CARCASS - Torn Arteries

80%

„Torn Arteries“, právě vycházející sedmé řadové album liverpoolských legend, vznikalo s rozvahou. Tahle kapela asi příliš nemiluje studiové práce, neboť si nedokážu vysvětlit tu velmi dlouhou (osmiletou) pauzu od předcházejícího počinu. Nicméně výsledek se stává povedeným dokumentem vývoje, jakým CARCASS od svých počátků ušli. Přestože kapela čím dál více tíhne ke klasicky rockovým vlivům a kytarová práce Billa Steera uchvacuje stále častěji teskně melodickými sóly, pořád lze z jejich zvuku poznat onu bestii, kterou CARCASS kdysi dávno byli. Nový materiál sice nedosahuje revoluční kvality a nabušenosti milníků jako „Necroticism - Descanting The Insalubrious“ a „Heartwork“, ale i tak se mě novinka nejeví vůbec špatně. Můžeme ji snad nazvat nejdospělejším dílem CARCASS v jejich historii? Možná že ano. Pozitivním zjištěním se totiž ve výsledku ukazuje, že kapela, přes svůj současný rockový groove a omezení náznaků někdejších grindcore zběsilostí na absolutní minimum, nejde cestou přímočarých death n´rollových kolovratů z časů „Swansong“, ale naopak vykresluje pestrou paletu gruntovních riffů na podkladě nápadité rytmiky, která dodává nahrávce sebevědomě progresivistický náboj.

S chaosem a špínou si současní CARCASS opravdu netykají, naopak s pečlivostí někdejších patologů opracovávají motivy, jaké může dát dohromady jedině hudebník dlouhodobě usazený v ranku extrémního metalu, který však už dávno dává přednost inspiracím a poslechu muziky odjinud. Kupříkladu upřednostní inspiraci u THE WHITE STRIPES před soutěžením s NAPALM DEATH. Kapela si ve své post-comebackové éře za ty roky vydobyla takový respekt, že, při své náklonosti ke klasickému hard rocku, ani nepotřebuje měnit název na BLACK STAR, jako tomu bylo kdysi před rozpadem. CARCASS všechny své groove a stoner motivy zkušeně roubují do skladeb vzniknuvších pod jejich jménem. Proč ne, když je k tomu vede aktuální přirozenost? Pod záštitou Nuclear Blast se tak dočkáváme skvělého nadžánrového materiálu, jenž byl nahrán před více než rokem ve studiích v Leedsu a v časech pandemie byl pozdržen, aby mu nejprve předcházelo nadějné EP „Despicable“. Tento předkrm se mě jevil jako pouhý náznak těch pravých skutečností, vyvstávajících ve světě CARCASS na povrch celých osm let po předchozím albu „Surgical Steel“.

Co od minule zůstává stejné, je chrčivý vokál lídra a baskytarového zabijáka Jeffa Walkera. Tento podivín se stále udržuje v optimální formě a na základě jeho projevu ze skladeb pozná CARCASS snad úplně každý. Přijetí Daniela Wildinga na post bicmana byla před dekádou skvělá volba, která se celou dobu klukům zúročuje, neboť tento borec na novince exceluje v pestré paletě rytmických technik a nejrůznějších parádiček a to aniž by na sebe zásadně strhával pozornost. Kytary jsou zde rovněž fantastické, co do riffů i sól jde z mého pohledu o jednu z nejzajímavějších tvrdě-metalových desek poslední doby, alespoň pokud budu mluvit o kapelách staré školy, na kterých má generace vyrůstala. Skladby jsou sebevědomě úhledné, ale zároveň nabízejí onu osobitou nadstavbu, díky které nazývám CARCASS progresivistickými solitéry v pelotonu deathmetalových konzerv. Materiál osciluje někde na spojnici mezi tvrdým metalem a klasickým rockem, ale CARCASS mu dokáží vdechnout onen osobitý naturel.

Tak schválně, nazvali byste současnou produkci CARCASS ještě deathmetalovou? Já jen stěží. Jde snad o thrash? Na to se Britové vykazují malým počtem přímočarých klepaček a nelpí na riffovém závodění v retro-metalovém stylu. Ne, takto mistři opravdu nepracují. Důležitá je diferenciace od všeho ostatního a potřeba znít vlastním způsobem. Dalo by se uvažovat i o stylech jako groove metal nebo stoner, ale tady zas všemu brání rvavé vokály a intenzivnější míra kytarových a rytmických partů, držících sound stále v kasematech jejich temně patologického světa. Sóla Billa Steera každou zdejší skladbu povyšují o potřebný melodický prvek, jenž se skoro vždy stane jedním z vrcholů. Tento kytarista za třicet let ušel opravdu pozoruhodnou vývojovou linii, protože dnes je skutečným mistrem hardrockové kytary a to aniž by si svou „Mršinu“ definitivně přivlastnil. Pořád s nasazením maká pro tuhle značku, i když jej inspiruje rockově klasičtější a melodičtější hudba, než tomu bylo před třiceti lety. Ostatně tento jeho nadhled dnes slouží rovněž ve prospěch CARCASS.

