CATHEDRAL - The Last Spire
Je to již dva roky co britská doom/ stoner metalová stálice vydala
prohlášení o ukončení své dvacetileté činnosti s tím, že po poslední nahrávce „The
Guessing Game“ odjede ještě nějaké ty koncerty, a pak se definitivně odebere na
věčnost. Nyní zde však máme další řadovku, takže to vypadá, že úmorně
natahovaná pomalá tempa jsou této kapele vlastní, i co se týče rozhodnutí o pokračování nebo ukončení vlastní kariéry. Každopádně CATHEDRAL patří mezi soubory, které si na scéně vydobyly respektované místo a vešly ve známost svojským pojetím metalu, jinak opěvujícího počátky BLACK SABBATH a psychedelický ráz rocku let sedmdesátých. Jejich desáté řadové album dostalo název „The Last Spire“ a prý jde
o absolutní rozlučku. Nechme se tedy překvapit, jak se věci budou
nadále vyvíjet, protože kvílivé tóny kytary Garryho Jenningse jsou
jak známo uvyklé znít ještě hodně dlouho poté, co dotyčný sejme z krku svůj nástroj, opře jej o
aparát a v klidu se odebere do šatny na šálech horkého anglického čaje.
Když jsem tak přemýšlel o svých postojích k téhle
kapele, jejíž éru vlastně pamatuji od úplných počátků,
napadla mě určitá teorie. Ve vztahu ke CATHEDRAL dle mého názoru mohou
existovat tři základní postoje/ tři základní druhy přístupů. První jsou oddaní příznivci co od nich berou vše nebo typy
dokonale semleté promyšlenou marketingovou kampaní metalových médií z první půle devadesátých let, kdy se z
této valivé obludy udělalo div že ne bombovní zboží, které mělo jakože určovat trend v heavy metalové hudbě tehdejší doby. Sem stoprocentně nepatřím.
Druhou kategorií jsou striktní odpůrci nebo jedinci s vlastní hlavou, kteří tenkrát díky odlišnému vkusu nesedli promyšlené
kampani Earache na lep a věděli, že kapela s podobně slaboučkým zpěvákem, je zkrátka jasně
přeceňovaná. Ani já jsem opravdu nikdy nebyl příznivcem Dorrianova projevu, zvlášť když
kapela prostřednictvím stále delších a monotónnějších alb prokazovala čím dál méně sebereflexe. O nějakém vývoji v případě CATHEDRAL nemohlo být vůbec řeči, i když Dorrianovo vyvalování očních bulev v průběhu živých vystoupení mohlo leckoho dojímat. Zde to mám tak napůl - proti CATHEDRAL jsem nikdy nic neměl, ale Dorriana jsem považoval za nejslabší článek vždy.
Třetí
skupinou jsou pak ti, kteří kapelu přijali alespoň v době jejich prvním pěti
alb s vrcholem (kupříkladu) u dvojky „The Ethereal Mirror“, ale na druhou stranu shledávají současnost již nezajímavou. Ano, i tak lze
nahlížet na nepříliš proměnlivou tvorbu CATHEDRAL. Do určitého bodu totiž skutečně mohli
Britové připadat leckomu zajímavý, ale poté co se provalily záměry kapely po celých dvacet let setrvat takřka bez vývoje na svém, začala od nich řada lidí zdrhat, navíc přicházely nové kapely, nové styly atd. Tyto posluchači si však k tomu svému albu stále udržují kladný vztah.
Osobně se nacházím někde mezi druhou a touto třetí kategorií - miluju totiž zvuk Jenningsovi kytary, rovněž surrealistické obaly ze začátku jejich kariéry, sem tam nějakej song, ale na druhou stranu považuji Leeho Dorriana za vcelku podprůměrného zpěváka a hudbu CATHEDRAL s postupujícími lety shledávám čím dál nudnější. O co mi vlastně celkovým tímto pojednáním šlo? Novinka jsou typičtí CATHEDRAL. Příznivce kteří s kapelou přečkali celých dvacet let a byli s její tvorbou vždy spokojeni, nahrávka určitě
potěší. Pro ostatní to bude další jejich nudná, dlouhá a nezajímavá
variace na sabbathovský metal sedmdesátých let. Nic víc, nic míň.
| 05.06.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
