CHAT PILE - God´s Country

70%

Sápat se v prosinci na obrovitou horu ve Svatém Janu pod Skalou dá zabrat, zvlášť když člověku pulzuje při pochodu do uší zbrusu nový americký noise. Po vcelku pohodlné procházce okolo Berounky jde o hru nervů, kdy se tělo v lesním pařeništi plném hlíny a rozkládajícího listí dostává během dvaceti intenzivních minut ve strmém svahu za hranici fyzických a psychických schopností. Zvlášť pak po té vánoční gastronomické náloži. Jenže ta krkolomná středočeská panoramata za to nakonec přeci jen stojí a i u hudební kulisy vlastně dedukuji trvalejší hodnotu. Přejděme k ní.

Američtí CHAT PILE mě padli do ucha, když jsem si projížděl v různých hipsterských médiích výroční zhodnocení nejlepších rockových a metalových nahrávek roku 2022. To takhle člověk dozajista vždycky narazí na tuny odpadu, tu a tam se však dostane i k něčemu zajímavějšímu. Na rozdíl od dvacítky jiných a poněkud metalovějších souborů, mne oklahomští alternativci CHAT PILE zaujali svou přirozeností a osobitým projevem. Jejich kytarová vřava má totiž atmosféru a vlastní pevné jádro. Ačkoliv kapela zjevně nasává z historie rocku a kříží ve svém soundu zvuky a postupy příznačné pro nejedny borce z post-punkového či post-metalového prostředí, činí tak s velkým vkusem.

O dvě generace starším vzorem by jim mohli být už britští JOY DIVISION, posléze také američtí SONIC YOUTH, stejně jako třeba vzývaní i proklínaní zatvrzelci z NEUROSIS. Vcelku pak nechápu onu nálepku „sludge“, se kterou tento přestárlý, avšak rozhodně ne unavený soubor operuje. Tvrdím přestárlý, protože vzhledem k letošnímu debutu „God´s Country“ tahle čtveřice vypadá jako parta strejců ve středních letech. Za podobně drásavým debutem bych holt očekával mladší týpky.

Album hraje jednoznačně na náladotvornou strunu a neklidná atmosféra je pro něho alfou a omegou. Vlastně jde o ten typ „hipsteřiny“, kdy se sotva hledí odděleně na jednotlivé písně. Tady zkrátka žádné hity nebo líbivější melodické pasáže nejsou. Dunivý beat kapela uzpůsobuje chtěně garážovému (v parametrech alternativy a UG scény modernímu) soundu, kytary kvílí a v hlukových stěnách vymalovávají abstraktní scenérie. V jednu chvíli se CHAT PILE kloní spíše na stranu post-metalové mohutnosti, jindy je jejich vyznění čiřejší a automaticky přímočarý rytmus zavádí posluchače do prostředí, blížícímu se pošmourným kytarovkám a řevnivějšímu hardcore/post-punku. Zpěv (nebo spíše řev) působí hodně rozladěně, jakoby Raygun Busch u mikrofonu zápolil s tunou osobních problémů. Ve chvíli kdy posluchače zklidňuje svým temně post-punkovým mumláním, všichni cítí že medikace zabírá, ale jakmile dojde na zintenzivnění projevu, vysychají díky němu celé lány vegetace. Nejlepší skladba? Za mne „Pamela“! Zaujalo větvičkovité nečitatelné black/death logo kapely i pinkfloydovský cover, na kterém se nachází fotografie objektu nějaké americké elektrárny.

Jasně, tahle kapela není rozhodně pro každého, možná že tu za pár let už nebude, nicméně z nahrávky cítím určitý nadhled, osobitost a hlavně upřímnost, takže mne na rozdíl od dalších hipsterských štik svým způsobem zaujala, ostatně stejně jako tomu je v případě poslední desky švýcarských experimentátorů ZEAL & ARDOR, či amerických hardcore/punkerů SOUL GLO.

29.12.2022	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz