CHELSEA WOLFE - Birth Of Violence

80%

Musím přiznat, že po několika letmých ochutnávkách ze starší tvorby CHELSEA WOLFE bych určitě nečekal, jak se mě její aktuální, v pořadí již šesté řadové album bude líbit. Novinka vyšla v pátek 13. září 2019 a pravděpodobně se bude jednat o její nejúspěšnější a z pohledu hlavního proudu nejpřijatelnější materiál. Kalifornská hudebnice se totiž ve své tvorbě zbavila valné části motivů, které jí ještě před časem držely v oblasti alternativy. Změna jí však prospěla. 

Introvertní CHELSEA WOLFE dříve často inklinovala k hutnějšímu, co se kytar týče špinavému pojetí skladeb a onen folkový naturel její tvorby byl většinou kombinován s prvky drone, doomu či dokonce post-metalu. Zkreslené kytary na „Birth Of Violence“ už opravdu nehledejte, zde dostáváme velmi osudově znějící sbírku komorních akustických písniček, pro které je označení temného folku daleko přesnější, než jakákoliv undergroundová vábnička. Nejdůležitějším vjemem zůstává, že se tahle hudebnice odhodlala ke kroku, který jí může dopomoci k oslovení mnohem širší posluchačské základny. Nejsem sice fanouškem folku, ale v jejím aktuálním podání mne tento hudební prostor zaujal.

Po skladatelské stránce jde o obrovský krok vpřed, skladby najednou, nyní již nepodpírány celou řadou podivných ruchů a abstraktních nepřehledností, získávají na větší kráse a čistotě. Předně jde totiž o přímočaré písňové motivy, nikoliv jen o deklamaci nějakého abstraktního stylového pojetí pro tzv.znalce. Současná melodika a naléhavost je na komorní novince výrazná, přesto neupadá do fáze lacinosti nebo dokonce kýče. „Birth Of Violence“ je totiž deskou dělanou s vytříbeným vkusem a potenciálem. Ne nadarmo mě v souvislosti s tímto albem napadají odkazy na někdejší tvorbu punkové básnířky Patti Smith z druhé poloviny sedmdesátých let, či dokonce některé famózní milníky hnutí grunge. Ano, i akustické desky mohou mít blízko k rock´n´rollu. Je v tom zkrátka velká autenticita. Najednou vám při poslechu alba připadá, jak jednoduché je nahrát generační desku. Ne, opravdu není, ta chemie se totiž občas vyjevuje až následkem tvrdé dřiny předchozích let. 

Je nespornou pravdou, že i s velmi malým počtem nástrojů jde docílit velkých věcí a „Birth Of Violence“ je toho náležitým důkazem. Dost dobře si nepamatuji, kdy se nějaký umělec blýsknul podobně minimalistickým dílkem. Takovým, kde by jedna famózní tříminutová písnička střídala další, navíc celek tvoří jakýsi post-apokalyptický osudový monolit. Ve zpěvu této americké valkýry není stopy po nějakém přehrávání, skladby jsou zkrátka přirozeně odzpívány s prožitkem a její dříve obskurní a nepředvídatelné hlasové prostředky se zde jaksi nedostavují. Vše působí odlehčeněji, aniž by to ztrácelo na uměleckém sdělení. Pravděpodobně to byl naposledy (tedy z velkých hudebníků kultury rocku) především Australan Nick Cave (či Britka PJ Harvey), kdo přišel s podobnými milníky na hranici temného folku a komorně pojaté rockové alternativy. Můj názor je ten, že na tomhle osudovém requiem za zrod násilností je dojem jaksi stejně silný, což budiž přičteno i vkusným aranžím (smyčce, klávesy, všechny decentní podkresy).

První strana vinylu (díky našim DayAfter Records už jej mám deset dní doma) nemá slabšího místa, takže ačkoliv byly vybrány do role singlů první dvě položky, konkrétně „The Mother Road“ a „American Darkness“, mě se ještě o něco více líbí špinavě pojatý country kytarový zvuk v „Deranged For Rock N´Roll“ či procítěnost titulní skladby, kterou dost možná považuji za jeden z vůbec nejlepších songů na desce. Asi nejvýraznější temnota přichází s „Dirt Universe“ a třeba prostřednictvím následující „Little Grave“ si člověk nemůže nevzpomenout na vlnu amerických písničkářek šedesátých let. Nejsem fanouškem folku, nikdy jsem jím nebyl, ale musím uznat, že se CHELSEA WOLFE povedlo složit mistrovský kousek, od kterého se nemám šanci odtrhnout. 

24.09.2019	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz