CAVE IN - Heavy Pendulum

70%

Američtí CAVE IN jsou již dvě a půl dekády nedílnou součástí tamní alternativní kytarové scény. Jejich styl, umístěný někde na rozhraní post-hardcore, stoner/sludge a rocku s příchutí progrese, vybrušují stále k větší dokonalosti a ani moc je nezajímá, že platí spíše za nenápadné dříče scény, než aby sklízeli větší ohlas. Nová a více než hodinová albová nálož „Heavy Pendulum“ má všechny parametry výživné a eruptivní rockové práce, kde není nouze o mohutné valivé fáze, zemité riffy, psycho vyhrávky, ani o propracovaný groove, který sice některým skladbám vdechuje podobu svižných rockových čísel, za to jiným ponechává bytelnou sludge tíživost.

Ať se to někomu líbí či nikoliv, hudba CAVE IN rovněž vyvěrá z americké rockové tradice a ze svých ležérně bluesových základů kolikrát přechází až ke grungeovým náladám. Na novince je to zejména (i když nejenom) příklad titulní skladby „Heavy Pendulum“, která se inspiruje náladou devadesátých let. Kapela na své sedmé řadové desce působí velmi jistě a po skladatelské stránce přesvědčivě, takže i když jde v podstatě o rockovou alternativu (nikoliv mainstream), songy mají vysokou kvalitu zpracování a lze o nich mluvit jako o mimořádných skladbách přinášejících do prověřené formy aktuální feeling. Je za ně totiž zodpovědný rovněž Kurt Ballou, ústřední postava CONVERGE a erudovaný žánrový producent dneška.

Když úvodní jízdu „New Reality“ pohání nabušené kytarové riffy a song se valí zběsile vpřed, obklopen hradbou podlazených hlukových stěn, nejeden posluchač si může vybavit tvorbu košilatých kapel z předešlé dekády - především pak RED FANG, nebo dokonce HIGH ON FIRE. Jenže CAVE IN v sobě mají mnohem větší propracovanost a touhu po barvitějších detailech, takže jde vesměs o moderní rockovou kapelu s přesahem, které nechybí patřičný styl provedení a erudice muzikantů, zde velmi zdomácněle působících pod vedením letitého šéfa Stephena Brodskyho, skladatele, zpěváka a kytaristy v jedné osobě. Právě on dokonce spolupracuje s Ballouem v rámci tvorby CONVERGE. 

Skladby jako „Blood Spiller“ svědčí o tom, že novinka je ovlivněna klimatem amerického rocku let devadesátých, stylem grunge a jeho takřka klaustrofobickou atmosférou. Sami hudebníci o vzniku podobných písní tvrdili, že v nedávných temných časech, kdy svět čelil překážkám v podobě sílící pandemie covid, plíživě se k nám sunoucí hospodářské krizi a v neposlední řadě mnoha bezpečnostním hrozbám, nešlo nahrát jiné než tíživé songy. Trojka „Floatting Skulls“ vše vyvažuje, neboť platí za svižný rock´n roll s euforickými nápěvy, který evokuje otevřenější polohu tvorby atlantských MASTODON.

Největším negativem alba je rozhodně jeho sedmdesátiminutová délka, takže chtě nechtě zde musí dojít u posluchače rovněž k polevení koncentrace. Z mého pohledu je nejslabší částí celku právě střed nahrávky. Jestliže na houpavých riffech postavenou „Careless Offering“ ještě zaznamenáte, vězte, že nejtěžším výzvám začnete čelit u nezpevněného asfaltu s názvem „Blinded By a Blaze“. Tahle do sedmi minut roztahaná teskná nuda nedělá zrovna dobré jméno stoner rocku. Svižnější píseň „Amaranthine“ má v sobě spousty jedu, zajímavostí však zůstává, že jejím autorem je před lety zesnulý baskytarista CAVE IN Caleb Scafield. Pro někoho může být plusem celé situace, že song trochu připomene vzývané BARONESS. S dalšími songy jako „Searches Of Hell“ nebo „Nightmare Eyes“ však posluchač čelí dalšímu úpadku pozornosti, aby jej probudily až poslední tři skladby, které zde, z mého pohledu, patří naopak k úplně nejlepším.

Nápadný závoj deprese a kouzelné kytarové harmonie zdobí „Waiting For Love“, což je song s nábojem devadesátkového rocku s mnoha jeho přednostmi i neduhy. Následná poloakustická „Reckoning“ může být považována za asi nejhitovější trhák a ve své podstatě tak tíhne k hardrockovému prostředí s kořeny v sedmdesátých letech. Základem je vcelku melodická zpěvová linka a nápadný refrénový slogan, dále pak spousta pohodového kytarového kouzlení a nesporný nadhled aktérů. Album zakončuje epická „Wavering Angel“, procházející během dvanácti minut jak akustickou úvodní fází, tak snadno gradujícími momenty postavenými na groovy riffech a skoro až hetfieldovském frázování. Song tak jakoby vypadl z bluesovějších momentů tvorby slavné METALLICY. Celkově mám pocit, že CAVE IN nahráli opravdu vystyleované album, jehož jediným neduhem je přílišná délka, odhalující tu a tam prázdné místo.

12.01.2023	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz