CANNIBAL CORPSE - Chaos Horrific

80%

Pamatuji skvělý rok 1990 z perspektivy patnáctiletého metalového nadšence bez finančních prostředků, který tehdy rovněž začínal vnímat rychle se rozmáhající deathovou scénu. S tím stylem jsem to často (a mnohdy neúspěšně) zkoušel skrz nahrané a různě popůjčované kazety a natrefil tehdy na lecjaké obskurní jméno, jež dnes náleží třeba i žánrové legendě. Kdyby mne však tehdy někdo řekl, že největší deathovou kapelou světa budou jednou CANNIBAL CORPSE, neuvěřím mu. Tehdy bylo těch význačnějších takřka na dvě desítky. Svým způsobem mne začínající Kanibalové přišli jako outsideři, kteří na sebe chtějí přitáhnout pozornost co největší extremitou projevu, ve smyslu - hlavně šokovat! Jejich hudba byla i na poměry deathu vážně brutální, texty oplývaly těmy největšími chlívárnami a už obálka debutové desky „Eaten Back To Life“ svědčila o tom, že zde nemáme nic do činění s běžnou metalovou smečkou. Uznával jsem je, ale přiznávám, nikdy jsem jim nefandil, za celých těch třiatřicet let jsem měl doma na polici jen jedno jejich cd - „The Bleeding“, nejen jejich albové obálky na mne byli zkrátka moc. I při aktivování veškeré schopnosti nadsázky, tyto kresby hlavně neodpovídaly mému vkusu. :-)

Když však člověk v průběhu těch let přihlédne k muzikantské kvalitě, nepolevujícím kapelním aktivitám a celkovému nasazení, rovněž také úrovni všech těch smrtonosných produkcí, ale i k pravidelnosti, s jakou právě CANNIBAL CORPSE zásobí fans stále novou hudbou a budují přes tři dekády svou značku, vlastně se jejich současné výsadní pozici vůbec nedivím. Jejich řadovku si vždy alespoň dvakrát pustím. V případě, že u mne něčím zarezonuje, je těch poslechů ještě o něco víc. 

Minulá řadovka „Violence Unimagined“ patřila k jejich vůbec nejzdařilejším. Působila velmi nekompromisně, ale měla i onen umělecký přesah, který bylo možné přičíst nástupu skvělého Erica Rutana na post druhého kytaristy. Tradičně skvělá rytmická sekce Alex Webster/ Paul Mazurkiewicz se jako vždy neomezovala jen na rychlá tempa, ale ony promyšlenější postupy umožňovaly v masitých skladbách rovněž vyniknout přehršli netradičních kytarových zvuků. Co na tom, že dnešní CANNIBAL CORPSE ve své kytarové práci stále znatelněji čerpají riffové živiny z oboru řezavého slayerovského thrashe? Pořád jde o death metal, ale ten thrash si v jejich aktuální tvorbě stále více uvědomuji. Beztak jsou jejich díla hlavně zárukou skvělého řemesla a výtečné hráčské a studiové úrovně. To stvrzuje i letošní novinka „Chaos Horrific“, která laťku stanovenou povedeným předchůdcem dorovnává, neboť je na ní spousta výborných momentů.

George „Corpsegrinder“ Fisher není dnes zrovna hlubiným growlerem, ale jeho po hardcoru čpící usípaný křik má v sobě stále jisté kouzlo a nezpochybnitelný tlak. S věkem dost možná trochu ztrácí na bůvolí intenzitě, ale pořád má na to, aby sound této kapely dotvářel. Dnešní CANNIBAL CORPSE jsou tradičně výteční ve všech aspektech instrumentace, nepostrádají technickou vyspělost, mají stále brutální drive, ale umí učarovat i mistrovskou vyhrávkou či kakofonickým kytarovým sólem. Jejich riffy jsou stále schopné porcovat tkáň s naprostou důkladností, navíc ve spojitosti s rytmikou nabírá jejich zvuk až hrozivých parametrů, což ostatně bylo u nich pravidlem takřka vždy. Hororový sound a death metal od CANNIBAL CORPSE totiž jedno jsou.

I díky skladbám jako je valivá libůstka „Summoned For Sacrifice“, uprostřed zrychlená headbangistickou pasáží a chytlavým nábojem gradujících linek, nekompromisní „Fracture And Refracture“ či chorobně rozjetá „Pestilential Rictus“, je třeba říct, že se kapela nachází stále na vrcholu žánrové pyramidy, dokonce si myslím, že etapa s Rutanem je jednou z jejich vůbec nejpozoruhodnějších, jakkoliv je třeba chválit i prvního kytaristu Roba Barretta. Důkazem jejich soustavného zápalu pak může sloužit celé album, procházející řadou různorodých momentů - začínající brumlajícím baskytarovým partem a takřka harcoreovým náklepem „Overlords Of Violence“, přes vrcholnou titulní skladbu držící silné jádro deathmetalového díla, až po roztékající se namokvalou rudou bažinu „Drain You Empty“, jež tohle vcelku různorodé a vrcholně koncentrované dílo zakončuje. Obal nahrávky pak, obzvlášť v letošním případě, hovoří jasnou řečí.

04.10.2023	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz