nahrávka své kouzlo, rytmika je naprosto přísně vysekaná, a kapela díky ní působí jako bezchybně šlapající mašina, kytary naprosto parádně řežou - riffy jsou úhledné a brutálně ostré a sóla navíc psychoticky vřeští, zkrátka je poznat, že hudebníci to jsou výteční, můj problém s CC zkrátka vězí ve zdejším hlasovém projevu Chrise Barnese. Jediné jejich album, které jsem nakonec přeci jen dal a koupil si jej opožděně na cd, tak byla až čtyřka Bleeding. A závěrečné motto (prosím vás deathmetalisti, berte to aspoň trochu s humorem): Lze si vůbec nepřipadat trapně při poslechu někoho, kdo při zpěvu ani neotevírá pusu?:-)

07.09.2019	Diskuse (18)	Anger jiri.anger@gmail.com