CATHEDRAL IN FLAMES - Count To Nine

90%

Pražští gothic rockeři CATHEDRAL IN FLAMES se právě v těchto dnech, díky svému druhému dlouhohrajícímu albu „Count To Nine“, postarali o značné rozvíření kalných žánrových vod. Svou charismatickou směsí původní podoby stylu, zde umně vetknutou do současné a o něco vrstevnatější zvukové formy, to s veškerým svým odžitím, autentickým feelingem a studiovou perfekcí dokonale trefili. Desku poslouchám nepřetržitě už tři týdny, převážně a velmi netradičně hodně brzy ráno, během své asi čtyřicetiminutové cesty do práce, kdy její druhou, pěší část absolvuji průchodem skrz průmyslový areál plzeňské Škodovky. Ta hudba do těchto exteriérů totiž dokonale sedne. Člověk jde před šestou hodinou ranní, dnes z velké části vyprázdněným areálem, mlhou, tmou a zimou, mezi oprejskanými průmyslovými halami, které v některých případech pamatují devatenácté století.

Na CATHEDRAL IN FLAMES mne baví míra zainteresovanosti a hloubky prožití prezentovaného. A tak tvrdím, že se kapele podařilo dotáhnout k dokonalosti vše, co na prvotině „Hang Me High And Bury Deep“ teprve začala (na debutu mne velmi bavila titulní věc). Sice dnes již ve čtyřčlenné sestavě bez kytaristy Mr.Theodoricka, ale s ještě větším ponorem, který je plný šera, hnusu, paranoie, ale i okázalé a neprvoplánově dávkované nádhery. Uhrančivé písně na „Count To Nine“ mají v sobě více špíny a živelnosti než ty předešlé z první desky, ale zároveň o nich nelze smýšlet jako o surových flácích. Naopak jde o promyšleně vystavěné monolity gothic rocku, které stavím dost možná na stejnou úroveň největších zahraničních milníků.

Znělý, sytý a ponurý hlas Johna Lee Falla (členové kapely užívají uměleckých pseudonymů) prostupuje každou ze skladeb a některé dokonce strhává do podoby hypnotizujících manter. Ke klávesám, baskytaře a bicím se kytaru přibalivší Gatsby ocitl před nelehkým úkolem. Jeho stavitelský potenciál byl však zde dokonale využit. Dost možná za to můžou i zásahy Američana Johna Fryera, který album v Los Angeles mixoval a masteroval. Kapela tvrdí, že spolupráce s ním se nevyhýbala ani vypjatějším a na emoce náročnějším fázím. Deska však rozhodně nezní jako běžná česká produkce, naopak přes svou pestrost a vrstevnatost míří jasně k tomu prazákladnímu, co světu dala především britská scéna zhruba v polovině osmdesátých let. 

Rozdílovým hráčem se ukázala být také zpěvačka Ambra Von Bernstein, vkusně zde posilující romantičtější prvek některých skladeb. Jestli na debutu připomínal její vokální témbr Jitku Zelenkovou, pak zde se pouští do rozmáchlejších dobrodružství a svou hlasovou kvalitou znamenitě dává i pasáže, opatřené třeba opernějším hlasem. Je nedílnou aranží výsledného zvuku písní a umocňuje v nich onu vrstevnatost. Na rozdíl od mnoha temných a okázalých metalových kapel, které mají o gotice zcela milné představy, však její vklad a jeho dávkování nestrhává songy do oblasti kýče. Ambra je žádoucím doplňkem celkového zvuku a míra jejích vstupů byla trefena prakticky dokonale. Její nejvýraznější chvíle přijde ve skladbě „Steam Punk Queen“, kde má hlavní pěvecký part. Skladba skvěle šlape, má v sobě chytlavost a znamenitě zapadá do tak trochu temnějšího celku.

Kytarista Billac DeVille údajně sice stál u zrodu jen dvou skladeb, jeho klenot „Penetrate Me“ je učebnicovou ukázkou gothic-hitovky, jednoznačnou hymnou a důkazem toho, že gotický rock lze ještě ve dvacátých letech 21.století dělat s veškerou vervou a svěžestí. John Lee Fall opatřil tuhle výborně gradující skladbu textem plným klaustrofobie a paranoidních vizí, jež jsou oslavou nočního života v jednom z nejkultovnějších měst alternativní kultury posledních pěti dekád, Berlína. Teď však na začátek alba. Po výtečně šlapající uhrančivé temnotě „Deep Grave“, kterou pohání riffy jako břit, a rovněž po následné, slunečněji vyznívající kytarovce „Summertime“, představuje skladbová trojka „Penetrate Me“ rozuzlení, které u mne způsobilo nadšení, neboť se ukázalo, že CATHEDRAL IN FLAMES sice přitvrdili, ale že k albu přistoupili s veškerou perfekcí, pokorou k stylu a bez úliteb k tomu, co si dobová móda či zdejší vkus žádá. Kdyby mne někdo řekl, že čtvrtá píseň v pořadí bude snad ještě lepší než první tři, nevěřil bych mu.

Je to však tak. Kolosální „The Gate“, pojednávající o překonávání závislostí a životě v nočním městě, začíná vokálními závoji Ambry, kde zní operní motivy ve stylu Ave Maria. Tenhle song je přes svůj vývoj do tvrdší a svižnější fáze neskutečně sugestivní záležitostí. Skrz gradaci, kde prostor opět přebírá uhrančivý hlas John Lee Falla, se „The Gate“ dostává do strojového tempa a skrze přísně podaný refrén bičuje posluchačem, že ten si záhy přeje, aby tahle pasáž snad nikdy neskončila. Třeba já jak šel tou fabrikou, tak jsem si říkal, že by mne snad ani nevadilo, kdyby tenhle refrén šel po celou dobu mé asi patnáctiminutové chůze ve smyčce - člověk úplně vnímal to tempo a každý bubenický úder. Právě refrénová část, kde posluchač cítí ten živelný beatový pulz, je nejsilnější pasáží alba, skrz kterou je možné dostat se snad i do transu a vidět v dálce siluety postav v kloboucích. 

Předběžně zveřejněnou „Not Another Vampire Song“ bych osobně do pozice singlu nenominoval, ale i tak jde o slušnou goth skladbu. Naopak pomalá mantra „Dreaming in the Witch House“ je nejmystičtějším a nejokultnějším songem, jež má v sobě jistý prvek obřadnosti. Skvělá atmosférická záležitost plná hloubky a temné atmosféry, o které tvrdím, že nejde zas tak úplně o skladbu, jako spíš o prezentaci stavu duše. Povedla se i „Pale Rider“, což je o něco skočnější song, kterému vcelku prospívají ony smyčcové aranže a celkově lehčí a chytlavější ráz, nevyhýbající se ani novo-romantickému prostředí. Po předchozí písni jde tak o vkusné odlehčení. 

Devátá a poslední „Release The Pain“ zas dokonale definuje území CATHEDRAL IN FLAMES jako kapely, jejíž písně jsou plné symbolů a osudových odkazů. Jde o velkolepé zakončení alba, které je kvalitou songwritingu a svým provedením srovnatelné s velkými milníky největších žánrových hráčů, jakými kdysi dávno byly kapely THE SISTERS OF MERCY, THE MISSION či FIELDS OF THE NEPHILIM. V tuzemsku rozhodně deska ro(c)ku 2024, celosvětově pak dost možná též!:-)

17.11.2024	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz