CATHEDRAL IN FLAMES - V zhmotnělých obrazech temného podvědomí (rozhovor)

Gothic rock u nás v Čechách zrovna nepatří mezi často prezentované hudební odrůdy. Jasně, ono je třeba to s ním nejdřív umět, cítit jej a mít ho dlouhodobě zažitý. Ne každý dokáže přinést do letitého žánru zajímavé impulsy a vyhnout se archaičnosti či klišé. V případě pražských kovbojů CATHEDRAL IN FLAMES se, myslím, řada pozitiv sešla, a tak projekt přichází po EP „Children Of The Blackest Hole“ z roku 2019 a především po zdařilé a o rok mladší debutové desce „Hang Me High And Bury Me Deep“ s temnější a tvrdší druhou nahrávkou „Count To Nine“, která se sice nerodila snadno, ale výsledek zní velmi autenticky a opravdu stojí za to. Na otázky ohledně nových skladeb, stylu komponování, ale také ohledně spolupráce s americkým producentem Johnem Fryerem, odpovídala celá kapela.

Máte od září venku druhé album „Count To Nine“, v čem je dle vás jiné než debut „Hang Me High, Bury Me Deep“? Jaké okolnosti nejvíce promlouvaly do vyznění výsledku?

Naše desky vznikají poměrně dlouho, příprava aktuálního alba nám zabrala skoro tři roky. Rádi bychom si mysleli, že jsme o tři roky moudřejší, zkušenější a vyhranější, ale proces vzniku byl stejně chaotický a horečnatý, jako u našich předešlých desek. Kdybych měl jmenovat tři zásadní věci, které poslední album ovlivnily nejvíc, tak to byla Philova rakovina, Gatsbyho přechod ke kytarám a spolupráce s Johnem Fryerem.

Představa o nové desce se vyvíjela postupně v průběhu prací a nebo jste měli předem v hlavách jasno, jak chcete nové písně pojmout?

Na začátku byla společně sdílená, ale nijak nedefinovaná vize, že chceme, aby album bylo agresivnější a pestřejší než předchozí nahrávky. Na první vydané skladbě, což byl „Not Another Vampire Song“, jsme tu podobu ještě trochu hledali a následně přišel „Pale Rider“, kde si všechno sedlo na své místo a my věděli, že to je, aspoň pro nás, správná cesta. Ostatně deska se původně měla „Pale Rider“ i jmenovat. A nakonec jsme i „Not Another Vampire Song“ předělali tak, aby na desku zapadl.

Novinka mi přijde temnější, tvrdší, divočejší, je v ní i více špinavých vrstev, ale také orchestrace a různých typů hlasů. Z jakého důvodu jste šli právě směrem komplexnějšího díla? Kde album ve fyzickém formátu (lp/cd) u nás vyjde?

Deska vyšla u Musicraftu na všech digitálních platformách, jako CD i jako výpravný purpurový vinyl. Hudebně i vokálně jsme se přestali omezovat. Pokud to vyznění skladby pomohlo, tak jsme to použili. Špatně se to popisuje, ale na desce jsou skladby, kde je ostrý kytarový riff, orchestrální smyčce, romantizující klavír, melodický zpěv i hrdelní murmur. Prostě to, co bylo pro vyznění písničky nejlepší.

Na rozdíl od minulého alba, které bylo produkováno v Německu, novinku ovlivňoval z amerického studia John Fryer, studiový maník známý svými pracemi s kapelami světové špičky jako NINE INCH NAILS, DEPECHE MODE a jiných. V čem spatřujete jeho největší podíl na vyznění vašeho alba?

Jak Eike Freese (který míchal minulou desku), tak i John Fryer, jsou oba neskuteční profíci. John finálnímu zvuku hodně pomohl. Při nahrávání nás jakkoli neomezoval, jen při mixu některé stopy potlačil nebo naopak zvýraznil tak, jak by nás to možná samotné nenapadlo, přitom ve zvuku zachoval i špinavost a syrovost, kterou u nás moc producentů smíchat neumí. Je na tom slyšet, že míchal čistě podle ucha, protože některé frekvence jsou prostě nastavené mimo limity a spousta zvukařů by je proto nepustila, protože to „není správně“. Ale když se to umí (a John to umí), je to paráda.

Jak vůbec k vaší spolupráci došlo a co bylo impulsem k spojení právě s tímto expertem? Údajně během tvorby došlo k nějakým těm vypjatějším momentům, o co tedy šlo?

