CANNIBAL CORPSE - Violence Unimagined

80%

Nemyslím si, že někdy nastane den, kdy CANNIBAL CORPSE natočí slabé album. Jednou přijde to poslední, ale slabé nikdy. Existuje totiž jeden absolutní profík-srdcař, který nic takového nedopustí. Jmenuje se Alex Webster. Coby fanoušek prvních pěti alb IRON MAIDEN, výtečný baskytarista a náročný kapelník ví, jak má vypadat (death)metalové album, které nelze odzívnout. Na paralele se Stevem Harrisem něco je. Doufám ovšem, že bude i nadále platit jen ve vztahu ke zlatému období anglické legendy, maximálně o kapele se třemi kytaristy, o nichž bude řeč níže. Teď ještě nestojí na místě, nejde zpět ani úplně mimo, stále se rozhlíží. Zatím nepotřebuje někoho, kdo by mu řekl, tak dost! Veškeré zlato vytěžené v jiných žánrech a zpřevodované do čtyřech strun baskytary zalévá tou nejkvalitnější kytarovou ocelí. S pomocí party velmi zručných řemeslníků z ní pak vyrábí řeznické nože, které zakaluje v krvi. Nikdy neuhne, v tom má jasno už od samého začátku. Žánrové omezení mu nevadí. Pro něj se jedná pouze o hřiště, kde se hraje nejvyšší liga. Každý zápas provázející vznik nového deathmetalového majstrštyku si užívá. Od svých spoluhráčů nikdy nechce méně než maximum a vždycky ho dostane.

Nejinak je tomu i na novince „Violence Unimagined“. Plán bude tudíž splněn i tentokrát. Dosud kontinuálně stoupající prodeje hudby s puncem „Kanibalů“ stagnace, natož pokles rozhodně nečeká. Limitované edice nové desky zmizely vlastně dřív, než se objevily v běžné distribuci, a nabídku vinylových barviček od Metal Blade překonává snad jen vzorkovník špičkového nehtového studia. Čerství padesátníci mají pořád páru. Ty správné hormony jim prostě nechybí. Postupem doby nabízejí snad o něco více melodií, jinak neslevili prakticky v ničem. Přesto, nebo spíš právě proto poslouchá floridskou stálici permanentně bobtnající masa lidí různého věku a „vyznání“, kteří primárně baží po ostré kytarové hudbě, nikoli hororu. Specifická image, daná zejména texty a albovými obálkami, už moc nevzrušuje, líbí se.

Očekávat lze maximálně posun v mezích železného zákona. Větší jistotu snad nedává ani smrt. Patnáctý zářez v pořadí nicméně provází jedna zásadní personální změna, která se nemohla neprojevit. Poté, co kvůli svým excesům vypadl z kola kytarista Pat O´Brien, nastoupil do týmu Erik Rutan. Nemusím, a tudíž ani nebudu představovat. Pokud si nějaká kapela začne s takovým kytaristou, resp. hudebníkem, měla by počítat s tím, že se její zvuk promění. V případě CANNIBAL CORPSE nejde však o změnu náhlou ani zásadní. Eric jim od roku 2009 produkoval hned tři další desky, do kterých svou vizi death metalu bezpochyby promítl. Nyní, na postu kytaristy a jednoho ze tří skladatelů, logicky ještě více. K hutnosti, tvrdosti a zemitosti zvuku ze studia Mana se tedy přidaly specifické drásavé harmonie, páchnoucí sírou, a také klenuté melodie. Čelní srážka dvou světů dopadla výborně. Zrodilo se monstrum budící respekt na všech frontách. Velmi slušné hodnocení v (ehm) nemetalovém Pitchforku mluví za vše. Nemíním ho přeceňovat, ale ani podceňovat.

