CASSELS - Tracked In Mud
Nevěřte hudebním pisálkům! (Samozřejmě kromě Crazy Diamond). O CASSELS píšou, že je to punk, tak jsem to zkusil a punk to rozhodně není. Nejblíž k punku má jejich DIY přístup k fungování kapely, ale když je většina skladeb delších než šest minut, tak to prostě punk být nemůže. Byla to ale zajímavá zkušenost. První poslech, říkám si, to je hodně podivná věc. Druhý poslech, říkám si, to jsou supr bicí, a vlastně celé to je tak nějak zajímavé. Třetí poslech, říkám si, no to je teda něco. Rovnou přiznávám, že ani pro mě to není typ hudby, kterou bych poslouchal každodenně a musím na ní mít vysloveně náladu. Ale ta koláž stylů a zvuků, netradiční dramaturgie songů i celková atmosféra nahrávky je skutečně jedinečná.
Bratři Jim a Loz Beckovi z Londýna jsou pořád v podstatě mladí kluci, kteří hrají v sestavě kytara plus bicí. Pevně ukotveni na alternativní scéně si jdou vlastní cestou, nehledíc na hudební trendy. Mají svůj vlastní a velice specifický modus operandi. „Tracked In Mud“ je jejich čtvrtou plnohodnotnou deskou a evidentně zatím nejtemnější, nejtvrdší a nejkomplexnější. Když v minulosti měli zvukem blízko k punku, nebo možná spíše k post-punku, ten aktuální se točí spíš kolem hutného, syrového, někdy až animálního post-hardcoru kombinovaného s noise rockem. Sama kapela uvádí jako své vzory při vzniku alba americké party jako SHELLAC nebo UNSANE, případně AT THE DRIVE-IN a zvukově mají skutečně blíže spíše k americké scéně. Já tam někdy, jako třeba v úvodní „Nine Circles“, zaslechnu i odkazy na aktuální evropskou odnož post-hardcoru, reprezentovanou třeba belgickými BRUTUS. Rozhodně to není přístupný materiál, a ani špetku snahy ulehčit to posluchači tam nenajdete. Už jen základní koncept mluví za vše. Na ploše 46 minut jen 8 songů. Takováto alba si člověk nepouští při vaření, vyžadují pozornost a určitý čas, než do nich pronikne. Pro skládání a nahrávání se duo zavřelo do starého vesnického domu uprostřed polí, předělaného na provizorní studio. Lokace dala vlastně albu i název. „Stopy v bahně“ byly všude kolem, a zároveň to koresponduje s celkovou náladou desky.
Když si uvědomíme fakt, že máme co do činění v podstatě jen s bicími a kytarou, tak je zvuk alba překvapivě plný a mnohovrstvý. Různé typy efektů použitých na kytarách mají společný temný nádech, evokující až téměř post-industriální atmosféru plnou kovově studených odstínů zvuků. Jsou drásající, bezútěšné, ale svým způsobem vlastně krásné. Zvukový kolorit nevznikl náhodou. Tematicky se texty točí kolem ztraceného propojení lidstva s přírodou, pánové to popisují jako „soundtrack k životu v závěrečných dnech arogantní a technokratické pekelné krajiny“. Ať už si o tom myslíme cokoliv, do určité míry mám pro podobné pocity pochopení a sám často uvažuji nad směřováním naší civilizace. Starší sci-fi snímky, kde Zemi postihne nějaká forma apokalypsy, jež je způsobena lidmi samotnými, už zdaleka nejsou tak vytržené z kontextu, jako když jsem byl dítě. Co musím vyzvednout, je zvuk bicích. Ty se povedly excelentně. Živé a ostré činely, přímočarý rytmičák, ale zejména masivní dunivé přechody a kotle. V mixu mají pevné místo, někdo by mohl namítnout, že jsou až moc vytažené v popředí. Já tomu naopak tleskám, přesně tak to mám rád. Když se kotle rozduní a mě vibruje až v žaludku, je to ten správný zvuk.
Možná se ptáte, čím a jak vyplnili ty dlouhé songy. Dynamickými změnami. Je to v podstatě koláž různě intenzivních kapitol, každá se specifickou atmosférou a vlastní hudební tváří, propletených a spojených do jednoho celku. Na první poslech mi to připadalo chaotické, neorganizované, v některých momentech až disharmonické. Ano, takto v zásadě můžeme definovat noise rock. Post-hardcore pak tomu dodává atmosférickou nadstavbu a když se oba tyto přístupy spojí, je z toho místy i brutální nářez, jako třeba v závěrečné části „Here Exits Creator“. Ale kluci se nezaleknou ani pořádných riffů. „… And Descends“ je nabízí hned v několika variacích. Začne v math rockovém stylu typickém pro BIFFY CLYRO, pak se plynule přemění v tajemné a neklidné budování příběhu ve stylu ALL THEM WITCHES, aby se v závěru totálně utrhla z řetězu a mířila až někam do alternativně metalových vod. Za mě je tohle asi nejlepší song alba. To ale ještě není vše. V některých pasážích jednotlivých písní dochází ke zklidnění a vkládají se elementy na hranici art rocku, někdy dokonce s avantgardním nádechem. Zpěv se zde mění ve vyprávění nebo až v recitaci, hudba jen dokresluje dystopickou atmosféru. Každopádně to vše dokážou seskládat do skládačky, která nenudí, naopak překvapuje zdánlivě neočekávanými zvraty, propojeními a dějovými posuny. Z kolekce svým měkčím zvukem lehce vyčnívá „Every Castle´s Crumbling King“, pojatá jako umělečtější indie rock doplněný i náznakem jemnější melodie. Co se týče zpěvu samotného, opět se zde osciluje v širokém rozsahu. Od zmiňované téměř recitace, přes čistý zpěv, až po emotivní řev. Díky délce skladeb se může dopřát dostatek prostoru i instrumentálním pasážím, přirozeným způsobem doplňujících strukturu songů. Umí být noiseově bodavé, postrockově atmosféricky tahavé, nebo roztěkaně crossoverovské. Závěrečná, téměř devítiminutová „Nature Hates A Vacuum“, nabídne prakticky vše z výše zmíněného, doplněné navíc grandiózním finále.
Z desky je každým coulem cítit hluboké zaujetí dua a důležitost sdělení, které nám chtějí předat. Vždy jsem měl respekt pro kapely, které skutečně věřili v to, co dělají. A pro které to byla hlavní meta, bez ohledu na potenciální úspěch či neúspěch u fanoušků. CASSELS jsou přesně takový.
| 20.04.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