Johna oslovil Gatsby, který má díky své producentské práci z minulosti zkušenosti a kontakty z řady evropských studií. Poslal mu naše nahrávky a John souhlasil, že s námi bude dělat. Míchalo se v Los Angeles v průběhu zhruba dvanácti měsíců. A pochopitelně docházelo ke střetům o vyznění některých skladeb, použité instrumentaci a výsledné podobě mixů. Gatsby je perfekcionista a paličák, Phil měl zase u konkrétních pasáží pocit, že dost nekorespondují s texty, takže u některých skladeb vzniklo až deset verzí mixu, než jsme byli spokojení všichni. Ale šlo o pracovní hádky a rozepře, který jsou v kapele přítomný od začátku, nic osobního, všechno ve prospěch muziky.

Můžeš nastínit nejčastější způsob tvorby vašich skladeb? Odhaduji, že vznikají pravděpodobně tak, že ústřední nápad vymyslí jeden člověk a ostatní jej posléze rozvíjejí a přidávají své příspěvky? Začíná se od Gatsbyho nebo Johna Lee Falla?

Typická skladba vzniká jako Gatsbyho demo, které následně Phil doplní textem a zpěvovou linkou, pak se připojí Ambra a Billac se svými party a následně ji Gatsby dá finální instrumentaci a tvar. Občas jde o rychlý proces, někdy trvá dokončit skladbu i půl roku. Třeba u „The Gate“ byla celá skladba natočená, refrén hotov a nazpíván a následně Gatsby s Ambrou dokopali Phila k tomu, že ho celej přepsal a přezpíval do té dnešní podoby.

„Count To Nine“ na mne dělá dojem pestrého alba, kde si nejsou dvě skladby prakticky podobné. Většina vychází z gothic rocku, ale pokaždé jde o zcela jiný typ písně. Soustředili jste se na tento aspekt věci? Jako příklad může posloužit hned úvodní dvojice, kde první song „Deep Grave“ je rychlá, temná vypalovačka postavená na riffech a mocném chóru, kdežto indie kytarovka „Summertime“ jakoby se opájela modrým, sluncem zalitým, nebem.

„Deep Grave“ je nejrychlejší skladba a současně jedna z nejtemnějších na desce. Jedná se v podstatě o sexuální invokaci nejtemnějších tužeb včetně brutálního refrénu. Oproti ní je „Summertime“ vlastně lovesong, včetně sboru a kytarového sóla. Rádi řadíme takové kontrasty za sebe, máme pocit, že o to víc v celkovém obrazu vyzní.

Nejvíc mne zaujaly dvě věci, které následují, jednak hymna „Penetrate Me“, kterou složil váš kytarista Billac deVille, druhak pak po ní se nacházející monstrum „The Gate“. První skvěle graduje a působí chytlavě, druhá má v sobě hromadu temna a nihilismu, zároveň je však opentlená vrstvami aranží a vokálů, z nichž výrazná část připadá vaší vokalistce Ambře Von Bernstein. Co bys o těchto skladbách řekl?

„Penetrate Me“ přinesl kytarista Billac už před pár lety jako hotovou, jednoduchou, skoro punkovou skladbu, kterou Gatsby považoval za moc velkou popíšu a Phil ji původně vůbec nechtěl zpívat, protože na jeho hlas byla moc moc vysoko. Pořád mu ale melodie bzučela v hlavě a v Berlíně napsal text, popisující tohle magický město. Následně se přidaly metalický riffy a Phil ji pojal trochu ve stylu Lemmyho a všechno do sebe zapadlo. Oproti tomu „The Gate“ je Gatsbyho opus magnum, které bylo od počátku koncipované jako monumentální koruna téhle desky. Pojednává o závislostech a ztrátách v našem okolí. Jednotlivé části měl jako celek v hlavě Gatsby a všichni ostatní dodávali střípky andílky do skládačky. Od textu, přes Ambřino operní extempore Ave Maria, až k závěrečnému kytarovému sólu. Hodně se předělávalo, přepisovalo, dohrávalo a pro nás klasicky hádalo a nadávalo. Ale když potom Gatsby pustil finální verzi, bylo nám jasné, že je to jedna z našich nejlepších věcí.

Ambra zpívá v písni „Steam Punk Queen“ hlavní vokální part a myslím, že se zde dokáže dobře prodat a to aniž by bůhvíjak strhávala pozornost, zkrátka naprosto přirozeně zapadající součástka puzzle. Samotný song vlastně album odlehčí. Čí to byl nápad?

Tahle písnička vznikala už s myšlenkou na hlavní roli Ambry. Snažíme se album dělat pestré a Ambra je výborná zpěvačka, kterou by bylo škoda využívat jen jako aranžérskou ozdobu v některých skladbách. Text si navíc o hlavní ženský vokál přímo říkal. Ostatně to tak dělali v minulosti i SWANS.

Ohledně velkého množství hlasů a klávesových aranží nacházejících se na novince dalo zabrat umění vyvarovat se nabubřelosti a kýče a udržet u skladeb ostré old-school jádro?

Je to čistě o pocitech. Každý z nás vychází z trochu odlišných hudebních základů a spojuje nás láska ke gothic rocku. Lásku k monumentálním pasážím nám asi nikdo neodpáře, ale snažíme se je používat pro celkové vyznění dané skladby. Na jednu stranu se nesnažíme svazovat si ruce žánrovými klišé, na druhou z nás prostě přirozeně leze gothic rock.

Skoro až strašidelně zní mantra „Dreaming In The Witch House“, skladba nepochybně inspirovaná gothic klasikou z osmdesátých let FIELDS OF THE NEPHILIM, která však rozhodně nepůsobí jako plagiát, ale naopak stojí pevně na současných zvukových pilířích, čímž (stejně jako celé album) přináší novou kvalitu. Jak bys zhodnotil tuhle píseň?

To je píseň založená na jednom hypnotickém basovém motivu, text je inspirován Lovecraftem, takže si o hororovou atmosféru přímo říkal. Pomalý pád do šílenství během usínání, včetně vzývání starých božstev a opiových snů. A inspirace FIELDS je přiznaná včetně intra a polohy Philova vokálu.

Coby singl jste nejprve vsadili právě na „Not Another Vampire Song“, píseň nepochybně chytlavou a v rámci gothic rocku v podstatě generickou, co o její nominaci rozhodlo?

Jak už bylo zmíněno, na „Not Another Vampire Song“ jsme si vyzkoušeli novou polohu a byl to první test naší spolupráce s Johnem Fryerem, pro desku jsme původní verzi komplet překopali. Neděláme hity, ale jedná se o naši nejposlouchanější věc na streamovacích platformách, i když Phil už jí vlastně nenávidí.

A když už jsme tak projeli téměř celé album, co bys řekl i o náplni posledních dvou skladeb, tak trochu skočné „Pale Rider“, a rozmáchlé „Release The Pain“, která devítiskladbovou novinku uzavírá? Apropo název „Count To Nine“ a obsah v podobě devíti skladeb, jak dalece je pro vás důležitá symbolika?

„Pale Rider“ je gothic western, klíčová píseň při vzniku desky, ve které se naše pokusy o zvukový vývoj poprvé zhmotnily v podobě, která nám vyhovovala. Natočili jsme k ní i videoklip. Westerny milujeme, což je asi poznat i z toho, co nosíme na sobě. V úvodu je sampl Clinta Eastwooda z Nesmiřitelných, v průběhu skladby se ozve i řehtání koní, současně jsme se snad nepřiblížili českému country. A „Release The Pain“ je závěrečná skladba, koncipovaná jako hypnotické zaříkávadlo, název alba „Count To Nine“ je zmíněn v textu. Svou atmosférou nám připadala jako ideální zakončení celé desky. Hudba je pro nás víc než jen pár písniček, snažíme se v ní vyjadřovat naše zkušenosti, promítají se do ní naše pocity i okolnosti vzniku. Spoustu věcí vzniká zprvu podvědomě, ale když se na věci podíváme z odstupem, je jasné, že jsou součástí většího plánu. „Release the Pain“ se symbolikou devítky vznikla před dvěma lety, a letos v létě bylo jasné, že na desce bude devět skladeb. Ostatně už Hermes Trismegistos napsal: „Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, aby dokonány byly divy jediné věci.“ Možná i díky tomu, že o věcech přemýšlíme, tvoříme relativně pomalu.

Jestli se nepletu, nejste příliš koncertující kapelou, dost možná jste naživo v posledních letech nevystupovali. Chystáte do budoucna něco jako koncerty? Co by vás přimělo k tomu, jít do něčeho podobného?

Poslední koncert jsme odehráli v listopadu 1994 v kostele Svatého Martina ve Zdi v Praze. O návratu k živému hraní pravidelně diskutujeme, navrhujeme a zavrhujeme. Ale možná tomu hvězdy budou brzy zase nakloněny…

11.12.2024	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz