CANNIBAL CORPSE - Red Before Black

60%

Nástup otevíráku Ony One Will Die donutí zpozornět – CANNIBAL CORPSE znějí podezřele thrashovitě. Což o to, sype a řeže to celkem slušně, řezníci skočí do alba rovnýma nohama a rozhodně se s ničím nepárají. Vlastně je to celkem sympatický, starosvětsky neurvalý nářez, říkáte si i během následující titulní hitovky Red Before Black, jejíž refrén chtě nechtě uvízne v hlavě. Tedy nic, s čím by měl mít letitý fanoušek nějak zásadní problém. A ono je zprvu zdánlivě opravdu vše v pořádku, veškeré výtky, které k Red Before Black mám, vyplavou na povrch kalného řečiště až po několika přehráních. A přiznám se, že chvílemi jsem se do opakovaného poslechu musel vážně nutit, až takovou potíž s novými CANNIBAL CORPSE mám.

Onen odklon od bublavého umrlčího metalu směrem o ostře nasekanému thrashi by mi v zásadě až tak nevadil, kdyby ovšem kapela v tomhle ranku dokázala přijít s nosnějšími riffy a hlavně logičtější stavbou písní. V tomhle ohledu totiž album tragicky selhává. Jestli chtěli Kanibalové na stará kolena vnést do své muziky trochu chaosu a nejistoty, nevzali to, obávám se, za dobrý konec. Jejich síla přece vždycky spočívala v tom, že se nesnažili mozkové závity zamotat sofistikovaně zašmodrchanou skladbou, ale přitlouct k podlaze, rozmašírovat, zničit a pak si v kaluži vaší nevinné krve típnout cigáro.

Teď na to jsou trochu jinak. Třeba taková Firestorm Vengeance: po klasicky thrashově nastrouhané předehře následuje deathová valivá pasáž, která ale nijak nekoresponduje se začátkem. Pak se to celé ještě víc zašmodrchá, píseň se točí v kruhu, ztratí tah a napětí, zbude jen jaksi úmorné tlačení na pilu. Vůbec mám na mnoha místech pocit, že kapela jaksi neví, jak dál. Sesypala na hromadu několik svým způsobem vlastně docela obstojných nápadů, ale už je neměla sílu dotáhnout do logického konce. Deska se zadrhává, nešlape a zní tak nějak podivně vyčpěle. Upřímně, maje na vědomí, že na producentské sesli trůnil slovutný Erik Rutan, očekával jsem větší sílu a tlak. Prostě něco, co mě hodí na zeď obýváku a po zbytek večera pak budu už jen seškrabávat zbytky.

Nestalo se, bohužel, a to jsem v desku vkládal velké naděje, protože na předchozích dvou počinech CANNIBAL CORPSE dokázali, že pořád ještě zvládají likvidovat jako na starých kultovních počinech a nadto si jen tak od boku vystřihnout hitovku ráže As Deep As The Knife Will Go. Těšil jsem se na další frontální útok, který mi vymete hlavu, a dostal jsem album, nad nímž jsem si rozpačitě hryzal nehty. A vlastně doteď nevím, co si o něm mám myslet.

Moc bych si přál, aby to bylo jen zaváhání a na dalším albu to kapela opět rozbalila ve velkém stylu, ale nevím, jestli je toho ještě schopna. Kdesi mezi řádky a tóny, v druhém a rozhodně nechtěném plánu totiž v Red Before Black čtu únavu. Přirozenou, logickou a pochopitelnou, bavíme se vlastně svým způsobem o deathmetalových dinosaurech a je s podivem, že až je jejich nová práce jakákoliv, rozhodně není senilní. Tomu nejlepšímu už ale odzvonilo a mám dojem, že definitivně. Rád se budu mýlit a CANNIBAL CORPSE z hledáčku rozhodně nepustím. Na to je mi jejich přístup k věci o přes výhrady nadále velmi sympatický. Takže nakonec s přimhouřením obou očí lehce nadprůměrných šest pětek.

09.11.2017	Diskuse (14)	wuxia jindrich.goth@gmail.com