Desatero skladeb zde tvoří zajímavou koláž progresivního ehm...groove metalu a každým dalším poslechem odhaluje nejeden neočekávaný detail. Ať už jde o využití textového sloganu Get Behind Me Satan, jenž vešel ve známost před šestnácti lety v souvislosti s albem THE WHITE STRIPES, umístěného v jedné z nejrockovějších a nejchytlavějších vypalovaček této novinky - „The Devil Rides Out“, případně sborové dvojtlesknutí, jenž je coby sampl několikrát součástí prostředního sólového úseku v rámci dalšího znamenitého kusu „In God We Trust“, reprezentujícího zde rovněž onen rockovější fundament hudby CARCASS. Již výše zmíněná „The Devil Rides Out“ fascinuje od svého začátku a to blízkovýchodně znějící kytarovou vyhrávkou, aby se posléze vyvinula ve strhující vypalovačku, která nabídne, i rockerům nepohrdajícím metalovým extrémem, ty pravé sluchové vitamíny.

Jsou zde tradičně dravé a drtivé kusy, jako hned úvodní titulka „Torn Arteries“ či skladba s vtipnou slovní hříčkou ve svém názvu „Eleanor Rigor Mortis“, jenž staví na bleskových sólech v úvodu a celé řadě melodických vyhrávek a riffů. Chytlavou dusárnu „Under the Scalpel Blade“ již posluchači znají s ročním předstihem, kdy tahle věc byla součástí onoho EP „Despicable“. Asi nejbezútěšněji se CARCASS uvedou prostřednictvím desetiminutového prog-rifforamatu „Flesh Ripping Sonic Torment Limited“, svazujícího smysly posluchače do pandemonia Walkerova hněvu a bezútěšného šílenství, ale i podivnými změnami temp a nepřeberným množstvím riffů. Vlastně potěší i hbitý a ostrý štírek „Kelly´s Meat Emporium“, který na onu obří prog-flákotu navazuje, nicméně další vrcholy nacházím jinde. Tihle CARCASS jsou dnes prostě hodně vzdáleni zoufalým kolovrátkům z časů „Swansong“.

Singlovka „Dance Of Ixtab“ je z mého pohledu naprostá lahůdka. Přemýšlím nad tím, jak je možné, že mě CARCASS v této písni evokují svým pojetím cosi, co v časech svého alba „Like Clockwork“ kdysi avizovali rockeři QUEENS OF THE STONE AGE. Originální rytmický part rozhoupává song do podoby uhrančivého pochodu, jehož ozdobou se brzy stávají jednoduše, avšak uhrančivě pojaté riffy, které výsledku dodávají na chytlavosti. Ve všech směrech dokonalá záležitost. Už dlouho jsem neslyšel podobný masterpiece od kapely z oblasti tvrdší hudby. Na téhle skladbě je prostě všechno správně.

Stranou však nezůstává ani úplně poslední skladba, kterou je pozvolna se rozjíždějící „The Scythe´s Remorseless Swing“. Ta se dostává do tempa skrz čarodějné kytarové kouzlení v pomalejším tempu a odbíjení strašidelného zvonu. Osudová záležitost, jenž je pravým rozuzlením skvělého a nápady tak akorát nabitého alba, díky kterému tahle letitá kapela potvrzuje, že v sobě sice nemá dravost mládí, ale nadhled, kvalitativní potenciál a dobré nápady jsou u nich nepochybné. CARCASS se prostřednictvím „Torn Arteries“ vydali na další pozoruhodnou pouť, která jim v kronice heavy metalu zajišťuje vlastní výrazový prostor a pravděpodobně i nesmrtelnost.

PS: Jo a málem bych zapomněl, obal se zeleninovým srdcem je naprosto skvostný a svědčí o vytříbeném vkusu aktérů. To tvrdí někdo, kdo by doma na polici 90% death/grind nosičů vůbec nemohl mít, už jenom kvůli těm hnusným a nevkusným obalům. Jenže CARCASS už dávno není death ani grind a tak je všechno v naprostém pořádku a můžeme si užívat jejich skvělé rockové hudby do sytosti. V rámci jejich diskografie čítající sedm řadovek je tahle věc určitě na medailové pozici (bronzová).

Nejlepší skladby: Dance Of Ixtab, The Devil Rides Out a The Scythe´s Remorseless Swing.

05.10.2021	Diskuse (28)	Stray janpibal@crazydiamond.cz