Začíná se, jak je dobrým zvykem, pěkně zostra. Kytaristovi Robu Barrettovi jde karta. Zvrácenost „Murderous Rampage“ se odehrává v rychlém tempu a přehlídka vrstvených riffů je výstavní. O provedení nemá smysl se bavit. Zvuk vraždí a laská zároveň. V rámci zasloužilého old school thrash/deathového mainstreamu by se intenzivnější produkce hledala asi těžko. Kytary zní přes veškerou hutnost opravdu nabroušeně a čistě. Baskytara nemá sice tak prominentní postavení jako třeba na albu „A Skeletal Domain“, stále však diriguje a udržuje si přehled. Stejný přehled o ní má i posluchač, chce-li. Dřevitý virbl připomíná původ. Během vybrané kytarové symfonie, předoucí v rozpětí od thrashe po grind, stojí se svým zvukem na špinavé metalové straně, a to transparentně. Holt patří Paulu Mazurkiewiczovi, druhému ze strážců tradic, těch nejlepších. Fakt, že se mu musí leccos podřídit, kapele vlastně prospívá. Šéf kontruje nemilosrdnou jízdou „Necrogenic Resurrection“. V podstatě se jedná o mix MEKONG DELTY s britskými SABBAT, dokládající fakt, že thrashová linie bude pro CANNIBAL CORPSE vždy nosná a inspirativní. Kytarový masakr doprovázející sólo mou myšlenku definitivně pečetí.

Patův odchod průlom do stylu nepřinesl. Jeho mistrovské kusy sice chybí, ale kapela si dokázala poradit. Riffů seskládala tuny a skvělých. Jaro je v plném proudu a ty od floridských klasiků mi svou hitovostí a zpěvností vždy připomínaly variabilní zpěv ptáků. Až vás někdy k ránu probudí kos, spusťte v mozku repetici, přidejte kytarové efekty, podlaďte a vzpomeňte si na mě.:-) Se sóly, třeba v drsné a do jisté míry i sociálně-kritické:-) klipovce „Inhuman Harvest“, nabyla zmíněná iluze zas o něco jasnější kontury. Už třetí mimořádně kvalitní song v řadě. Koncertní tutovka s parádním breakdownem! Barrett se evidentně snažil krvácivou ránu po Patovi zacelit silnou náplastí. Dotyčný skládat opravdu umí. V jeho stylu se mísí SLAYER se špetkou NAPALM DEATH, prostě hodně ostrá americká old school škola, cukrovaná kdečím. Užít si do detailu jeho další příspěvky „Follow the Blood“ a „Bound and Burned“, bičované výbornými sólovými štěky, se vyplatí. Webster zas investoval své unikátní, posluchačsky možná méně atraktivní výrazivo. Skvělé „Barrettovky“ působí na první, komplexní zážitek však nastává až ve chvíli, kdy se vám podaří rozplést šílenosti od Webstera.

Na scénu ovšem přichází ještě mistr Rutan. V jeho případě bych byl s těmi ptáčky přeci jen opatrný. Jestliže se Pat v některých svých skladbách vracel k technickému power/thrashi/deathu, známému z druhé desky NEVERMORE, Rutan vnáší do hry svou typickou temnotu a poněkud univerzálnější, metafyzičtější pojetí utrpení a smrti. Jinak řečeno, songy typu „High Velocity Impact Spatter“ z již zmíněného „Skeletal“ na novince nenajdete. Namakané hitovky z pera letitého souputníka bylo proto třeba nahradit něčím speciálním. Řešení se našlo. Tradiční řemeslné řeznictví s háky ve výloze vstoupilo do spolku s ďáblem. Pakt byl zpečetěn exkurzí do pekla za doprovodu marše „Condemnation Contagion“. Takže najednou tu máme zvrácený řeznický krámek nejen s podivnou přidruženou výrobou ve sklepě, ale už i s hekatombami ve vnitrobloku. Erik dal CANNIBAL CORPSE opravdu hodně, aniž by potlačil svůj nezaměnitelný rukopis; konkrétně v „Ritual Annihilation“ skoro všechno, co ho staví nad drtivou většinu ostatních. O pouhém penzijku tedy (zatím) nemůže být řeč. „Všechno, co jsem měl, jsem dal do této nahrávky. Ve chvíli, kdy byla hotová, jsem už neměl co nabídnout. Je pro mě důležité přispět k odkazu jedné z nejlepších deathmetalových skupin a zároveň velkou ctí být její součástí, svou účast beru velmi vážně. Jedná se o velkou věc, kterou neberu na lehkou váhu ani jako samozřejmost“, řekl pro časopis Decibel. Myslím, že k tomu není zapotřebí nic dodávat. Fakt, že jsem neráčil blíže zmínit Corpsegrinderův standardně skvělý výkon, berte jako jeden z vedlejších projevů přežrání nekompromisní kvalitou, které se Rutan dvořil. RESPEKT!!

17.05.2021	Diskuse (14)	Pekárek hackl@volny.cz