CAVALERA CONSPIRACY - Pandemonium

80%

Třetí album projektu bratří Cavalerů CAVALERA CONSPIRACY jakoby značilo jediné – workoholik Max s podporou svého bratra, bubeníka Igora, je dnes plnější hněvu, než tomu bylo v případě obou předchozích alb. Ne že by té naštvanosti bylo v jeho písních dříve málo, ale je poznat, že se dnes v tomhle směru snažil dostat ze sebe maximum, jakoby chtěl trumfnout své někdejší spoluhráče (zejména Andrease Kissera), prezentující svou tvorbu stále pod věhlasnou značkou SEPULTURA. Sám Max dnes přiznává, že v posledním roce se jeho hudební vkus a inspirace posouvaly stále více směrem k metalovému extrému. Album sice stylově nijak nevybočuje z oblastí té tvrdé hudby, ve kterých se tento barbar dosud pohyboval, ale ta intenzita, jaká se nachází na novince, je skutečně o něco větší a celkové vyznění dozajista temnější. Dost možná je zde mimo vlivů dávných alb SEPULTURY rozpoznatelný i vliv jeho někdejšího krátkodechého projektu NAILBOMB (zejména zdejší psychopatický song „Apex Predator“), se kterým se Max představil zhruba v polovině devadesátých let, ale zas ona hardcoreová špinavost nepřehlušuje hlavní motivy. Materiál je rozhodně propracovanější a více metalový. Není tudíž potřeba vůbec připomínat, že CAVALERA CONSPIRACY jsou stále projektem, jenž představuje Maxe Cavaleru takového, jak ho všichni dobře známe. Rychlý thrashový základ upevňuje obrovské nasazení a zhudebněná neurvalost, vlastnosti, které k němu vlastně od pradávna patřily a stále patří.

Deska „Pandemonium“ je zahájena dvěma mocnými nářezy „Babylonian Pandemonium“ a „Bonzai Kamikazee“, což jsou styčné vypalovačky upalující neochvějně kupředu, které hrnou všechno před sebou. Ani později však nedojde k nějakému zklidnění, naopak zdejším skladbám nechybí jistá ponurá ozvláštnění v podobě industriálních ruchů, klaksonů a sirén. Ty záhy dělají vyznějí nového materiálu ještě zlověstnějším. Z celé té masy vzteku vyčnívá především bravurní kytara Marca Rizza, věrného a velmi talentovaného brazilského kytaristy, který zde obohatil skladby výtečnými vřeštivými a mnohdy dosti abstraktně znějícími sóly. Musím říct, že celý materiál je jimi doslova prošpikovaný a opravdu si myslím, že je to právě Rizzův nástroj, který skladbám dosti přidává na zajímavosti. Songy jako „Father Of Hate“, „Insurrection“ nebo „Cramunhao“ jsou toho jasným důkazem. Klokotavá sóla, dlouhé vyhrávky a různé kvílivé zvuky vytvářejí hodně zajímavou, skoro až hororovou atmosféru, zároveň jsou zdejší skladby i dosti intuitivní a je z nich především poznat, že jsou výsledkem spontánního snažení. Skladba, která se z celku asi nejvíce vyjímá, má název „Not Losing The Edge“ a upoutá doslova pouťově bláznivou kytarovou melodií, která jinak tento maxovsky sloganý kus posunuje mnohem strašidelnějším směrem a právě tenhle originální mix mne zde baví.

Svým způsobem se deska nachází někde na půli cesty mezi památným thrashovým milníkem SEPULTURY, démonickým albem „Schizophrenia“ (Igor Cavalera pravda musel přeřadit na o něco vyšší rychlostní stupeň, než bylo v posledních letech z jeho hry patrné) a tvorbou obou bratrů z doby okolo kontroverzního sepulturovského díla „Roots“. Z kořenů však na novince vyvěrá zejména ona bouřlivost a vztek, nikoliv tehdejší exotický groove a stylová neobvyklost. Tohle je prostě moderní krvelačná thrashová řež neberoucí žádných milosrdenství. Když řeknu, že v případě „Pandemonium“ jde v kontextu tvorby těchto Jihoameričanů o velmi povedenou záležitost, znamená to, že v rámci takového množství materiálu, který za posledních deset let Max stačil vypustit, ať už to bylo pod hlavičkou jakéhokoliv projektu, kterého byl v té době účasten, že jde opravdu o věc výjimečnou. A protože nemám kapelu SOULFLY příliš v oblibě, jde tak z mého pohledu určitě o nejlepší album, jaké za mnoho posledních let vypustil nějaký projekt, jehož šéfem byl právě Max Cavalera.

07.11.2014	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz